Ticho jako v hrobě

V noci se zdá všechno jiné než ve dne. Strašidelnější, tajemnější. Tma ponouká naši představivost a my mnohdy v každém stínu vidíme příšeru, v každé větvičce, jíž pohne větřík ruce, které nás chtějí uškrtit.

Podobně na tom býval Tomáš Hájek, ale jen když byl malý chlapec. Společně se svým kamarádem Martinem si přísahali, že nikdy nepůjdou v noci na hřbitov. Tomáš měl totiž babičku, která ráda věštívala z karet, věřila na nadpřirozeno a říkávala mu, že kdyby chtěl snad někdy krást, vymstí se mu to. Z nějakého - pro Tomáše nepochopitelného -  důvodu ho varovala právě před brněnským Ústředním hřbitovem. Jakoby se snad mohl sotva osmiletý kluk dostat sám v noci z Boskovic do Brna a přelézt hřbitovní zeď. Tomovi se po poslední návštěvě babičky nedařilo v noci spát, poněvadž si neustále vybavoval podivné události toho dne.

Babička poslala jeho rodiče natrhat králíkům jetel a zavedla Toma do své světnice. „Posaď se,“ vybídla ho a sama se usadila do svého čalouněného křesla.

„Už jsi velký kluk, a proto je načase, abych ti z karet vyčetla budoucnost,“ začala babička záhrobním hlasem, až se Tomovi zježily chloupky na zátylku. „Pověz mi, jsi připraven?“

„Jo,“ pípl Tomášek. „Můžeš začít, babi.“

Stařena si upravila šátek na hlavě, rozložila po stole karty a zavřela oči, přitom cosi mumlala. Její vnuk pozoroval její počínání s mírně svraštělým obočím; přemítal jestli se babičce náhodou neudělalo špatně, když tak dlouho neotvírá oči. Už už se  ní natahoval, ale ona je náhle prudce otevřela, až sebou vylekaně trhl a gecl si zpátky do svého křesla.

„Krást je špatné, rozumíš?! Nesmíš s tím začít…! Mrtví se ti pomstí.. pomstí se ti… pak už bude jen ticho. Ticho jako v hrobě. Nesmíš krást, je to špatné! Oni tě stáhnout k sobě.. budeš jedním z nich.. navždycky… Ticho jako v hrobě… už bude jen tucho jako v hrobě.. ticho v hrobě…Krást je špatné.. ticho v hrobě… v hrobě… hrobě..ticho…v…hro…bě..“

Babička začala sípat a Tomáškovi došlo, že by asi měl běžet pro pomoc, ale když jeho volání konečně zaslechli rodiče a přiběhli do chalupy, na podlaze našli jen chladnoucí tělo. Toma okamžitě odvedli ven z chaty, ale jeho otec se tam vrátil, aby počkal než přijede pohřební služba. Na zemi před babiččinou mrtvolou zahlédl nějaký vyrytý nápis. Zůstaly v něm dokonce úlomky nehtů, takže když si dal dvě a dvě dohromady, domyslel si, že ten podivný nápis tam vyryla babička, jako poslední co v životě udělala. Chamtivě zadoufal, že to bude aspoň závěť s tučným majetkem odkázaným jemu, ale šeredně se mýlil. V dřevěných prknech stálo pouhé: Mrtví své území dobře střeží, proto neber co není majetkem tvým…

Po téhle příhodě byla zpečetěna ona přísaha. Jenže přišli komunisté a s nimi bída, potom zase odešli, ale Tomův tatínek už neměl dost sil na znovunakopnutí firmy. Tomáš odešel do Brna, studovat vysokou – chtěl už konečně vypadnout z Boskovic, z té chudoby. Jenže pro venkovského balíka, jak jej ze začátku označovali, bylo Brno nemyslitelně velké a zrádné. Shodou okolností se spřátelil s metalistou Martinem, který se však od jeho maloměstského kamaráda nemohl lišit více. Naučil Tomáše pít, celou noc zůstávat v barech, bordelech a hernách, fetovat a krást. Brzy se stal Tomáš závislákem na kasinech. Na školu už úplně kašlal a všechen svůj volný čas trávil hraním hazardních her. Když ho po zkouškovým vyrazili, šel si zlepšit náladu do hospody u Kouřícího králíka, a tam potkal Martina s partou romů.

„Čus, vole!“ mávl na něj přiopile Martin a šermoval rukama, aby za nimi šel sednout. Tomáš si objednal panáka a kopl ho do sebe jedním tahem; potom si dal ještě pivo.

„Co je?“ nechápal Martin důvod jeho špatné nálady.

„Ale, vyrazili mě,“ zašklebil se Tomáš a usrkl špatně vychlazenou dvanáctku. „A prachy nejsou…“

„Ty vole, to se zrovínka hodí! Tady kluci by pro nás měli job,“ kývl na skupinku cikánů.

„Jo? To je fajne. Jakej?“

Martin se k němu naklonil a foukl mu do obličeje vzduch nasáklý alkoholem. „Tady ti to říkat nebudu,“ zašeptal. „Ale dneska si dáme sraz u Intersparu, na Vídeňské. V noci.. někdy kolem jedenáctý, jo?“

„Okej, budu tam,“ dopil Tomáš první pivo a objednal si další.

Když kostelní hodiny odbily jedenáct v noci, nikde nebylo ani živáčka. O dalších deset minut později přejela po Vídeňské tramvaj číslo sedm, z níž vystoupil Tomáš a zamířil k Intersparu. Lekavě sebou trhl a málem by byl vykřikl, když ho za nohu chytila čísi ruka, která se vynořila z keře lemujícího chodník.

„Pst, to jsem já,“ zaslechl Tomáš dobře známý Martinův hlas. „Vlez si za mnou.“

„Ses zbláznil? Co budeme dělat v keři?“ vytřeštil oči.

„Ti vysvětlím prácičku na dnešní noc..“ stáhl Tomáše k sobě do keře. „Takže, ti cigoši z dneška mi nabídli, že vybereme brněnskej hřbitov. Prostě pár náhrobků, desky, kříže… cokoliv co by mohlo mít nějakou hodnotu. Taky mi naznačili, že by brali hezký kousky mramoru, na vydláždění chodeb toho jejich sídla.. tak jdeme.“

„Zbláznil  ses?! Něco jiného je krást na trhu a na hřbitově!“ zalekl se Tomáš a začal se hrabat z keře.

„Hej, počkej,“ zadržel ho Martin. „Žádnej člověk dobrovolně nechodí v noci na hřbitov, nikdo nás tam nechytí! Bývá tam úplně mrtvo, věř mi. Je to naprosto bezpečné. No tak, klídek a jdeme.“

„Jak myslíš, koneckonců – když mě zabásnou, aspoň budu mít kde bydlet,“ svolil Tomáš a společně s Martinem vyrazili ke hřbitovu. Martin měl pravdu – nikdo živý je neviděl….

Celkem zdatně se přehoupli přes hřbitovní zeď, jen Tomáš se málem přerazil o náhrobek, na která dopadl. „A teď? Nemáme žádné nářadí nebo co já vím.. a kam ty věci poneseme?“

„Oni na nás čekají na druhé straně,“ vysvětlil Martin šeptem. „A nářadí mám v batohu. Hele, rozdělíme se, abychom toho vzali co nejvíc, jo? Ty jdi spodem, já to vezmu vrchem a sejdeme se uprostřed, jak je takovej ten hrob-jeskyně. Hodně zdaru.“ Předal Tomášovi páčidlo a zmizel ve tmě.

„Ty seš teda dobrej,“ brblal Tomáš, ale Martin už ho neslyšel. Jakmile urval z pomníku první zlatý křížek, už ani nic slyšet nemohl. Jen tíživé ticho, hučení krve v uších a nakonec smrt udušením z nedostatku kyslíku. Nevydal dokonce ani poslední výkřik.

Tomáš se vydal na severní stranu hřbitova, nic netušíc že je posledním živým na hřbitovní zdí. A také ho ani nenapadlo, že ho pozorují. Oni. Ti, jimž hřbitov patří, ti co se v noci probouzí. Ti kteří střeží svoje území, přesně jak vyřkla Tomášova babička. Ti, kteří vezmou do svých řad každého, kdo pohaní a zničí místo jejich věčného odpočinku.

Váhavě postupoval mezi náhrobky a hledal něco skutečně vzácného – nechtělo se mu zbytečně ničit hroby, když nemusel. Zastavil se nad lákavě vyhlížejícím náhrobkem, jehož pamětní deska byla celá prokvetlá zlatou pavučinou. Co nejjemněji ji vypáčil a uložil do batohu, který mu dal Martin. Nechal hrob hrobem a vydal se k další řadě hrobů, ale moc daleko nedošel. Náhle ho něco chňaplo za nohu a trhlo jím. Vyděšeně vyjekl, nohu vytrhl z těch odporných slizkých pařátů a dal se na úprk – marně. Za chvilinku už zase cítil na svých končetinách odpudivé doteky tenkých chladných drápků, či snad… kostí? Chtěl kolem sebe začít kopat, ale v momentě kdy zvedl jednu nohu ho za druhou draply kostnaté pařáty a vši silou trhly. Tomáš se s hlasitým zaduněním zřítil někam dolů, do tmy.

Vzpamatoval se vcelku brzy a tak ještě mohl naposledy spatřit světlo měsíce.Rozkašlal se a opatrně sebou zkusil pohnout, aby poznal jestli nemá nic zlomeného, ale ve stísněném prostoru mu to šlo ztuha. Stísněný prostor?? „Kde to sakra jsem?“ zaklel polohlasně a s dalším zakašláním se podíval kam to vlastně spadl.

Naskytl se mu zvláštní pohled.

Nad sebou viděl jen noční oblohu, již prosvětlovaly stříbřité měsíční paprsky. Byl to však jen úzký úsek, poněvadž z obou stran jej obklopovaly úlomky mramoru a kousky drolící se zeminy.

Probořil jsem se do hrobu, uvědomil si Tomáš a úlevou se málem rozesmál. Už si dětinsky myslel, že se snad propadl do pekla…

Chystal se odtamtud vylézt, ale Oni mu nedali příležitost. Tomáš s nevýslovnou hrůzou v očích sledoval, jak se mramorová deska nad jeho hlavou spojuje a slévá v jednotnou hmotu. Za chvilku se kolem něj rozprostřela neproniknutelná tma.

A kromě tmy i těžké, nepříjemné ticho.

Ticho jako v hrobě, pomyslel si zoufale, než se jeho vědomí pohroužilo do podivné bílé mlhy … a o chvilku později se udusil.