Maso

Znáte tu chuť? Ale jistě, kdo by ji neznal – snad jen vegetarián. A vsadím se, že i oni někdy v životě maso okusili. Tu nekonečnou lahodu, která se vám rozlije po jazyku, pohladí chuťové buňky a rozdráždí smysly.

Dám vám recept na tu nejlepší hostinu, která vůbec kdy existovala. Pozorně čtěte moje vyprávění a všechno dělejte podle mne – poněvadž tyto metody jsou klíčem k plnému žaludku a zároveň i opojnému pocitu vynikajícího oběda, či snad večeře – to je na vás.

Nejdřív, abyste si maso mohli řádně vychutnat, je dobré prodloužit okamžik očekávání, i když v našem případě není třeba sedět s rukama v klíně.

 Musíte maso získat. Někdy je to jednoduché, asi stejně jako rozdělat oheň plamenometem. Ale jindy lov zabere klidně celý den – a mnohdy vám kořist uteče.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem ho jako každý vychovaný brazilec, bydlící – nebo o tom aspoň přesvědčil sousedy, že bydlící – v Riu de Janieru.

„Dobrý, seňore, dobrý,“ pokýval, jak se mi zdálo značně potěšeně, hlavou. „Tak jakpak se máte? Žena už je zdravá?“ Zřejmě měl jeden z těch šťastných dní, kdy byl ochoten bavit se i s obyčejným – jak si myslel – zahradníkem, střihačem palem a občasným vypalovačem pralesa. Takové rouhání – jako bych já snad mohl ničit naši džungli, to jediné útočiště, kde jsme se mohli nikým nerušeni nasytit co hrdlo ráčí a rvát kusy masa, toho, o němž vám vykládám.

„Ano, už je jí lépe,“ odvětil jsem a nasadil trošku nejistý výraz. „Jsem rád, že jsem vás potkal. Vy o tom totiž víte vše..“ Odmlka sloužila k tomu, abych dal svému synovi znamení. Zaznamenal ho a nikým nepozorován se rozběhl k liánám.

„O čem vím vše?“ usmál se tím zdvořilým městským úsměvem, který byl charakteristický pro muže vyšší sarže. A také muže chutných steaků.

„Víte,“ dělal jsem, jako že se rozhlížím, jestli nás nikdo nepozoruje. „Je to záležitost, kterou bych chtěl probrat v soukromí. Vy jste čestný muž, věřím, že nikomu nic nepovíte. Mohli bychom třeba tady do hájku – “ naznačil jsem směr k pralesu, cestičku, nad kterou se klenula změť hustých stromů, v jejichž korunách čekal Joki s foukačkou. Můj syn byl mistr – vždycky trefil tak, aby se jed nerozšířil do důležitých částí těla, které byly velice chutné.

„Jistě, pojďme,“ souhlasil okamžitě, zjevně nadmíru zvědavý, co po něm chci.

Zamířili jsme tedy do hloubi pralesa a když už jsme byli z doslechu, začal jsem vyprávět. „Před dvěma dny mi přišel dopis, který mne značně zneklidnil. Byl od mé sestřenice odněkud z Indie; psala, že mám okamžitě přijet, protože –“ Zmlknul jsem. Už nebylo ke komu mluvit, profesor se odporoučel mrtvý k zemi, s drobným opeřeným šípem – samosebou napuštěným smrtelným jedem - v dlani.

Když maso získáte; ulovíte nebo ukradnete, to je individuální a jde o situaci, je třeba ho nějak dostat z možného dosahu civilizované společnosti. Jsou tupí a zaslepení; nevidí to co my. Neznají tu chuť.

Takže jej naložíte na kárku, nosítka, v krajním případě klidně vláčíte za sebou nebo si maso hodíte přes rameno, a jdete do vaší vesnice. Na místo, kde žijí stejní lidé jako vy, lidé, kteří jsou povzneseni na okolní velká města, která obývají takzvaní kuchaři. Pche. Není lepší kuchařky, než je Akemi.

Zpět k masu. Dostat ho tam kam chcete je jedna z nejlehčích, ale bohužel také nejnudnějších částí obřadu. To opékání je něco jiného. Když cítíte, jak se vůně –

Ale už zase předbíhám, promiňte mi.

„Skvělá trefa,“ pochválil jsem Jokiho. „Pomoz mi ho naložit.“

Pracovali jsme tiše a rychle, pro případ,že by se snad nějaký měšťák vypravil na procházku. Nikdo nás však nevyrušil, což mne i trochu zamrzelo – bylo by víc masa.

Tělo jsme položili na vozík, složený z několika hrubě opracovaných prken a čtyř porůznu ukradených koleček, zametli stopy a vydali se k naší vesnici.

Byla malá, ale to bylo dobře – všichni jsme se uživili. Nikdy nebyl hlad. Masa byla kolem nás spousta, jen byl občas ho získat. Museli jsme být opatrní, aby nezjistili, kdo jsme a co děláme.

Cesta domů zabrala půl dne, slunce už se blížilo k obzoru, když jsme dorazili k rákosové bráně.

„Neseme maso!“ zavolali jsme a pokračovali na náves. Jako první přiběhla moje žena Reina a potěšeně nás objímala, zvláště Jokiho – byl to jeho první skutečný lov. Potom přišla Akemi. Znal jsem ji dost dobře na to, abych poznal podle jiskření v jejích očích, že by se na čerstvé maso vrhla nejraději hned – ale nejdřív jsme museli upéct ty starší, připravené.

Ano, má to logiku – nejprve zpracujete maso, které už máte přichystané z jiných dní. Zatímco ho vaši druhové opékají, hlavní kuchař a další pomocník jdou připravit čerstvě ulovené maso. Ne každý to dokáže – přestože našimi žilami koluje stejná krev, někteří mají slabší žaludek. Většinou to dělají muži. Muži.. a Akemi.

Přinesli jsme ho na přípravní stůl. „Začni od krku,“ poručila Akemi a sama se vrhla na práci od chodidel. Chvíli jsme pozoroval, jak jí jde práce pěkně od ruky, kůže jen tiše lupala, jak se odtrhávala od svalů, načež jsem začal svým nožíkem opatrně stahovat kůži kolem krku směrem dolů. Potkali jsme se někde u břicha, naše kuchařka sloupala zbytek a převrátili jsme ho na záda. Ty šly jako po másle. Byla to hračka.

„Vykucháš ho ty nebo já?“ zeptal jsem se a i když jsem si to nechtěl přiznat, ve skrytu duše jsem doufal, že to bude chtít udělat sama.

„Já,“ rozhodla. „Ještě bys propíchl nějakou vnitřnost. Zatím můžeš odseknout tu ruku s jedem a kousek žíly taky.“

Udělal jsem co mi poručila a s nakyslým výrazem pozoroval, jak rozřízla břišní dutinu. Nůž vedla čistým řezem, kdyby žila někde v Evropě, byla by ten nejvyhledávanější chirurg. Z rány vyhřezly vnitřnosti a ona jim začala okamžitě pomáhat ven, jemně, aby je neprotrhla. Obzvláště opatrná byla u žlučníku. Já vychladlé orgány vymačkával a pokládal je na hliněné talíře; děti i dospělí si na nich jistě pochutnají.

Když bylo tělo vykuchané, zavolali jsme pomocníky, aby nám je pomohli přenést k ohni.

Až maso zbavíte orgánů, už zbývá jen jedno – upéct je nad ohněm. Tak chutná nejlépe.

„Na řadě je pan profesor,“ ukázal můj syn na z kůže staženou a vykuchanou mrtvolu Joshe Birghama, profesora zeměpisu a fyziky na nevýznamné střední škole v Riu.

Vzal jsem tělo za nohy a Joki za hlavu – ta se vždycky sekala až na rožni, pod který se postavil hliněný hrnec. Muselo se dávat pozor, aby nám při sekání nevytekla ta nejlepší část hlavy – ten příjemně šedivý mozek, jež se pak rozpatlával po patře a nechával za zuby ještě dlouho svou jedinečnou příchuť.

Vše bylo jak mělo, a tak jsme maso nabodli na rožeň. V okamžení se kolem nás začala ovíjet ta jedinečná vůně. Teď musíme čekat. Až bude obalené křupavou krustou, pak přejdeme ke skutečné hostině; zatím sníme syrové orgány.

Tak, to je vše co jsem vám chtěl říct. Jen ještě - Dobrou chuť.