Les

   Zvědavá dívka si napjatě klestila cestu vysokou travou, na jejíchž stéblech ulpívaly kapky, které ještě nestačily vyschnout po večerním deštíku. S úlevným povzdechem překonala louku – na tom volném prostranství se cítila jako příliš snadná kořist – a vklouzla do lesa. Její kroky byly díky mechem porostlé stezce sotva slyšitelné. Pro její lidské uši vůbec. Neuvědomovala si, že někdo jiný mám mnohem citlivější sluch než ona; vlastně ji to ani nenapadlo.

Se zatajeným dechem se zastavila, když jí pod nohama křupla větvička. V nočním tichu to byl neuvěřitelně rušivý zvuk.

Ticho.

Angelu zamrazilo, když si náhle uvědomila důvod své tísně. Místo aby žil les svým nočním životem, vládl tu mrtvý klid. Les byl ponořen do ticha, ani lísteček se nepohnul. Jako kdyby tam čekalo něco zlého, něco, co ví, že svou kořist musí překvapit.

Potřásla hlavou, aby zahnala podobné myšlenky ze kterých jí naskakovala husí kůže a pokračovala tiše dál. Čím hlouběji do lesa se dostávala, tím pomaleji postupovala; skrze husté větve stromů sem prosvítalo stále méně a méně měsíčního světla. Nakonec už to byly jen útržky stříbřitého hedvábí, které sem tam pronikly skrz listoví.

Už si začala dělat starosti,že tu cestu urazila zbytečně, ale jako na zavolanou se ten zvuk ozval znovu. Naskočila jí husí kůže, když si uvědomila, jak blízko zněl. Na chvilku zaváhala, ale pak pokračovala dál. Musela zjistit, co to je.

Prošla kolem skupiny dubů a najednou nevěděla kudy dál. Nasála vzduch, aby vyzkoušela, jestli nezachytí alespoň pach. Do nosu ji uhodil slabý zvířecí zápach. Zježily se jí vlasy.

Jako v pavilonu šelem.

Chtěla se obezřetně rozhlédnout, ale oni jí nedali šanci. Jen cítila, že na ni skočilo něco obrovského a chlupatého, pak bolest v ruce… a nic.

Upadla do bezvědomí, ještě než její nehybné tělo dopadlo do měkkého spadaného listí. Stromy si dovolily zaševelit píseň na rozloučenou a po krátkém výhružném začenichání se vítr utišil.

Les se opět ponořil do ticha…