Pálivé slzy

Třískla jsem dveřmi našeho bytu, skopla zabahněné boty a vpadla do svého pokoje, kde jsem se složila na palandu a brečela jako malé dítě, kterému jeho kamarád rozdupl bábovičku.

Mě samozřejmě nikdo bábovičku neponičil, i když to co udělala mělo asi takový účinek, jako kdyby mi šláp do obličeje a ještě pořádně zavrtěl podrážkou.

Zrádce. Nenávidím ho.. ale přitom ho pořád strašně miluju.

Slzy jako pingpongové míčky se mi valily z očí a já neprojevila snahu je setřít, proč taky – stejně by je vzápětí nahradily nové, tak proč dělat zbytečné věci.

Nelíbilo se mi, že ležím na posteli jako kapr na souši a ještě ke všemu si ničím účes, takže jsem se trošku narovnala, ale pořád to byl takový sedo-leh.

Cítila jsem, že se mi šminky roztékají po celém obličeji a bylo mi to srdečně ukradený. I kdyby začala třetí světová, nezajímalo by mě to. Jen bych doufala, že ten hajzlík chcípne hned při prvních náletech.

Ach, ne, nemůžu na něho myslet! Zdušeně jsem zakvílela, když se mi připomenula dnešní scéna.

Sedíme spolu na lavičce, jako vždycky, když jsme spolu v parku. Jenže dneska se nekoná žádné velká líbání a olizování, dneska je chladný jako kus šutru. „Báro, už mě nudíš. Vlastně už delší dobu, ale chtěl jsem ti dát ještě šanci, jenže..prostě mám jinou holku, chápeš?“

Nejsem schopná uvěřit tomu co slyším. To si dělá srandu, jo určitě je to jen blbej vtípek. Ale když vidím jeho oči, z nichž čiší ego až do nebe, dochází mi, že je to realita. Neptám se proč. V tu chvíli je mi to jedno. Je mi jedno všecko. V mých očích se objevují první slzy, ale to já přece nechci, on mě brečet neuvidí… Ale uvidí. Sakra!“

Posměšný úsměv na jeho tváři mě přivádí do varu. „Ty hovado!“ vřísknu a vrážím mu takovou facku, že mě ještě teď bolí dlaň, ovšem on to chytil daleko víc než moje ruka, jsme spokojená.

Pak rychle vstávám a běžím domů….

Teď už brečet můžu a taky to dělám. Pingpongáče se pomalu změnily v tenisáky, zajímalo by mě, kdy dojdu ke kopačáku.

Jenže můj pláč se pozvolna mění. Už necedím ani kuličky hrášku, jen normální klasické slzy, jenže uvnitř mi je hůř a hůř.

Vím co by řekla máma. Však ono se to přežene a zase bude svítit sluníčko. Však taky jo. Ale prvně se musím vybrečet, všechnu tu bolest musím odplavit…

Tváře mě pálí, až to začíná být nepříjemné, ale nevšímám si toho a vytahuju kapesník, abych se vysmrkala.

Oči držím pevně zavřené a hlavou se mi míhají představy, kde toho děvkaře mučím všemi možnými způsoby.

Nevím, že slzy, které mi stále kanou z očí, vytváří rudou cestičku po mých tvářích, nevnímám, jaká korýtka, ba veletoky si tam tvoří. U srdce mě bolí víc.

Zjišťuji, že se mi začíná motat hlava. Že by z toho pláče?

Vypouštím další úvahy z mysli a vracím se do své soukromé mučírny.

Takže další věc nechávám bez povšimnutí – a tj., že se slaná voda stékající po mých tvářích mísí ještě s čímsi dalším, s čímsi horkým a lepkavým, co sladce voní….

Dělá se mi černo před očima, tak je rychle otvírám a konečně beru na vědomí příšernou bolest v obličeji, respektive na tvářích, které mi nesnesitelně pulsují a pálí…

Zvedám se, ale motá se mi hlava, takže se musím přidržet stoličky. Letmo se přitom podívám do zrcadla…

Panebože.

Ten hrůzný pohled…a pak jen tma. Omdlela jsem.

„Baruš! No tak Bari, otevři!“ dobývá se Barbořina matka do jejího pokoje, ale dcera neotvírá.

Matka se nedá odbít a když nedostane žádnou odezvu, vrazí bez vyzvání do pokoje.

Chytá se stolu, aby neomdlela, načež sebou cukne a vyzvrací se za postel. Když má ústa volná, vrhne se ke své dceři ležící na podlaze a začne zběsile ječet: „Pomooooooc!!!!!!!!!!“

Nikdo nepřichází. Až večer najde otec svou dceru a manželku… nebo lépe řečeno, to co z jeho dcery zbylo.

Při pohřbu se Barbořina matka zhroutila a byla nucena jít k psychologovi.

Dokud to pitva nedosvědčila, nechtěl uvěřit jejímu vyprávění. Nedokázal si představit, že něco takového je možné.

Nahrál si pásku s rozhovorem s tou zoufalou ženou. Dodnes ho trochu straší.

„Vstoupila jsme do jejího pokoje, víte. Barunka byla vždycky nekonfliktní a bezproblémové děvče, takže jsem nechápala, proč se nehlásí. Ale potom.. potom co jsem tam vkročila… nikdy jsem neviděla takovou hrůzu, snad jen v hororech. Moje dcerka.. měla..totiž chci říct neměla… obličej. Tváře…. ty její růžovoučké tvářičky… byly pryč a pod nimi jen holá kost, dokonale vybělená. A kolem spousta krve… viděla jsem svaly. Vypadaly, jako kdyby je něco roztavilo nebo tak…. A ty tváře byly pryč. Prostě neměla kus… kus obličeje! Byla jí vidět i část čelisti, zuby... a kolem toho cáry mrtvého masa.“

Při pitvě se nikdy nepodařilo spolehlivě prokázat, jaká látka měla na svědomí smrt Barbory z Jesenice. Zvláště zrůdný přišel doktorům, kteří pitvu prováděli, fakt, že tvar oněch bezmasých děr na Bářině tváři vypadal jako cestičky, jimiž obvykle tečou při pláči slzy….