Přece neexistují

Stejně jako jindy jsem toho osudného večera seděla na verandě naší chaloupky, vnímala okolní tmu všemi smysly, jejíž bezedné ticho rušilo jen neustálé bubnování mých prstů do klávesnice. Svůj noťásek jsem si brala kamkoliv jsem jela, abych mohla psát když mě něco napadne – a taky že těch nápadů nebylo málo.

Když jsem tenkrát psala svou novou povídku o upírech, bylo mi šestnáct – a tolik mi je pořád. Už.. kolik, Constantine? Ach, ano – teprve dvanáct let. Dlouhých, předlouhých roků, a další nekonečno jich mne ještě čeká. Protože jsem byla naivní jak blondýnka. Vlastně… byla jsem blondýnka, ale od té doby už mám vlasy černé jako noc. Napořád. Vypadám trošku jako emo – což se mi strašně příčí. Když jsem žila, milovala jsem duhové barvy. Jenže oni je nemůžou vystát.. a moje oči taky ne. Démoni noci jsou zkrátka démoni noci a patří k nim jen černá. Černá -  a čistě bílá kůže. Jako ve starém filmu.

Tenkrát, když mi ještě bilo srdce, hrozně jsem i přála být upírkou. Říkala jsem si, že bych byla „hodná“ a nezabíjela lidi. Že bych mohla žít navěky a shromažďovat peníze a jednou si konečně koupit toho vysněného sporťáka. Chtěla jsem potkat upíra.

Moje sny, tužby se nikdy nevyplnily, s výjimkou toho, že mi vydali dvě knížky. Ale potom mě zastihl noční návštěvník. A já poznala, jaké je to být jednou z nich. Můj sen se splnil.

Ale upozorňuji vás, není mi co závidět.

Kdybych mohla tu noc vymazat ze svého života, udělala bych to a ještě královsky zaplatila. Jenže to už nejde. Neumím vrátit čas.

Klidně bych byla mentál, sklerotik, a já nevím co ještě… ale ne upír. Ne to co jsem.

Toho píšu, abych vám sdělila svůj příběh. Je to poselství – i když jsem zlá, temná bytost, nechci, aby se to stalo dalším snílkům, kteří nemají o světě nočních tvorů ani páru.

Stačí pamatovat jen na jedno – nikdy se nepleťte do cesty upírům.

Takže, když jsem oné listopadové noci psala novou povídku, moji rodiče i se starší sestrou byly dole ve vesnici na zábavě. Já s nimi jet nemohla, protože mi dopoledne bylo špatně a máma se bála, aby se mi to nevrátilo. Kupodivu jsem se ani moc nevztekala; ráda jsem bývala na hájence sama a vychutnávala klidnou noc. Protože se mi nechtělo zůstávat uvnitř, vytáhla jsem ze skříně kožich a uvelebila se na křesle, na klín si položila notebook a dala se do psaní.

Líčila jsem upíry jako tvory, kteří snesou denní světlo, ale když na ně posvítí, jejich duhovky změní barvu na duhovou. Nic jako povídačky s česnekem jsem tam nezařadila; podle mě to byly výmysly. Zrovna když jsem se dostávala k části, kde Warren málem v opuštěné uličce uloví zmatenou Crystal*, ovšem když se do ní zakousne, nevypije krev nýbrž jakousi podivnou modrou tekutinu, když jsem zaslechla kroky na naší štěrkové cestičce. Bylo to kousíček ode mne.

„Mami? Už jste zpátky?“

Žádná odpověď. Přejel mi mráz po zádech. Kdo by se v tuhle noční hodinu mohl vydat k naší chaloupce? Vždyť byla čtyři kilometry od vesnice, schovaná v lese.

Už jsem nestihla vymyslet víc.

Něco – nebo někdo – mě chytil za rameno.

Byla bych zaječela, ale ty ledová ruka mi ucpala ústa. Nějaký instinkt mi říkal, že už je pozdě na cokoliv. Takže jsem se s ním neprala a ztuhla jako socha.Útočník sundal ruku z mé pusy a já roztřeseně vydechla. Pootm jsem se podívala, kdo to vlastně je, co se děje.

Před mým křeslem stál muž v černém, vysoký, hubený, s černými krátkými vlasy a stejně zbarveným oblečením. Nedíval se na mě, sledoval monitorek notebooku. A pak můj milovaný noťásek prostě zmizel. Co se stalo mi došlo, až když jsem uslyšela vzdálený zvuk tříštícího se materiálu.

„K-k-k-kdo j-j-s-jst-ste?“ koktala jsem, příliš vyděšená, než abych se zmohla na plynulou řeč. Po tom, co udělal s mým notebookem ve mně vzklíčilo strašlivé podezřené, vymykající se normálu.

Přece neexistují.

„Jmenuji se Constantine.“

Hlas měl ledový, stejně jako vzhled. Ledový.. a jakýsi umrlčí.

Přece neexistují.

„Co tady chcete?“ Dokázala jsem promluvit bez zakoktání. Nejspíš proto, že jsem si odmítala připustit, co se stalo.. stane.

„Tebe. Tvoje knížky. Tvůj chtíč.“ Oči mu zaplály, když říkal poslední větu a já se doopravdy zděsila. To nač jsem myslela nebylo reálné, ačkoli jsem tomu věnovala spoustu let přemýšlení.

Ale jeho oči mluvily za vše. Ty tmavé, ale přesto krvavě rudé oči.

Přece neexistují.

„Nebudeme to protahovat,“ řekl a chytil mě pod krkem. „Moji druzi tě touží poznat, Carley.“

„Jak znáte moje jméno?“

„Na tom nezáleží.“

„Zabijete mě?“

„V podstatě ano,“ zazubil se a já hrůzou zkameněla. To nemohla být pravda.

Oni.. existují.

Tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla pustil můj krk a zakousl se mi do tepny. S krví ze mě odtékal život a brzy jsem ztratila vědomí, takže nevím co se dělo.

 Ale když jsem se probudila, byla jsem hladová. A taková už jsem navěky.

Noční démon toužící po krvi lidí. Démon, co zabíjí bez slitování.

 Protože my city nemáme.