Šepot

Klááárooo…, šeptala zase. Klááárooo….

Volala mne.

Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe, ale nikde nikdo. Jako vždy. Jenže Ona pokračovala. Pořád tu byla, někde. Někde v prázdnu, schovaná, neviditelná. Nechtěla jsem si to připouštět, ale v hloubi duše jsem ještě ke všemu věděla, že to není jen Ona. Nebyla sama, ani nemohla být. Nikdo nemůže být dlouho sám… Bylo jich víc. Stovky, spíše ale tisíce, rozlezlé po celém světě jako rakovina.

Nejhorší bylo, že já byla jediná, kdo Je slyšel. Ten jejich odporný, záhrobní šepot. Jinak mluvit neuměly. Jejich hlas byl jako ledový závan vzduchu, vzduchu, který se na vás vyvalí, když otevřete několik týdnů starý hrob.

Ano – kromě toho, že jsem Je slyšela, byly i cítit. Občas jsem se bála, že mě otráví… viděla jsem totiž, jak dokáží svým mrtvolným dechem zabíjet vše živé kolem nás. Vlastně i neživé. Mám neblahé tušení, že jednou zahubí celou Modrou planetu.

Neměly těla, a pokud ano, tak pro nás lidi nebyla viditelná. Nebo se třeba jen nechtěly zjevovat. Myslím že vím proč.

Kdybych Je viděla, spatřila bych jejich tělo a už by mne možná tolik neděsily. Věděla bych totiž, že mě pronásleduje něco určitého, hmotného, něco do čeho se dá praštit, čemu se dá bránit. Proto se mi nikdy neukázaly, i kdyby mohly. Bály se.

Také to pro Ně bylo výhodnější – Bát se něčeho, co nevidíme, co v podstatě neexistuje, je pro ně mnohem spolehlivější. Pro nás děsivější. Nic nevidíte, ale přesto umíráte strachy. Vaši blízcí vás začnou považovat za blázna nebo člověka, který na sebe chce upoutat pozornost.A tak je to pro vás ještě horší, protože jste na Ně sami.

A znova se dostáváme do začarovaného kruhu – totiž proti komu jsem vlastně sama, když žádná hmota není? Když svým děsivým způsobem není proti čemu bojovat, ale ono vás to postupně velice skutečně dohání k šílenství.

Abych se tolik nebála, pojmenovala jsem Je. Bylo to mnohem lepší, než jim říkat Ony nebo Hlasy. Já je nazvala po svém – ŠB.

 Takzvané Šeptající Bestie.

Už si ani nedokážu vzpomenout, kdy jsem Ji zaslechla poprvé. Ji – tu Šeptající Bestii, která si mě vyhlídla.

Ta, která mi už nikdy nedá chvilky klidu. Cítím ji všude, ať už jsem kdekoliv. Neustále se kolem vznáší onen zápach hniloby a bahna, Její hlas ke mně promlouvá ve dne v noci. Pro Ni jsem si taky vymyslela přezdívku. Myslím že na ni sedne.

Deque.

Vím, teď asi nechápavě pozvedáte obočí a zuřivě přemítáte, v jakém je to jazyce, co to znamená.Nu, nebudu vás dlouho napínat – je to složenina dvou anglických slovíček.

Devil a queen.

Už chápete?

Deque mi zezačátku říkala ohavné věci. Nutila mě, abych poslouchala jejímu krvavému vyprávění, nechutné příběhy plné mrtvých lidí i zvířat. Když jsem si schovala hlavu pod polštář, jen se krutě zachechtala a nemilosrdně pokračovala v příběhu. Před jejím hlasem se nedalo schovat.

Jednou jsem ze zoufalství vlezla do lednice, ale urychleně odtamtud vypálila, když mi začala vyprávět další příběh, o mě – o tom, jak mi bude zamrzat krev v žilách, ale že už budu bohužel mrtvá než se tak stane, protože se udusím.

Jednou jsem o ní zkusila říct mámě, ale nevěřila mi. Nikdo mi nevěřil. Dokonce ani moje nejlepší (bývalá) kamarádka Kiki. Jen se mi vysmála a řekla, ať ze sebe přestanu dělat pitomce. Když jsem se rozbrečela, pouze mne znechuceně odstrčila a když jsem se ji pokoušela přesvědčit o své pravdě o Deque, našla si jinou kamarádku.

Zrádkyně.

Posledních pár týdnů je Deque čím dál horší. V noci jsem se často budila, poněvadž se mi zdálo, že je u mě v pokoji.. a že je tam s ní ještě někdo jiný. Nějaká Bestie. Hlasitě se smály – a větřte mi, že z tohoto mrazivého zvuku, pocházejícího z hlubin toho nejtemnějšího podsvětí, by zbělaly vlasy i otrlému námořníkovi.

Ve dne to díkybohu bývalo lepší, protože Deque se  z nějakého důvodu neobjevovala dříve než s odbitím poledne. Sice na mne i tak mluvila, ale její šepot zněl z velké dálky. S úderem dvanácté mi ale každodenně přejel mráz po zádech a při dalším nádechu jsem ji už kolem sebe cítila.

Byla jsem čím dál zoufalejší a bezradnější, neboť jsem stále nepotkala nikoho, kdo by na tom byl stejně jako já. Někdo, kdo by měl svou Bestii, kdo by mi uvěřil, s kým bych si mohla bez zábran promluvit. A jak bych ho poznala?

To by bylo snadné, aspoň myslím – od chvíle, kdy na mě Deque poprvé promluvila, se mi na prsteníčku levé ruky začal objevovat onrázek. Prozatím nebyl moc zřetelný, takže jsem nedokázala rozeznat co na něm je, ale vypadal jakko nějaké zvíře s křídly, nebo taky útesy s rozbouřeným mořem a moje dětská fantazie v něm ještě dokázala najít ramínko na šaty.

Takže jsem se lidem dívala na ruce, usilovně doufajíc že tam zahlédnu podobnou značku jako je ta moje.

Deque to jednou zjistila a strašlivě se rozzuřila, takže jsem tyto myšlenky úzkostlivě střežila a nedovolila, aby mi vlezla tak hluboko do hlavy. Myslím – stejně jako vším, co se Bestií týká si nejsem jistá – že mi umí číst jen ty myšlenky, na které myslím, které jsou příliš viditelné napovrchu mé mysli anebo ty, které vidět chce.

Jediné čím si mohu být jistá je to, že se nikdy nedostane k myšlenkám Za vrátky.

Říkám tak těm myšlenkám, které jsem zamkla v koutku své mysli, které před Deque vytrvale střežím. Nesmí si je přečíst a já zatím hlídám dobře. Zatím… Vůbec netuším, kdy moje zábrany padnou a ona se mi nacpe do všech myšlenek. Nevím, kdy se mi v tom nejstřeženějším koutku mysli ozve šepotavé Klááárooo…..

Klááárooo, zašeptala jako napovel. Musela jsem ji něčím přivolat… Víš o čem i budeme dnes povídat?

Proč zněl její šepot jinak než obvykle? Proč byl ještě mrtvolnější a chroptivější než kdy dřív, ale zároveň jemný jako okvětní lísky leknínu?

Nevím, vydechla jsem roztřeseně. Nejlépe o ničem.

V mysli mi zazněl její mrazivý smích. Ale já velice ráda rozprávím. Jenže dnes… zmlkla a mě došlo, jak L-Í-T-O-S-T-I-V-Ě to bylo vyřčeno. Tak smutně… Jenže dnes nás čeká něco speciálního, drahá Kláro. Něco moc speciálního. To, na co se tak strašně těšíš.

Na co? pípla jsem vystrašeně, ostatně jako vždy když jsem s ní mluvila.

Loučení, drahá.

Ohromeně jsem se sesunula na zem. Steřelé dřevo lávky pode mnou zasténalo, ale nepropadlo se. Cože? Loučení? Ty.. odcházíš?

Ach ne, drahá. Ty se loučíš.

Než jsem si vůbec stačila uvědomit význam jejích slov, zatmělo se mi před očima, ale jen na chvíli. Za minutku už jsem zase viděla, ale jinak. Jinýma očima, přestože to pořád byly moje, Krajina byla jiná. Míň barevná. Nudná. Spálená. Mrtvá.

V hlavě jsem neměla jedinou rozumnou myšlenku. Ani jsem nevěděla, jak se jmenuju. Prostě nic. Prázdno. Závoj. Ticho.

Ticho. Ticho? Proč? Co to znamená? Vždyť já nikdy v mysli ticho nemám. Vždycky mě tam otravuje.. jak se jen jmenovala?

Vybavovalo se mi něco o Anglii a královně. Taky se mi nevím proč připletlo pod jazyk slovíčko Bestie… Královna Bestie? Ne, to nebylo ono. Královna…Zlá Královna?…Queen…. zlá….. ďábelská…..

„Deque!“ vykřikla jsem hlasitě a zděšeně sebou trhla, když se všude rozeznělo ´Deque, Deque, Deque´….

Měla jsem chuť do něčeho praštit, ale pak mi došlo, že to není její hlas v mé hlavě, nýbrž pouhopouhá čistě přírodní věc.

Jenom ozvěna.

Jenže vzápětí jsem si uvědomila, že nad potůčkem za naším domem nikdy žádná ozvěna slyšet nebyla.

Konečně jsem se rozhlédla kolem sebe.

Stála jsem navrcholku útesu, několik set metrů pode mnou se rozbíjely vlny o skály. A moře šumělo. Moc krásně. Lákavě.

Najednou jsem se nezabývala tím, jak jsem se mohla dostat z České Republiky sem k moři. Už jsem nechtěla utéct pryč. Strach z výšek se vypařil jako pára nad hrncem. Moře šumělo. Šeptalo. Ponoukalo mě.

Skoč, skoč za námi.

Poznala jsem ten hlas. Ty ostatní byly sice neznámé, ale ten jeden ne.

Deque.

Konečně jsem pochopila.

Skoč, skoč, pobízely mě.

Poslechla jsem.

Nakonec přece jen mají tělo, pomyslela jsem si, a pak se moje tělo dotklo vodní hladiny, protrhlo ji a roztříštilo se o ostré skály tam pod hladinou.

Moře šumělo, Deque šuměla. Šeptala.

A já s nimi.