Conrádek

Černý jako uhel

po loukách pobíhal,

kdykoliv mne viděl,

radostně zahýkal.

Pak přiběhl za mnou, přivítal se

- mlsky hledal u mne v kapse.

Nebylo nic krásnějšího,

než hladit jeho šíji,

přála jsem si srdceryvně,

ať to nepomíjí!

Hrávali jsme si spolu,

ve volnosti, skákali,

…bůh snad spad z nebe dolů.

Když proved ňákou nedobrotu,

neviný kukuč nasadil,

a člověk místo výprasku,

ho ještě pohladil.

Milovala jsem ho;

neskutečně moc,

bývala bych mu i čítala,

pohádky na dobrou noc.

Nebylo větší slasti,

než jet na jeho hřbetě,

stále přes všechny ty strasti

toužím po odvetě.

Potom přišly prázdniny,

poklidný to čas,

pořád jsme byli spolu,

výcvik nám šel snáz.

Jezdili jsme na vyjížďky,

sousedům kradli meruňky,

do hospody na kofolu

- alkohol je špatný na buňky.

Běhali jsme po výběhu,

uklízeli stáje,

starosti a problémy,

posílali do háje.

Společně jsme strávili,

ten přenádherný čas,

noc co noc si přeji,

kéž by tu byl zas!

Náhle řekli rodiče;

- pojedeme k moři –

a já se nerada loučila,

se svými milovanými oři.

Avšak ještě pár krásných chvil,

ukořistit jsem chtěla,

jenže čas jsem já bezmocná,

zastavit nedovedla.

Smutné nastalo loučení,

i když jsem jet nechtěla,

.. a pak jsem ho já nešťastná,

už nikdy neviděla.

V Řecku bylo slunečno,

furt jsem se potápěla,

na skály mě to hodilo,

ale zůstala jsem celá.

Potom jsem se sem vrátila,

- úděsné překvapení!

Všude mrtvo, maštal prázdná,

Conrádek nikde není.

Zoufale ptám se kam zmizel,

nikdo jako by mne však neslyšel.

- prodaný je, navždy pryč,

stejně jste byli jen na obtíž –

Slzy máčí moji tvář,

otvírám aspoň adresář.

- neřeknu, nepovím,

kde teď přebývá ale vím –

Sbalila jsem si věci a vypadla,

stejně nevím co bych tam déle dělala.

Stesk mne plně zachvátil,

svět se ode mne odvrátil.

Změnila jsem image,

- jen černá, černá, černá,

mlčky jsem se trápila,

té své bolesti věrná.

Přátelé se divili,

kam zmizela ta holka?

Dřív vtipná, drzá veselá,

teď jak by spolkla čolka.

Zavřela jsem se do sebe,

a všechno opustila,

nikdy už nemůžu a nechci být,

tím kým jsem dříve byla.

- Sakra holka, vzpamatuj se! -

nervila ze mě máma,

všechno bylo ale marné,

je to moc velká rána.

Noc co noc jsem bděla,

tehdy smutek vládl,

slzela jsem do polštáře,

život pořád tmavl.

- Zase mlčí, zas je smutná -

říkali si všichni,

když jsem řekla:

- tak mi píchni -

nikdo nepomohl.

Přestala jsem číst,

nic mě nebavilo,

beznaděj a neštěstí,

mě celou zaplavilo.

Hodiny ale tikaly,

a já neměla stání,

k počítači jsem usedla,

a dala se do psaní.

Kapky rosy, slunce západ,

na palouku chumel víl,

Vtom však blesk mi hlavou nápad!

vydám knihu, koupím si ho

- toť můj nový cíl.