Strážný anděl

Poprvé jsem ho spatřila až když mi bylo šestnáct. Tehdá jsem byla totálně na dně, bez jakékoli chutě dál žít. Načapala jsem totiž svého  - nyní již bývalého – přítele se svou kamarádkou. Nejdřív jsem chtěla zabít je, ale ještě ve mně zbyla špetka rozumu a neudělala jsem to. Jenže tím se vyčerpaly zásoby mé racionality a udeřila bolest, žal, zklamání.
Jako jediné východisko, jediný únik pryč od toho krvácejícího srdce a tmy mne napadala akorát smrt. Ano. Sebevražda mi už nepřipadala jako největší debilita na světě. Konečně jsem pochopila. Bylo to osvícení.
Po příchodu ze školy jsem se ten den stala paní domu, takže zmizel problém s tím, že by mě někdo mohl zachránit. Nejprve jsem se odvlekla do svého pokoje, odložila si věci a hned vzápětí zamířila do koupelny. Cestou mi myslí vířily představy a ze smrti a hlavně otázka, jestli to bude bolet.
Víc než jeho zrada určitě ne, usoudila jsem.
Vlezla jsem si do vany a vytáhla žiletku. Když krev odteče normálně odpadem, aspoň nebudou naši muset uklízet moc svinčíku.
Na okamžik jsem zavřela oči a tiše seděla. Ne že by se mi před očima promítal celý život, jak bývá ve filmech. Taková kravina. Jen jsem se potřebovala připravit.
Stále nevidoucí jsem odhodlaně napřáhla ruku s žiletkou ke spodní straně zápěstí a pokoušela se nepřemýšlet nad tím, že se mi za chvilinku zakousne do masa…
..a pak se přede mnou ozvalo odkašlání.
Panicky jsem sebou cukla a žiletka mi vylétla z ruky; s tichým klepnutím přistála na podlaze. Já si jí ale vůbec nevšímala.
Když jsem otevřela oči, spatřila jsem totiž původce toho zakašlání.
Ačkoli se to zdálo neskutečné, v mé koupelně stál úplně cizí, krásný kluk a úlevně si mě prohlížel.
Ztratila jsem řeč.
On ale zjevně ne. Ulehčeně vydechl. „Teda Sharon, tys mě vyděsila. Co tě to napadlo, ty blázínku?“
Oči se mu stříbřitě zablýskly, když řekl moje jméno. Podařilo se mi najít slova. „Kdo jsi? Jak mě znáš?...“
„Jmenuji se Damián – “
„Jsi posel ďáblův?“ vypadlo ze mě. Asi jsem byla jako ovce, kterou někdo pořádně přetáhl ocelovou holí přes palici. Těžce mimo.
„Proč bych měl být zrovna já ďáblův posel?“ odvětil zmateně a jak jsem si všimla, také notně znechuceně a ublíženě.
„No, přece v tom hororu…“ začala jsem vysvětlovat, ale jeho pohled mě umlčel. Žádný satanáš by se netvářil takhle.
„Sharon, já  nejsem žádný pekelník.“ Něžně se usmál. „Jsem tvůj anděl.“
Seděla jsem ve vaně a odháněla mrákoty tím, že jsem počítala do deseti. Když to nestačilo jednou, začala jsem podruhé. Pak potřetí… nakonec bylo počítání marné. Prostě jsem se zcvokla?
„Andělé neexistují,“ namítla jsem plaše.
„Vážně?“Hořce si odfrkl. „A já jsem teda co?“
„Kanadský žertík. Nebo tě někdo poslal, abys mi zabránil v tom.. v tom, co jsem chtěla udělat.“ Nějak mi slovo sebevražda nešlo přes jazyk.
„Ano, někdo mě poslal. Ale shůry.“
„Neutekl jsi ze cvokhausu?“ napadlo mě opožděně.
Protočil oči. „Sharon, věř mi. Jsem tvůj anděl a přišel jsem tě zachránit. Vždyť nikdo jiný nevěděl, že se chceš zabít.“
„Každý má svého strážného anděla?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.
„Ano.“
„Tak proč potom umírá tolik lidí?“ přimhouřila jsem podezřívavě oči.
„Máme více svěřenců najednou, takže občas musíš preferovat toho, jehož život je důležitější. Někdy je smrt skutečným vysvobozením, někdy je to ale zbytečné. Když jsou dva takoví, dáš přednost tomu, který má šanci žít dál. Navíc, není dovoleno se vám ukazovat.m Já porušil pravidla.“
„Potrestají tě?“
„Ne. Přežila jsi a to je důležitější.“
„Takže se zase vrátíš do nebe?“ neunikl mi posměšný tón. Copak si vážně myslí, že mu budu věřit nějakou andělskou povídačku?
„Ano. Sbohem, nevěřící Sharon.“
„Ne!“ Najednou jsem zpanikařila. „Nechoď ještě. Co když mě zase napadne se zabít?“
„Potom ti už nic nepomůže,“ temně se zašklebila  pak se rozesmál, když viděl můj vykolejený výraz. „Vrátil bych se a pomohl ti. Ještě nikdy se žádnému z mých svěřenců nestalo nic vážného.“
„Damiáne,“ vyslovila jsem pochybovačně to nezvyklé jméno. „Andělé přeci prostě nejsou.“
„Mám ti dokázat, že mluvím pravdu?“
„Jo.“ Vyčkávavě jsem na něj hleděla. A pak mi došel dech. Uprostřed pokoje se zničehonic spustil sníh. Ohromeně jsem sledovala, jak bílé vločky dopadají na kachličky, ale nerozpouští se.
Damián luskl a sníh zmizel, nezbyla po něm ani kapka.
„Jak jsi to udělal?“ zeptala jsem se vykolejeně.
Pokrčil rameny. „Jsem anděl.“
Nevěděla jsem, co si mám myslet. Jenže… tohle by přece člověk nikdy nedokázal. „takže anděl?“ mumlala jsem celá vyvedená z míry.
Přitakal. „Dávej na sebe pozor, Sharon.“ A než jsem stačila zaprotestovat, než jsem se vůbec zmohla na slovo, zmizel.
Vrátila jsem se k sobě do pokoje, padla na postel a … uvědomila si, že se mi strašně stýská. Celou noc jsem potom vymýšlela, jak zařídit, aby se vrátil. A ráno už jsem měla plán. Normálně jsem zamířila do školy, ale doufala jsem, že už tam nikdy nedojdu. Autobusy drtí kosti dostatečně kvalitně. Kousek před zastávkou jsem si všimla, že několik set metrů za mnou jde můj bývalý přítel. Ze stylu jeho chůze jsem poznala, že kráčí za mnou. Ach ne. Musím si pospíšit. Stejně to stihnu jen tak tak – autobus už se blížil.
Náhle jsem si nebyla jistá. Objeví se Damián? Co když ne? Zabiju se?
No, je jen jedna možnost, jak to zjistit, pomyslela jsem si a připravila se ke skoku. Když už jsem slyšela, jak kola skřípou o štěrk, někdo mě chytil za rameno a nepříliš jemně mnou trhl dozadu.
„Zbláznila ses?“ rozkřikl se na mě známý andělský hlas.
Nedbala jsem, že je plný zloby a místo toho jsem se mu vrhla kolem krku. „Damiáne! Tys přišel.“
Než stačil cokoli říct, objevil se tu Mark a zíral na mě. „Sharon,“ odkašlal si. „Chtěl jsem s tebou mluvit…“
Nevraživě jsem ho setřela pohledem. „Já se s tebou vybavovat nehodlám. Jak vidíš, mám už někoho jiného.“
Zmateně na mě koukal. „Koho?“
Rychle jsem zhodnotila situaci. Damián stál vedle mě a já se ho pořád držela. Jenže Mark se tvářil, jako bychom tam byli jen my dva. Střelila jsem očima k Damiánovi. Na tváři mu pohrával posměšný úsměv.
Mark ho skutečně neviděl a vidět nemohl.
Tak jsem mu ten škleb hezky rychle smazala tím, že jsem mu dala pusu.
Teď už ho Mark konečně spatřil. Vytřeštil oči a s naštvaným výrazem se rozběhl pryč.
Podívala jsem se na Damiána. Odstoupil ode mě a v jeho očích se odrážel strach.
 
* * *
 
Nevím, co jsem si myslel. Jak se to mohlo stát? Jsem takový pitomec. Nikdy jsem se jí neměl ukázat. Teď jsme stáli na zastávce, ona zklamaná a já vyděšený. Jenže… tohle přece nejde. Ona je můj svěřenec a já její opatrovník. Ona je člověk a já anděl. Ona má krev a já chalgri. Ne, to co chce je nemožné! Je to proti zákonům. Proti realitě, proti zákonům přírody…
Ovšem, z její duše vyzařoval smutek. Smutek, ale přesto pořád doufala a toužila. Nemusel jsem jí číst myšlenky, abych věděl po čem. Po mě.
„Víš že to nejde,“ šeptl jsem.
Měla na krajíčku. „Proč by nešlo?“
„Já jsem někdo úplně jiné.. konzistence, než ty. Nestárnu stejnou rychlostí jako ty, ani tak jak vy lidé. Moje tělo není z masa a kostí,toto je jne… něco jako iluze.“
„To je mi jedno…“
„Ale mě ne. Porušil jsem zákon, už podruhé. Když já tě… prostě musel zachránit..“ Bože, málem jsem řekl: Když já tě už prostě v té době miloval.
„Tak neodcházej,“ rozplakala se.
„Já musím. Stejně by mě zničili, kdybych se nevrátil.“
Zděšením se jí rozšířily zornice. „Zničili?“
„Ano. Nikdy bych tu nesměl zůstat déle než dvacet čtyři hodin.“
Beznaděj jí zaplavila oči. „Vrátíš se?“
„Ne. Oni mi to zakážou. Už teď mě povolávají zpátky.“ Cítil jsem ten stupňující se tlak. Za chvíli zmizím a pak mě nejspíš předhodí Asmodajovi*. Otřásl jsem se.
Zakymácela se. Rychle jsem k ní přiskočil a podepřel ji. Na tohle čekala. Jako zázrakem ji mdloby přešly a přitiskla se ke mně.
Á, kdyby tak věděla, co mi tím způsobuje! Kolik zmatku, kolik bolesti.. kolik pocitů. Nebyl jsem na to zvyklý. Bylo zakázané upínat se citově na své svěřence. Nikdo z mých ostatních taky nikdy nedělala potíže, takže jsem jen občas musel vypnout rozpálenou troubu nebo vypustit rybník. Ale Sharon… to bude moje smrt. Roztrhá mě to. To, co teď zkusím.. Protože ji to učiní šťastnější a mě.. přitahuje mě to vyzkoušet. Kam až jsem to klesl.
Přitáhl jsem si ji těsněji k sobě a pohladil ji po líci. Vzhlédla a zmateně zamrkala, v očích se jí objevily jiskřičky naděje. S příjemným šimráním v žaludku jsem se k ní naklonil a jemně ji políbil. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale bolest, která mi začala projíždět tělem byla jasnou zprávou – marš zpátky domů. Poslechl jsem. Ani jsem se nerozloučil. Jen na chodníku jsem jí na památku nechal jeden bílý květ leknínu.
* * *
Když jsem se dostal zpátky, poslali mě rovnou za Urielem. Stál ke mě zády a mlčel, já však věděl na co čeká. S hlavou sklopenou jsem vypověděl svoje provinění. „Zklamal jsem. Nechal jsem an zemi jednu nešťasně zamilovanou duši.“
„Pošleme někoho jiného. Tvoje zbývající svěřence převelíme někomu jinému, zatím máš volno. Nesvěřím ti nikoho, dokud si neprojdeš procedurou...“
„Jistě. Obrátil jsem se k odchodu. Jenže něco mě zadrželo. Ten pocit uvnitř. „Pane,“vyhrkl jsem. Měl bych jednu prosbu.“
* * *
Sharon ležela na posteli a zírala do prázdna. Byla sama. Nikdo ji nechtěl...
Už se nechtěla zabít. Bylo jí jedno, co s ní bude.
A když se tak utápěla v depresi, někdo pootevřel dveře. „Sharon,“ vyrušil ji povědomý hlas.. Moc, moc povědomý. Podívala se tím směrem, marně doufajíc, že se jí to nezdá.
Stál tam Damián.
„Vrátil ses?“ zeoptala se s bušícím srdcem a seskočila z postele.
Přistoupil k ní a pevně, láskyplně  ji objal. „Ano. A už nikdy neodejdu…“