Když slunce zapadne

Cosi teplého se mi pohodlně uvelebilo na břiše. Ten drobný pohyb, mě však automaticky probudil. A to jsem toho dnes moc nenaspala, protože tahle noc byla opravdu velmi rušná a divoká. Když jsem si na to všechno vzpomněla, zvedl se mi žaludek, a tak jsem se raději hbitě posadila na posteli.

Můj zrzavý kocour Barty na mě rozmrzele zaprskal a pak s ocasem sklopeným k zemi plavě seskočil na zem. Ještě se na mě vyčítavě podíval a důležitě odkráčel do kuchyně, kde na něj nejspíš čekala miska plná žrádla.

Řekli by jste si, to je ale idylka co? No někomu se to tak skutečně zdát může, ale já bych vám mohla vyprávět takové věci, že by jste nikdy nepoužili slovo „idylka“ na situaci, ve které se beznadějně potácím už několik dlouhých skličujících týdnů. Vlastně by stačil jeden jediný pohled po mém pokoji, a nejspíš by jste ode mě utekli s křikem.

Odhrnula jsem peřinu a nohy si přehodila přes pelest postele, když v tom jsem bolestně zasténala a kritickým pohledem sjela svá lýtka. Na pravém mi nabíhala dost ošklivě vypadající a všemi možnými barvami hrající modřina, která se táhla po celé holenní kosti. Na levém jsem zase pro změnu měla tři hluboké rány, které nevábně krvácely.

Ach jo, zase se někdo moc urputně bránil. Povzdechla jsem si a jednou se rukou se opřela o parapet, který jsem měla na úrovni očí. Mohla jsem být vděčná za tuhle malou ložnici, do které se nevešlo víc, než postel, stolek a malá skříňka.

Celá rozlámaná jsem se vyškrábala na nohy a zcela automaticky, tak jako po každém probuzení, se rozhlédla po pokoji. Zkoumala jsem, jak velké škody tahle místnost během noci utrpěla.

Mrkla jsem na okenní rám, který byl celý zapatlaný krvavými otisky dlaní. Nejspíš jsem se snažila dostat dovnitř oknem. Podívala jsem se na své dlaně, na kterých byly jasně zřetelné stopy po zaschlé krvi a má teorie se potvrdila. Na podlaze jsem zpozorovala drobné kapičky jakési lepkavé tekutiny, nejspíš další krev. Peřiny byly na několika místech nasáklé mou vlastní krví z rány na noze.

Ohmatala jsem své tělo, jestli nenajdu nějaká další bolestivá zranění, ale jinak jsem se cítila naprosto v pořádku. Tedy až na to, že jsem v noci pěkně vyváděla. Hlava se mi zatočila, když jsem sklopila zrak na své tričko a ucítila nepříjemnou vůni zaschlé krve. Ani nevím, jestli je moje.

Neochotně jsem se pustila do uklízení. Vyleštila jsem okno tak skvěle, že se sklo blýskalo jako křišťál, stejně jako okenní rám, který doslova zářil čistotou. Velmi důkladně jsem vytřela podlahu a převlékla peřiny. Ty staré zakrvavené jsem zmuchlala do velké hroudy a zabalila je do pytle, který jsem nechala stát u dveří. Co nejrychleji bych se toho měla zbavit.

A takhle jsem uklízela každé ráno. A stejně jako každý den, i dnes jsem urychleně vběhl do koupelny a stoupla si před velké zrcadlo, kde jsem důkladně zkoumala své tělo. Přetáhla jsem si zašpiněné tričko přes hlavu a sundala si kalhoty, které byly na několika místech roztržené.

Vyděšeně jsem si dlaněmi přejela po bříšku, které bylo zapadlé tak moc, až mi pánevní kosti nebezpečně vystupovaly do popředí. Tváře jsem měla bledé, zapadlé, jasně se mi rýsovaly lícní kosti a ruce se mi zdály o něco hubenější než včera. Byla ze mě vyzáblina.

Ukazováčkem jsem si jemně přejížděla po kůži pod očima, která získávala den ode dne černější odstín. Duhovky měnily svou barvu každou chvílí, dnes byly purpurově fialové. Bělma jsem měla podlitá krví, rty zase naprosto bílé. Jako bych byla mrtvá už několik dní.

Stoupla jsem si bokem k zrcadlu a sklesle sledovala, jak se každým dnem stávám hubenější a hubenější. Rukou jsem si prohrábla vlasy a nepřekvapilo mě, když jsem na dlani spatřila chomáč vypadlých vlasů. Bylo normální, že mi vlasy začaly vypadávat až nebezpečně rychle. Pokud to takhle půjde dál, nejspíš budu holohlavá.

Skočila jsem do sprchy, dlaněmi se přitiskla na stěnu a nechala horkou vodu, aby mi stékala po zádech a ohřívala mě. Spokojeně jsem si pobrukovala, ale pak se za mnou ozvalo tiché zakašlání. Nedostala jsem strach, spíš jsem se rozechvěla nedočkavostí, až zase uvidím ten krásný přelud.

Přesně jak jsem očekávala, můj neznámý krasavec se andělsky opíral o dveře sprchového koutu a kapky vody smáčely jeho košili, takže jsem po chvilce viděla jeho krásně rýsované svaly. Otočila jsem se na něj a stejně jako každý den se na něj usmála.

Za pár vteřin stejně zmizí. Jako vždycky. Ve chvíli, kdy jsem na to pomyslela byl pryč a já zůstala sama. Sledovala jsem proud vody, jak ze mě smývá zaschlou krev a zbavuje mě tak důkazů toho, že noc byla skutečně krvavá.

Když jsem si zase připadala jako člověk, čistá a upravená, s hlasitým kručením v žaludku jsem přiskočila k lednici a jedním lokem vypila krabici džusu, snědla několik toastů, tabulku čokolády a spokojeně se svalila na sedačku. Nohy jsem si přehodila přes opěrku a zapnula televizi, kde zrovna dávali zprávy.

„Dnes v brzkých ranních hodinách, byla nalezena těla tří mužů a jedné ženy. Tělo ženy bylo nalezeno ve velmi podivném stavu. Veškeré tělní tekutiny se prostě vypařily, žena pravděpodobně zemřela na celkovou dehydrataci organismu. Kusy těl, prozatím neznámých mužů, byly nalezeny v místním lesoparku. Viník zůstává neznámý.“

S těmito slovy jsem se odvrátila od televizní obrazovky a podívala se na hodiny, které hlásaly něco málo kolem půl šesté večer. Jindy by mě nejspíš vyděsilo, že sotva jsem vstala je tak pozdě, ale zvykla jsem si. Zvykla jsem si na to, že čas mi ubíhá neuvěřitelně rychle. I když jsem mnohdy nevěděla, co jsem dělala celou tu dobu.

V hlavě mi stále zněla slova z dnešních zpráv. Snažila jsem se nemyslet na to, že všichni ti lidé, které mám na svědomí, měli své rodiny, své zájmy, možná i domácí mazlíčky. Ničilo mě tohle dělat. Ubíjelo mě poslouchat o všech těch záhadných úmrtích a vědět, že za nimi stojím já. Lépe řečeno to, co se ze mě stává každý den po západu slunce.

Zakroužila jsem hlavou, až to zapraskalo a protáhla jsem si ruce. Moje klouby zlověstně zakřupaly a já si vybavila všechnu tu krev, křupání jejich kostí, když jsem je trhala na kusy. Gejzíry krve, které kolem mě vystřikovaly a já si to užívala. Neskutečné blaho, když jsem z té ženy vysála poslední kapku vody, která byla v jejím těle.

Hbitě jsem se zvedla ze sedačky a s rukou přitisknutou před pusou utíkala ke dřezu, kde jsem se hlasitě vyzvracela a svalila se na chladnou podlahu. Konečky prstů na rukou i na nohou mi projel dobře známý záchvěv elektřiny a pak jsem se bez problémů postavila.

Do západu slunce mi zbývala ještě hodina. Svázala jsem si vlasy do copku, aby mi při pozdější transformaci nepřekážely. Nachystala jsem si hromádku čistého oblečení, uklidila celý byt a vynesla pytel se zakrváceným povlečením a oblečením. Byla jsem připravená, jít do lesa a začít všechno prožívat znovu.

Pohodlně jsem se uvelebila v křesle a sledovala jedny z posledních paprsků slunce, které se chystalo na svůj pravidelný odpočinek. Sluneční kotouč začínal mizet pod obzorem a mě na klín vyskočil věrný přítel Barty. Chlupy se mi na hřbetě zježily, když poslední paprsek zanikl. „Uteč ode mě, Barty.“ Přikázala jsem mu a bez zaváhání vyskočila na terasu.

Zahleděla jsem se na nebe, na kterém se sem tam objevil červený obláček a pak jediným skokem běžela k lesu, kde mě za malou chvíli temnota změní k nepoznání.

Sprintovala jsem mezi vysokými borovicemi, když nebe výrazně potemnělo. Už to přichází. Zastavila jsem u velkého šedého balvanu a rukama se o něj opřela. Ostrá bolest mi projela hrudníkem, zapíchla se do oblasti žeber, kde mě doslova řezala na půl a pak se rozutekla do mých končetin. Cítila jsem, jak se mi oči zvětšují, zorničky zaostřují a sluch zachytil sebemenší pohyb kolem mě.

Bolest mnou smýkla a srazila mě na kolena. Cítila jsem tlak, když se mi prořezaly vraždící tesáky a dlouhé nehty jsem zaryla do vlhké hlíny. Krčila jsem se na všech čtyřech a čekala na poslední úder. Pak bude transformace dokončena.

Hlava se mi otočila o tři sta šedesát stupňů, krční obratle zaprotestovaly a zaskřípaly. Bolest zmizela a ze mě stala nestvůra noci. Z hrdla se mi vydral chrčivý zvuku a pak jsem běžela tam, kam mě vedl instinkt. Instinkt toužící po čerstvé krvi, toužící po vraždění a křupání kostí. Dnes se chci topit v krvi.

Zastavila jsem se u dřevěné lavičky, na které seděl můj přelud. Nohu měl přehozenou přes tu druhou a do úst si vložil prst, který měl namočený k krvi.

„Přede mnou neutečeš. Neutečeš ani před tím, co jsi. Ani v blázinci se přede mnou neschováš. Neutečeš mi.“ Zvědavě jsem naklonila hlavu a snažila se nedávat najevo, jak moc mě děsí to co říká. „Vzbuď se!“ zařval na mě a v tu chvíli jsem spadla na všechny čtyři.

Zalitá studeným potem jsem se posadila na bílé polstrované posteli. Z pusy se mi dral uši rvoucí křik, který byl doprovázen pocitem nevolnosti. Když jsem se rozhlédla, čtyři přesně stejné stěny pokryté bílým polstrováním se mi vysmívaly.

„Zase se sejdeme. Když slunce zapadne… pamatuj.“ Pronesl tichý hlas, který se ozval vedle mé hlavy. Otočila jsem se na něj a on se širokým úsměvem na rtech zhasnul světlo. „Blázinec tě nezachrání.“

Tma mě pohltila a já se schoulila ke stěně. Zavřela jsem oči a byla zase u té lavičky, na které seděl on. Hystericky jsem se začala chechtat a bouchala pěstmi do polstrované stěny blázince.