Prolog

Cítila jsem, jak mi chloupky vzadu na krku vstávají hrůzou.
Pořád jsem se otáčela a několikrát jsem upadla. Věděla jsem, že nejsem sama. Že jdou za mnou. Pronásledují mě.
Ale já se jim nedám zadarmo. Nejdřív mě musí dostat. A já se budu bránit.
Utíkala jsem dál a přeskočila jsem nějaký kořen. Slyšela jsem je za sebou.
Možná jsem si jen nalhávala, že tohle přežiju, ale doufala jsem v to. Za těch několik měsíců jsem se toho mnoho naučila.
On mě toho mnoho naučil. Nevěděla jsem, proč jsem mu začala věřit, ale stalo se a já díky němu zažila nejlepší část svého života. Vděčila jsem mu za všechno. Za sebe, za svůj zdravý rozum. Díky němu tu ještě jsem.
A já se pomstím. Pomstím sebe. Pomstím svoji lásku k němu. Pomstím nás všechny.
Ne, ještě nebylo vše ztraceno.
Rozběhla jsem se ještě rychleji, i když jsem věděla, že kdyby mě chtěli doběhnout, už dávno by se tak stalo. Ale bylo mi to jedno. Pořád dokola jsem si jako mantru opakovala: "Oni mě nedostanou, oni mě nedostanou." Možná jsem to říkala i nahlas.
Přeskočila jsem další kořen a rozmýšlela si taktiku boje. Věděla jsem, že moje šance nejsou nijak vysoké, ale já to za žádnou cenu nehodlala vzdát. Na to jsem byla moc hrdá.
V dálce jsem viděla mýtinku. Už mě šíleně píchalo v boku, ale jestli to vůbec bylo možné, ještě jsem přidala na tempu.
Když jsem byla skoro tam, vyndala jsem si svoji pistoli s náboji z ušlechtilé oceli a vřítila se na mýtinku, kde jsem hodlala počkat.
Boj právě začíná.