2.kapitola: Ach, to zklamání

Stáhla jsem se ještě víc do sebe a doufala jsem, že se vsáknu do stěny za sebou a budu moct utéct. Nestalo se tak. Začala jsem tiše vzlykat.

Už došel až ke mně. Bála jsem se, co udělá.

Dřepnul si na bobek a to tak rychle, že jsem to ani nepostřehla.

„Vivianne, vy se mě opravdu bojíte, že?“ zeptal se. Už nesípal, ale bylo vidět, že ho bolí i mluvit, natož chodit a natož dřepět na bobku. Nechápala jsem, proč to tedy dělá, když ho to bolí.

Uvědomila jsem si, že čeká na odpověď, a tak jsem rychle přikývla. Vysloužila jsem si od něj úsmev. „Ani jsem se vám nepředstavil, jsem to ale nezdvořák. Mé jméno je Phillip Grey.“ Bez problémů vzal mou ruku, kterou jsem měla zamotanou okolo těla a políbil ji, jako jsem to vždy vídala ve starých filmech.

Dívala jsem se na něj ještě vyděšeněji než předtím, ale neměla jsem sílu na to, abych mu tu ruku vytrhla. Navíc jsem se bála. Hrozně jsem se bála.

Ruka, kterou mi držel, se neznatelně třásla. Já to cítila a on to také poznal.

„Nemyslíte, že kdybych vás chtěl zabít, tak to udělám už dávno?“ zeptal se, dívajíc se mi do očí.

„J-já…n-nevím,“ vysoukala jsem ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.

„Myslím, že teď už nemá cenu cokoli zastírat. Co všechno víte o upírech, má drahá?“ zeptal se a posadil se na zem. Opřel se o stěnu vedle mě a čekal, co mu odpovím. Nepokrytě jsem zírala, co to dělá. Navíc jsem nevěděla, že upíři existují. Jak bych o nich asi tak mohla něco vědět? To jsem mu vzápětí třesoucím hlasem také řekla. Zasmál se nahlas a zvuk jeho hlasu se nesl celým domem.

„Tak se mě tedy zeptejte na co chcete, odpovím vám,“ nabídl mi. Nebo rozkázal? To jsem v tu chvíli nepoznala. Ale uklidnila jsem se. Přestala jsem alespoň vzlykat. Kdyby mě chtěl zabít, jsem přeci už dávno mrtvá nebo ne? Sám to před chvílí říkal.

„Vy mě nezabijete?“ zašeptala jsem stejně pro jistotu a utřela jsem si mokré tváře.

„Ne, myslím, že zatím ne,“ odvětil s náznakem škodolibého úšklebku. Rozhodla jsem se, že jeho narážku budu ignorovat. Zastrčila jsem si za ucho pramen vlasů, který mi překážel a jala jsem se vymýšlet nějakou otázku, na kterou jsem chtěla znát odpověď. Popravdě věcí, které jsem chtěla vědět, bylo hodně, ale nenapadalo mě, jak správně zformulovat dotaz. Pravděpodobně to bylo vlivem ustupujícího šoku. Phillip, nebo jak se ten upír jmenoval, mě dost vyděsil. A nejenže se ani necítil provinile, ono mu to evidentně dělalo dobře. Prostě upír.

„Takže…jak jste na tom s česnekem?“ zeptala jsem se po té odmlce. Vybrala jsem ten nejméně závažný dotaz, abych zjistila, jestli mi opravdu odpoví. Odpovědí mi asi měl být mírně blahosklonný úsmev, který se na jeho tváři objevil po vyslovení tohoto dotazu.

„S česnekem nemám potíže. Nikdy jsem ho sice neměl rád, ale nijak zvlášť mě neodpuzuje,“ odpověděl nakonec pořád s tím úsmevem. Na chvíli jsem se odmlčela a vymýšlela jsem další otázku.

„Můžete jíst…normální jídlo?“ zaváhala jsem, protože on si pod pojmem normální jídlo pravděpodobně představil krční tepnu. Při té představě jsem se otřásla odporem. Z úvah mě vytrhl jeho hlas.

„Ano, to můžu. Ale je to pro mě přibližně stejné, jako pro vás pití krve.“ Stručně a jasně, řečeno bez obalu. Neuměla jsem si představit sama sebe, jak piju krev, byla to opravdu nechutná představa. Stačilo mi, když jsem se párkrát řízla. Kovová chuť krve byla opravdu nezapomenutelná. Krve jsem se neštítila, ani svojí, ani cizí, ale pít ji? Ne, to bylo opravdu nechutné. Radši jsem se tím přestala zabývat a snažila jsem se nepředstavovat si to. Potřebovala jsem se uvolnit. Přesunula jsem se do tureckého sedu a dala jsem si ruce do klína.

„Spíte přes den v rakvi?“ pokračovala jsem v otázkách nesměle. Dívala jsem se na své ruce v klíně a čekala na jeho odpověď.

„Jak se to vezme,“ odmlčel se a zamyslel se, jak by mi to mohl nejlépe vysvětlit. „Teoreticky nemusím, ale rakve jsou pohodlné,“ řekl a zasmál se vlastnímu vtipu. Já nikdy na černý humor moc nebyla, takže mi to ani nepřišlo vtipné. A nebyla jsem v rozpoložení ani ve společnosti, kde bych se mohla nebo chtěla smát ze slušnosti.

Na několik dalších okamžiků se mezi námi rozhostilo ticho. Přemýšlela jsem o tom, co všechno mi o sobě a o svém druhu právě pověděl. Nebylo toho zrovna málo. Proč to udělal? Proč mě už dávno nezabil? Bylo to kvůli tomu, že se mi nějakým způsobem cítil zavázán? Nebylo to nepředstavitelné. Vlastně jsem v něco takového doufala. Bylo by to pochopitelné. Zachránila jsem mu přece život. Pravděpodobně by v té uličce sám nepřežil.

Snažila jsem se představit si jeho život. Co předcházelo tomu, že jsem ho našla polomrtvého v zapadlé uličce. Říkal přece, že se jeho následovníci proti němu vzbouřili. Asi mezi nimi neměl moc velký respekt. Ale toho se dá s trochou cviku zbavit, četla jsem to v jedné knížce o psychologii. Měla jsem to zadané jako povinnou četbu. Tenkrát jsem se toho hodně naučila. Nejvíc, jak správně mluvit s lidmi.

Ale vrátila jsem se k analýze Phillipovy osobnosti. Byl to upír. Znamenalo to, že zabíjí lidi. Ta věta ze mě vylétla, ani jsem se nad ní nestačila pořádně zamyslet.

„Zabíjíte lidi,“ zkonstatovala jsem s hořkostí v hlase. Podíval se na mě pohledem, který jasně říkal “nezahrávej si se mnou”.

„Nic nechápete,“ zasyčel vztekle.

„Tak mi to tedy vysvětlete!“ prskla jsem po něm nazpět.

„Je to moje přirozenost, pití lidské krve. Ale nemusím vyloženě zabíjet. Stačí mi pár litrů krve týdně. Najdou se i lidé, kteří jsou ochotní mi krev věnovat. Nijak zvlášť se v zabíjení nevyžívám, tak mě laskavě nesuďte!“

„Fajn, fajn, tak pardon!“ křikla jsem a vyskočila jsem na nohy. „Teď si laskavě pojďte lehnout, pane Mírumilovný Upíre!“ vzala jsem ho za loket a zvedla ho na nohy. Ani se nebránil. Akorát mi předvedl ukázkovou bolestivou grimasu. Z posledních sil jsem ho dotáhla na gauč a donutila ho lehnout si. „No, a jak ráno? Potřebujete rakev? Protože my tu nic takového nemáme.“ Ušklíbla jsem se nad představou toho, že moji rodiče někde ve sklepě ukrývají černou leštěnou rakev, vypolstrovanou a vystlanou saténem světlé barvy. Ne, to jsme doma opravdu neměli.

„Nemusíte si dělat starosti, moje milá. Před svítáním odejdu a - “ nenechala jsem ho to doříct a skočila jsem mu do řeči.

„To si snad děláte srandu! Vy nikam nepůjdete! Když už jsem vás dotáhla až sem, tak tu taky pěkně zůstanete! Něco mi dlužíte, tak na to nezapomínejte! Díky vám po mně teď půjde banda vašich přisluhovačů, takže jediné, co teď od vás chci, když mi nemůžete jinak pomoct, je to, že tady, sakra, zůstanete!“ ječela jsem na něj. Zaraženě mě sledoval. Že bych ho vážně tak vyděsila? Nemožné.

„Vivianne, proč jste mě nenechala v té uličce?“ zeptal se potichu, čímž mě naprosto vyvedl z konceptu.

„Co-cože, proč? No, protože…“ odmlčela jsem se. Popravdě jsem ani sama nevěděla, proč jsem ho tam prostě nenechala. Bylo by to jistě jednodušší. Ale to bych vlastně nebyla já, abych si věci zjednodušovala.

„Ani sama nevím…asi se ve mně probudila nějaká ochranářská touha. Nevím, proč zrovna teď, ale jednou jsem vás sem dotáhla, tak tu taky zůstanete, i kdyby já nevím co!“ a už jsem se nadechovala, jak mu vyčtu všechny věci, kvůli kterým tu bude muset zůstat, ale tentokrát mě přerušil on. Jediným gestem zarazil můj ostrý slovní projev.

„Máte pravdu. Hodně vám toho dlužím. Jestli je to doopravdy to, co chcete, tak zůstanu.“

„Skvělé,“ zamumlala jsem a zamnula si ruce. Přece bych se s ním netáhla, aby si pak odešel po svých.

„Myslím, že přes den mi bude stačit jen nějaká tmavá místnost. Nebo tu máte sklep?“

„Jistěže tu máme sklep,“ odpověděla jsem mu kysele. „A co děláte přes den? Spíte?“ zeptala jsem se nakonec, ale už bez kyselého podtónu. Tak nějak jsem tušila, že by mi neodpověděl.

„Většinou. Ale zkoušel jsem to bez spánku. Dalo se to, ale být celý den ve tmě a sám je poměrně nudné, nemyslíte?“ ušklíbl se.

„Ano, to určitě je. Slunce vás spálí?“ ptala jsem se dál.

„Nevím.“

„Vy nevíte? Jak je to možné?“ optala jsem se šokovane.

„Nikdy jsem na slunci nebyl. Víte, většina mýtů o upírech přetrvává, protože žádný upír nechtěl riskovat, že ho slunce spálí. Velké procento z těch mýtů, jako je například ten o česneku, jsme celkem úspešne vyvrátili, ale nikdo si netroufl vyjít na slunce. Kdo by chtěl zažít smrt spálením na prach?“ zakončil to řečnickou otázkou. A já se musela smát. Upíři, vraždící monstra upíři, se bojí vylézt na slunce, aby si ověřili, jestli je slunce zabije nebo ne. Když jsem se nasmála, podívala jsem se na Phillipa. Tvářil se uraženě.

„Nemůžete mi tvrdit, že to nikdo nezkusil!“ zkusila jsem to pochybovačně.

„Nemyslete si, po celém světě je jen pár stovek upírů. Jsme celkem ohrožený druh, tak se nedivte, že každý na počkání nezkouší, jak se co nejrychleji a nejúčinněji zabít!“ pokračoval se svojí uražeností. Ale nedivila jsem se mu. Vlastně měl pravdu. Upíří přece také museli mít nějakou hrdost.

„Asi máte pravdu…“ uznala jsem nakonec.

„Je možné, že to někdo zkusil, ale jestli ho to slunce spálilo, je jasné, že žádné zprávy nemáme. To jistě chápete?“

„Samozřejmě. Nejsem pitomá,“ odsekla jsem mu nakvašeně. „Víte co? Já vám jdu radši ustlat do sklepa.“

Sklep byl vlastně taková menší nehostinná místnost. Místo, na které se ukládaly věci, se kterými nikdo nevěděl, kam jinam je uložit, nebo se jich nechtěl zbavit. Působil dost zašlým dojmem, neboť sem nikdo moc často nechodil. Prach tu byl v několika tlustých vrstvách a pokrýval vše, na co jen oko dohlédlo.

Odnesla jsem mu tam polštář a deku z pokoje pro hosty, které jsem následně odložila na staré čalouněné křeslo, které sem otec uložil, namísto toho, aby ho vyhodil. Celkem se to teď hodilo, aspoň upír nebude muset sedět na špinavé zemi.

Jenom pro efekt jsem se snažila trochu uklidit. Vzala jsem prachovku a v půl čtvrté ráno jsem začala uklízet ve sklepě.

Vlhkým hadrem jsem otřela polici s kompoty a zavařeninami mé matky a urovnala jsem je. Staré harampádí jsem co možná nejdůkladněji odklidila někam do koutů a krabice s nepoužitelnými starožitnostmi jsem narovnala do komínů. Zašla jsem si do komory pro koště a vymetla jsem pavučiny z rohů. S výsledkem jsem byla spokojená na nejvyšší úroven.

Probudila jsem se a do tváře mě pálily sluneční paprsky. Protáhla jsem se a neurčitě jsem se usmála. Přemítala jsem, co je dnes za den a co dnes všechno musím zařídit.

Náhle jsem se na posteli napřímila do sedu. Vzpomněla jsem si, co se událo v noci. Ne, nebyl to sen, i když to bylo mým zbožným přáním. Co mě to vůbec napadlo, nechat si v domě upíra? Proboha, musela jsem se dočista zbláznit!

Celý den jsem byla neklidná. Chodila jsem po celém domě, ale nikde jsem nevydržela moc dlouho. Potřebovala jsem se něčím zaměstnat. Snažila jsem se číst si, ale nemohla jsem se soustředit na to, co jsem právě četla. Snažila jsem se dívat na televizi, ale nevnímala jsem, co se na obrazovce děje. Zkoušela jsem uklízet, ale nebylo co. Dům byl jako ze škatulky. Až v době oběda jsem se skutečně zaměstnala. Chtěla jsem uvařit nějaké složité jídlo, abych se musela hodně soustředit. Ale pak mi došlo, že já vlastně ani neumím vařit. Nakonec jsem byla nucena udělat si polévku z pytlíku.

Zbytek odpoledne jsem jen bezcílně bloumala po domě a pokoušela jsem se vymyslet, jak se jen dostanu z téhle ošemetné situace. Co když si to Phillip rozmyslel a teď mě zabije?

Když se začalo stmívat, byla jsem jako na trní. Čím víc domem postupovala tma, tím víc jsem se klepala. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu do svého pokoje.

Sedla jsem si na postel a zírala jsem z okna. V tuhle dobu nebylo z okna vidět slunce. Svítilo sem pouze ráno. A tak jsem hypnotizovala zvětšující se stín na naší rozlehlé zahradě. A pak najednou byla tma.

Rozsvítila jsem si lampičku a musela jsem začít pochodovat po místnosti. Netušila jsem, jak bych se teď měla zachovat. Byla jsem zmatená, unavená a vynervovaná.

Přistoupila jsem k zrcadlu a zadívala jsem se do něj. V šeru jsem vypadala tak nějak étericky, jako nějaká nadpřirozená bytost.

Sledovala jsem svoje vlasy. Odráželo se od nich světlo z lampy a vlasy se trochu třpytily. Havraní vlasy mi ve vlnách spadaly až do půli zad. Jako malá jsem na své vlasy byla pyšná, všechny kamarádky mi je záviděly. Když jsem byla starší, ostříhala jsem si je, protože mi to v tu dobu přišlo praktické a esteticky přijatelné. Ale před několika lety jsem opět zatoužila po dlouhých vlasech, a tak jsem si je opět nechala narůst.

Pozorně jsem se zadívala na svoji tvář. Dívala jsem se sama sobě do brčálově zelených očí a viděla v nich nejistotu. To proto, že jsem byla nejistá. Upír u mě ve sklepě… Nebyl to můj dávný sen? Odpověď zní ne.

Z očí jsem pohledem sjela na nos. Malý a trošku nahoru. Zatím mi do něj nepršelo, ale co není, může být. Neměla jsem svůj nos ráda. Mnohem radši jsem měla svoje rty.

Na své rty jsem byla patřičně hrdá. Linka horního rtu věrně opisovala tvar srdce a spodní ret jsem měla přesně vyvážený s tím horním. Krásné souměrné rty. Bylo to poněkud sobecké, ale na mně jako na osobě toho nebylo moc k obdivování. Kdejaká hvězda by mi ale mohla mé rty závidět.

Pohled mi ale nakonec ulpěl na středně dlouhé jizvě, která se mi táhla přes pravou čelist. V dětství jsem spadla z kola a tohle byla nehezká upomínka na ten nešťastný pád. Ta jizva mi, podle matky, přidávala na divokém vzhledu. Matka měla nějaké mexické kořeny, takže byla permanentně snědá. Já měla pokožku o pár tónu světlejší, jelikož můj otec byl typický Američan ze severu. Zelené oči jsem taktéž zdědila po něm.

Odvrátila jsem pohled od zrcadla a podívala jsem se na hodinky. 22:51. Rozhodla jsem se, že se zajdu podívat za svým hostem.

Sešla jsem po schodech do přízemí a šla jsem rovnou ke dveřím do sklepa. Chvíli jsem tam stála a nebyla jsem si jistá, jestli mám zaklepat nebo ne. Nakonec jsem tiše zaťukala a vešla jsem.

Ve sklepě byla tma a nezaznamenala jsem žádný pohyb. Bylo tam moc velké ticho. Ve tmě jsem zašátrala po zdi a našla jsem vypínač. Rozsvítila jsem, abych se tu mohla porozhlédnout.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem Phillipa nikde neviděla. Ale nechtěla jsem se zbytečně rozrušovat. Vyšla jsem proto na chodbu, kde jsem se porozhlédla. Nevěděla jsem, kam se vydat nejdřív, ale pak jsem se vydala do obývacího pokoje. Nebyl tam.

Postupně jsem prošla všechny místnosti domu, ale nikde jsem ho nenašla. Vyšla jsem tedy znovu na chodbu a do ticha domu jsem zavolala: „Phillipe?“

Nic se neozvalo. Nikde se ani nic nepohnulo. Byla jsem… zklamaná? Ano, pocítila jsem zklamání. Věřila jsem Phillipovi, že tu zůstane a on tu najednou nebyl.

Ve svém zklamání jsem se dobelhala do obýváku, kde jsem se zmoženě posadila na sedačku. Chvíli jsem jen tak pozorovala prach, který se vířil v měsíčním světle a pak jsem si lehla. Zavřela jsem oči a v ten okamžik jsem se propadla do říše snů.