1.kapitola: A kde je vděk?

Šla jsem temnou ulicí. Vracela jsem se z divadla, ve kterém jsem byla na večerním představení se svými přítelkyněmi Verou a Christine. Byly jsme na baletu. Musela jsem se tomu zasmát; všechny tři jsme se celou dobu nudily. Chtěly jsme nějak kulturně žít, a tak Vera navrhla, že půjdeme do divadla. Tady v Hartfordu je divadel málo a představení ještě míň, přesto jsem nechápala, proč Vera měla tak blbý nápad, jít zrovna na balet. Znovu jsem se usmála a přidala jsem do kroku. Procházela jsem zrovna kolem nějaké slepé uličky, když jsem zaslechla jakési podivné zvuky. Připomínalo to sténání. Nechtěla jsem zjišťovat, co to je, ale ozvalo se to znovu. A pak ještě jednou. Dostala jsem strach, nikdy jsem nebyla žádná hrdinka. Ale zastavila jsem se těsně za uličkou a zaposlouchala se do zvuků přicházejících z oné uličky. Ano, bylo to sténání, tím jsem si byla naprosto jistá. Bála jsem se, o co může jít. Ale přemohla jsem se, protože se ve mně probudily záchranářské sklony. Někdo určitě potřebuje moji pomoc!

Opatrně jsem vykoukla zpoza rohu. Neviděla jsem ale nic. Jen tmu a sem tam jsem rozeznala obrysy popelnic, krabic a jiného harampádí. Chvíli jsem ještě mžourala do tmy, než jsem si na ni zvykla a moje vidění se tím o něco zlepšilo. Ve vzdáleném rohu, až na samém konci uličky, jsem zahlédla pohyb. Nevím, co mě to napadlo, ale rozhodla jsem se tam jít podívat.

Vešla jsem do uličky a obezřetně jsem se porozhlédla. Zoufale jsem se zahleděla zpátky do světla hlavní ulice a přála si být tam. Ale řekla jsem si, že nebudu zbabělá a půjdu se podívat, co se děje.

Nadzvedla jsem si tedy své dlouhé večerní šaty, abych si je v té tmě nepřišlápla nebo neušpinila a pomalu se sunula vstříc temným zákoutím strašidelné uličky. Znovu jsem slyšela sténání. A přišlo mi, že to něco, co vydává tyhle zvuky, musí neskutečně trpět. Zrychlila jsem proto tedy své tempo.

Zastavila jsem se, zaznamenala jsem pohyb. Šustení igelitu. Vítr. V dálce byla slyšet auta, ale přišlo mi to, jako bych byla v jiném světě. A tam, v tom rohu jsem uviděla zhroucenou postavu. Došla jsem až k ní a sehnula jsem se. V krku se mi usadil obrovský knedlík a strachy se mi klepaly ruce.

Postava přes sebe měla kus plachty, tak jsem ji odtáhla. A to, co jsem uviděla mi vyrazilo dech.

Byl to muž. Krásný bledý muž.

Jeho kůže byla bílá jako křída. Trochu jsem se odtáhla, abych si ho mohla prohlédnout celého. Byl celý od krve, která mu prýštila z těla. Dotkla jsem se jeho krku, abych zjistila, jestli má tep. Měl, ale byl velice slabý a jeho krev byla vlažná. Ne, jako krev normálních lidí. Pohnul se a otevřel oči. Upřel na mě své čokoládové oči, které měl mírně zastřené. Za daných okolností bych si troufala říct, že bolestí.

„Pomůžu vám,“ vydechla jsem tiše.

„Nechte…nechte mě tady,“ zasípal a upřel na mě ten pohled. Najednou jsem měla pocit, že to musím udělat. Musím ho tu nechat. Chci ho tu nechat.

Cítila jsem brnění v konečcích prstů a motala se mi hlava. Už jsem se zvedala, ale najednou mi došlo, co to dělám. Já ho tu přece vůbec nechci nechat! Jak mě to mohlo jen napadnout? Jako by mě pustila neviditelná pouta. Už jsem nechtěla odejít.

Udiveně jsem se podívala na toho muže. Měl zavřené oči. Znovu jsem se k němu sklonila a vyhrnula jsem mu zkrvavenou košili. Zasténal. Snažila jsem se být jemná, ale stejně sebou několikrát bolestí trhnul.

Na břiše měl několik dlouhých škrábancu a pak stopy po nějakém bodnutí. Z nich mu teklo nejvíc krve. Byl od ní celý a mně ten pohled vůbec nedělal dobře, tak jsem ho zase rychle přikryla.

„Můžete vstát?“ zašeptala jsem mu těsně u ucha. Neodpověděl, jenom sebou trhnul, jako by nečekal, že tu ještě budu. Otevřel oči a znovu na mě upřel pohled. Opětovala jsem mu ho, ale už jsem neměla ten divný pocit, jako by mě snad chtěl ovládat.

Mírně jsem zatřepala hlavou. O čem to tu přemýšlím? Jak by mě asi tak mohl chtít ovládat?

Díval se na mě stále s tou bolestí v očích, ale viděla jsem tam i nevěřícnost?

„Ještě…ještě nikdy jsem neviděl, že by někdo odolal tomuhle pohledu,“ šeptal těžce. Ne, že bych mu v tu chvíli rozuměla, ale nehodlala jsem se tím zabývat. Už jsme ztratili mnoho času a já nestála o to, vidět někoho umírat.

Vykašlala jsem se tedy na šaty, které jsem pustila a chytla jsem ho za paži. Vší silou jsem se zapřela a jako zázrakem ho vlastní silou vytáhla na nohy. Nikdy jsem nebyla moc silná, ba právě naopak. Někdy jsem si připadala až v nevýhodě, proto mě mile překvapilo, že se mi ze země povedlo zvednout dospělého muže.

Přehodila jsem si jeho pravou ruku přes ramena a chytila ji svou pravou rukou. Levou rukou jsem ho opatrně chytila za pas, aby se mi nesesunul k zemi. Podívala jsem se mu do tváře. Stále měl zavřené oči, ale jako by vycítil můj pohled, najednou zatřepal víčky. Jako kdyby si právě uvědomil změnu pozice. Podíval se na mě.

„Nechte mě tady,“ řekl překvapivě pevným hlasem, nicméně to bylo stále potichu.

„Jste blázen? Co si o mně myslíte, že vás tady nechám? Odvedu vás do nemocnice-“

„Ne, do nemocnice mě tedy opravdu nevezmete. Necháte mě tady a zapomenete, že jste mě kdy viděla,“ řekl rozhodně. Ale bylo vidět, že mu to dalo hodně práce.

„Říkejte si co chcete, ale já vás tu prostě nenechám. Půjdeme do nemocnice.“

„Do nemocnice ne,“ zašeptal z posledních sil a znovu zavřel oči. Vylekalo mě to a z náhlého popudu jsem se rozhodla, že ho poslechnu a do nemocnice ho nevezmu.

Začala jsem ho táhnout směrem z téhle zapadlé uličky. Trvalo dlouho, než jsem překonala těch ubohých několik metrů. Stanula jsem na hlavní ulici, na které se nikdo nenacházel. Akorát na protějším chodníku jsem zahlédla párek bezdomovců.

Netroufala jsem si odhadovat kolik je hodin, ale vzhledem k nočnímu klidu bych typovala něco po půlnoci.

Nebydlela jsem odtud daleko. Jen pár bloků táhnout polomrtvého chlapa…

Byla to nejdelší cesta domů mého života. Každou chvilku jsem se musela zastavovat. Bolelo mě všechno. Nohy jsem měla odřené z lodiček, svaly jsem měla natažené z námahy. Několikrát se mi podařilo zakopnout o šaty a dalo mi neskutečnou práci ustát to. Když jsem konečně stanula před domem, oddechla jsem si.

Nebydlela jsem tady v Hartfordu, jenom jsem sem na pár dní přijela kvůli rodičům, kteří tu ovšem nebyli. Byli na dovolené na Floridě a mě požádali, abych jim přijela vyřídit nějaké papíry. Zůstala jsem tu pár dní, abych, podle slov Christine, nezapomněla na své kamarádky. Chodila jsem na Princeton v New Jersey, studovala jsem tam na bakaláře v oboru umění.

Z malé kabelky jsem vytáhla klíče a zatím otevřela branku. Nutno říct, že to šlo opravdu špatne, protože zhruba osmdesátikilová zátěž se celkem pronese.

Když jsem ho dotáhla před domovní dveře a opatrně odemkla, přišel k sobě. Podíval se na mě, pak na dům a následně zavřel oči, protože jsem rozsvítila v hale. Světlo oslepilo i mě. Odtáhla jsem ho do obývacího pokoje, kde jsem ho položila na pohovku.

„Já se teď zajdu převléct a přinesu nějaké mokré ručníky a tak. Můžete tu zůstat?“ zeptala jsem se hloupě. Nezdálo se, že by se mu chtělo kamkoli odcházet.

„Počkám,“ zachraptěl se zavřenýma očima a já se, navzdory všemu, usmála. Radši jsem rychle opustila místnost.

Zašla jsem do svého dětského pokoje, abych si našla něco na převlečení. Byl v prvním patře na konci chodby. Zavřela jsem za sebou dveře a šla k velké dubové skříni. Celá tahle místnost byla laděna do světlých barev.  Typický holčičí pokoj. Růžové stěny, postel s nebesy a růžovým povlečením, světlý koberec. Pod oknem stál psací stůl, jak jinak než ze světlého dřeva. V několika poličkách se vyjímaly moje školní úspechy, jako byly poháry a medaile z vědomostních soutěží, pár dokonce z plavání. Ale to už bylo opravdu hodně, hodně dávno. Knihovna zela prázdnotou, až na pár dětských knížek. Ostatní jsem si odvezla s sebou, když jsem se stěhovala do vlastního bytu, který je nedaleko Princetonu. Teď jsem měla prázdniny, ale brzy se budu muset vrátit zpátky do víru školy. Zbývají mi už jenom dva roky studia.

Vyhrabala jsem nějaké staré tepláky a odrbané tričko, které nosím, když sem přijíždím na návštěvu a převlékla jsem se. Když jsem si sundala lodičky, byla to hrozná úleva. Našla jsem ještě nějaké ponožky a tenisky a už jsem běžela po schodech do haly, ze které jsem se vydala do koupelny. V patře sice také jedna byla, ale lékárnička byla jenom dole.

Našla jsem několik ručníků, které jsem namočila do vlažné vody, následně jsem našla lavor a nechala do něj napustit teplou vodu. Vzala jsem ještě obvazy, nějakou dezinfekci, náplasti, které jsem nacpala do kapes, abych měla volně ruce a rozběhla jsem se do obýváku.

Ležel tam pořád a vypadal, že se za tu dobu, co jsem tam nebyla ani nepohnul.

Klekla jsem si k němu a opatrně jsem mu sundala košili. Otevřel oči a sledoval moje počínání. Vzala jsem ručník a opatrně jsem mu omývala rány. Vyrušil mě jeho hlas.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se slabě a hlas se mu třásl.

„Vivianne Raynoldsová . A vy?“

„Vivianne, to, co děláte je naprosto zbytečné. Do rána se to zahojí,“ pravil potichu a absolutně ignoroval moji otázku.

„Ale co to povídáte, vždyť-“

„Ne, poslouchejte, Vivianne,“ přerušil mě, ale pořád sípal, tak jsem ho radši nechala mluvit. „Vy to nechápete. To, že jste mě odtamtud odvedla od vás nebylo ani trochu chytré. Vystavila jste se nebezpečí. Oni vás najdou a zabijí vás.“

„O-o čem to mluvíte? Kdo mě zabije?“ ptala jsem se šokovane.

„Oni vás zabijí.“

„Ale kdo, oni? Já vás naprosto nechápu!“ rozhodila jsem bezradně rukama.

„Moji…následovníci. Trochu se proti mně vzbouřili a snažili se mě zabít. Ale až se dozví, že se jim to nepovedlo, pošlou za mnou další. Naneštěstí budou sledovat moji stopu, která povede přímo k vám. Ale to už tady nebudu.“

„Cože? A kdo jste? Kdo jsou oni?“ pálila jsem na něj otázky a křečovitě jsem v ruce svírala mokrý ručník, až z něj odkapávala voda na koberec.

„My jsme upíři. Ale o to teď nejde. Musíte se dostat pryč, než vás dostanou. To už ale není můj problém. Říkám vám to jen proto, že jste mě zachránila a já vám teď něco dlužím.“ Mluvil o tom, jako by mluvil o počasí. Sice sípal, ale byla v tom taková ta lehkost, s kterou se bavíte se sousedem o včerejším fotbalovém zápase.

Byla jsem naprosto vyděšená. Strnule jsem seděla a zírala jsem na něj. Nevěděla jsem, jestli mám začít křičet nebo utíkat, ale každopádně jsem nebyla ani jednoho schopná.

„Vy-vy jste upír,“ vydechla jsem. Nevím proč jsem mu to věřila. Možná proto, že na existenci nadpřirozena jsem věřila vždycky. A nebo možná proto, jak mě tam v té uličce očaroval. Protože to rozhodně normální nebylo.

„Ano, a to už hezkou řádku let,“ konstatoval a přidal něco podobného úsmevu. Několikrát u toho sykl bolestí, ale za ten pohled to stálo. Byl opravdu hezký. Ale byl to upír.

„Ch-chcete m-mě zabít?“ zeptala jsem se pomalu a nenápadně jsem couvala ke dveřím, jelikož moje svaly se náhle povolily.

„Co myslíte?“ zeptal se. Neodpověděla jsem. Narazila jsem do zdi a on mě celou dobu sledoval. Evidentně ho to bavilo, i přesto, že před chvílí jenom o vlásek unikl smrti.

Vyděšeně jsem ho sledovala, jak se zvedá z pohovky. Viděla jsem, že ho to bolí, ale co já vím o upírech? Třeba to není tak zlé, jak se dělá.

Couvala jsem podél zdi a dostala jsem se do rohu místnosti. Schoulila jsem se do klubíčka a čekala jsem na smrt.

Pomalu ke mně přistupoval a obezřetně si mě prohlížel. Šel jen tak, bez košile. A teď, když jsem mu omyla břicho, jsem musela uznat, že i tělo měl opravdu krásné. Vypracované břišní svalstvo, krásná ramena, silné paže. Pod pupíkem se mu rýsovaly tmavé chloupky, které mizely za lemem tmavých kalhot, které umocňovaly bledost jeho kůže. Upírské kůže. Kůže upíra, který se mě právě nejspíš chystá zabít.