Prolog

        Dnes je to přesně jeden rok. Kráčím vedle své matky s obrovskou kyticí žlutých růží, které měl tak rád. Velké kapky deště dopadají na můj slzami zmáčený obličej, pod nohama mi čvachtá bláto, zuby mi drkotají o sebe, ozývá se tiché vzlykání. V levé ruce křečovitě svírám dlaň své matky, která se upřeně dívá před sebe a i když má na očích nasazené černé brýle, vidím jak jí kanou tiché slzy. Snaží se to nedávat najevo, ale trpí.

Ani jedna z nás neřekla vůbec nic. Jen kráčíme k jeho malému hrobečku, abychom mu položily na náhrobní kámen tu kytici žlutých růží. Abychom mu řekly, jak moc nám oběma chybí. Pokud je v nebi, nejspíš právě pláče, proto dneska prší. V dálce se ozývá burácení hromu, stromy tyčící se nad hřbitovem se divoce kymácejí. Jak kráčíme, stále častěji se celými botami noříme do hlubokých kaluží.

Pustím matčinu dlaň, protože jsme skoro u něj. Jeho hrob je pěkně schovaný pod mohutným cedrem, svíčka už dávno vyhasla. Zvadlé a deštěm smáčené růže, které jsem tady donesla před měsícem, stále stojí ve váze. Jako by se tady na tomto malém místě zastavil čas. Všechno je jako před měsícem, když jsem tady byla naposled.

Jsem zklamaná sama sebou. Nikdo se o jeho hrob nestaral. Já byla jeho sestra, a ani jsem se neobtěžovala věnovat jeho památce nějakou péči. Kdybych tady chodila častěji, trhala plevel, zapalovala svíčku na jeho památku. Ale nic z toho jsem nedělala, byla jsem slabá. Bála jsem se s ním být o samotě. Bála jsem se, že mě zase popadnou výčitky svědomí.

Upřela jsem pohled na náhrobní desku a jeho jméno jako by se mi vrývalo pod kůži. Samuel Parker. Milovaný syn a bratr. Za hrobem jsou cesty, kde se opět sejdeme. Vyndala jsem z vázy staré růže a dala místo nich novou kytici. Rukávem bundy jsem si utřela oči, i když jsem věděla, že je to naprosto zbytečné. Klečela jsem vedle toho malého hrobečku a vybavovala si ty okamžiky, když mě k němu poprvé pustili.

„Liz, tohle je tvůj bratříček.“ Vzpomněla jsem si na slova zdravotní sestry, když mi do náručí podávala ten drobný uzlíček, který se neposedně vrtěl. Nejistě jsem uchopila toho malého tvorečka pod hlavičkou a položila jsem si ho na ruce. Jemně jsem s ním pohupovala. Pomaličku mi svou malou dlaní stiskl malíček.

„Jsi tam nahoře šťastný, bráško?“ zašeptala jsem nejtišeji jak jsem mohla. Slzy nešly zastavit, vzlykala jsem stále hlasitěji. Zahnala jsem všechny ty krásné vzpomínky na jeho růžolící se tvářičky, na jeho první krůčky, první slova, na jeho dětský smích. Neohrabaně jsem se vyškrábala na nohy a přehodila si přes hlavu kapuci. Z vlasů mi stékaly drobné potůčky vody, třepala mnou zima a pláč.

„Samueli, tak moc mi chybíš!“ slyšela jsem ji šeptat. Zlomil se jí hlas a začala hlasitě naříkat. Pomalu jsem se od ní vzdalovala. Nemohla jsem to dál poslouchat, uši jsem si zakryla rukama a začala jsem utíkat. Cítila jsem na sobě vodu, která na mě šplíchala v drobných sprškách vždy, když jsem proběhla kaluží. Nedívala jsem se kam běžím, jen jsem chtěla být co nejdál od jejího nářku.

Noha mi uvázla v hluboké kaluži a já jsem s rozhozenýma rukama padala obličejem k zemi plné bláta. Stihla jsem se ještě šokovaně nadechnout, a pak jsem cítila, jak se můj obličej boří stále hlouběji. Panikařila jsem, nemohla jsem se nadechnout, ale nebojovala jsem. zůstala jsem bezvládně ležet na zemi, nepomohla jsem si rukama. Stačil by jeden jediný pohyb a bez problémů bych se zvedla. Otázkou však je, chci se zvednout?

Jako ve zpomaleném filmu jsem se dlaněmi zapřela o rozblácenou zem, sebrala jsem veškerou sílu a opřela jsem se o lokty. Vytáhla jsem obličej z toho bláta a nechala ho pomalu stékat z mých tváří. Vlasy jsem měla špinavé a mokré, bezvládně mi padaly do obličeje. Ztuhle jsem sledovala zem pod sebou. Kdybych se nezvedla, byla bych mrtvá. Byla bych s ním, se Samuelem.

Zaťala jsem zuby a s bolestivým povzdechnutím jsem se postavila. Slyšela jsem, jak se ke mně přibližují něčí kroky. Jejich intenzita se stupňovala, ozýval se hysterický křik a pláč. Otočila jsem se za tím zvukem a věděla, že máma běží za mnou, aby se podívala, co se stalo. Zavřela jsem oči a čekala, až ke mně doběhne. Když se mnou začala třást, oči jsem otevřela.

Znovu jsem si rukávem otřela tváře, které jsem měla plné slz, bláta a dešťových kapek. „Mluv se mnou, Liz! Skoro nemluvíš, mluv se mnou!“ zaječela mi do obličeje. Pozorovala jsem, jak jí po tvářích kanou černé slzy. Řasenka se jí rozpíjela. Třásla se mnou. „Skoro rok se mnou nemluvíš! Tak se mnou mluv!“ zakřičela znovu a pustila mě. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a otočila jsem se na patě.

Bezmyšlenkovitě jsem zamířila k našemu autu, které stálo zaparkované na okraji hřbitova. Rychlým pohybem jsem otevřela dveře a vklouzla dovnitř na sedadlo spolujezdce. Sundala jsem si kapuci z hlavy, rozepla bundu, sundala jsem ji a hodila ji za sebe. Máma mezitím přišla a bez jediného slova nastartovala motor, který se ihned rozběhl. Projížděly jsme obrovskými tepanými vraty, na kterých stál nápis HŘBITOV.