Prolog

V místnosti nebylo ani jedno okno, ale přesto by tam bez problémů viděl i šeroslepý. Uprostřed prázdného prostoru vířil podivný světle modrý opar, ale nebyla to modř, jakou tak často promítají v reklamách na Azurit. Tato byla mrazivá a ostrá, jako vrcholek pekelného ledovce. V jejím středu stál muž celý v černé a těžce oddechoval. Tušil, že už to nezvládne. Tento ho dostane, určitě, už nemá sil. Vysával mu je..

Jamie, mysli na Jamieho, poručil si muž v myšlenkách a donutil se zvednout podivnou zakřivenou tyč, kterou třímal v rukách.

„Dostanu tě zpátky do pekla!“ zasyčel a namířil tyč proti modré mlze.

Ozvalo se táhlé zavřeštění, ale potom se ve vzduchu utvořila podivná deformovaná hmota, která se na lovce vrhla a obestřela ho. Říkali tomu závoj smrti.

Bojovat s démonem v tomto stádiu už bylo marné. On se ale přesto snažil, už kvůli Jamiemu, kvůli svému synovi, musel vyhrát, musel přežít, jinak ho zabije taky, vždyť čtrnáctiletý chlapec proti démonovi tohoto kalibru nemá šanci…

„Vzdej to,“ šeptal mu v mysli hlas Sabara. „Vzdej to a já ti dám milost. Staneš se jedním z nás.. tak už to vzdej..“

„Nikdy,“ zasípal umanutě lovec a pokoušel se ho ze sebe odchlípnout. Stačil by kousek, a mohl by se nadechnout. Kousek, aby ho strhl celého. Kousek k životu…

Ale Sabar mu každým okamžikem vysával víc a víc energie, Chrisovi se z nedostatku kyslíku mu zatmívalo před očima…

Už to nevydržel. Lovcovo tělo se v bezvědomí zhroutilo k zemi, modrá mlha nad ním zavířila a najednou už nebyla modrá, začal se měnit na ohavně bahnitou, jako močál, který vás už nepustí.

Teď byla spousta času. Hmota klidně připlula nad muže v černém a chystala se k jídlu.

Náhle se rozletěly dveře a z nich vyběhl pohledný kluk; mohlo mu být něco okolo čtrnácti.

„To máš za tátu!“ zaječel se stínem hysterie v hlase a bodl do brčálovité mlhy onu nezvykle kroucenou tyč. Její konec se rozzářil jasnou červení a on věděl, že brzy bude po všem. Především po Sabarovi. Zavřel oči, aby nemusel sledovat nechutný průběh rozpouštění a když ve vzduchu ucítil zatuchlý puch, jako když otevřete sto let starý nikým neobývaný dům, znova je otevřel. Hůl v jeho ruce už zase nabrala svou jasmínově bílou barvu, ale to ho teď vůbec nezajímalo; upustil ji na zem a vrhl se k bezvědomému lovci. „Tati, tati!“

Muž se nehýbal.Chlapec zkusil, jestli vůbec dýchá a když posléze přiložil roztěkanou ruku k jeho krční tepně, vyděsilo ho, jak slabě jeho otci bije srdce. „Tati, prosím, prober se!“

Nic se nedělo. A když už si utrápený chlapec myslel, že je po něm, zahýbaly se jeho rty a vyšlo z nich tiché:

„Jamie?“

„Tak pojď, ty jedna štětko, pojď!“ křičel a sápal se po plačící, sotva čtrnáctileté dívce. V domě ani okolí nebyl nikdo, kdo by je mohl zaslechnout. Jen jedna mrtvola chlapce, a ta skutečně nemohla běžet pro pomoc.

„Ne, prosím, Alane, nech mě,“ brečela ta dívka a prala se s ním – marně. Byl to chlap jako hora, silný až neskutečně. Jeho ruce ji sevřely a ona měla na chvíli pocit, jako by se jeho prsty změnili v pouhopouhé pařáty, ale asi to bylo jen šálení smyslů; byla tak vyděšená.

„Smůla, holčičko,“ zasyčel a s ďábelským úsměvem jí přejel žiletkou napříč po tváři.

„Nééééé!“ rozječela se; bolestí a hnusem, když se jí krev rozstříkla po obličeji.

Její výkřik rychle ustal, když jí Alan vrazil prudkou facku, která jí ještě víc roztrhla ránu. Omdlela bolestí. Alan se nad ní sklonil a v očích mu probleskovaly modré plameny, když v tom se dovnitř vřítila Lorraine s glockem v ruce. Vrhla po něm jediný zděšený pohled a vypálila. Pak se vrhla ke své dceři, jejíž vlasy plavaly v kaluži krve.

 „Carley!“