6. kapitola

„P-pojďte dál.“ Vyzval Chris toho muže poněkud roztřeseným hlasem. Kate zatím seděla v obýváku na sedačce a křečovitě mezi prsty svírala opěrku. Nepřítomně zírala před sebe a čekala, až za ní ten muž přijde.

Za zády se jí ozvaly tiché kroky, takže musela napínat uši, aby je vůbec slyšela. Srdce se jí divoce rozbušilo, do krevního řečiště se jí rozlévala dávka adrenalinu, krev jí hlasitě pulsovala ve spáncích. Kroky se zastavily, muž stál před ní, ale ona záměrně nevzhlédla. Nebyla si jistá, jestli to zvládne. Jestli se dokáže smířit s tím, že ten muž je skutečný a tím si přizná, že musí existovat i ten malý chlapec.

„Slečno Bilsonová, já jsem Anthony…“ Kate se nervózně zavrtěla a zvedla oči od podlahy. Věděla, jak ten muž vypadá a přesto ji mírně zaskočil jeho vzhled. Byl naprosto stejný jako v tom snu, tedy co se obličeje týče. Na sobě neměl černý oblek, ale tmavě modré rifle a bílé tričko. „Já jsem…“

„Ten muž z mého snu. Já vím.“ Zamumlala a namáhavě se postavila na nohy, aby si s ním mohla potřást rukou. „Řekla bych, že mě těší, ale nevím, jestli bych nelhala.“ Řekla mu upřímně a zpříma se zadívala do jeho očí. Pustila jeho ruku a posadila se zpátky na sedačku. Byla vyčerpaná.

„Myslíte, že by nás váš přítel mohl nechat o samotě?“ kývnul hlavou někam za Kate, která se otočila a následovala tak jeho pohled. Chris stál opřený o dveře, ruce založené na prsou, ve tváři naštvaný výraz a přesto v jeho očích Kate viděla strach. „Je nutné, abych si s vámi promluvil o samotě.“ Zopakoval důrazněji

„Chrisi… můžeš?“ zeptala se ho tiše. Samozřejmě se na něj nedívala, nepotřebovala se dívat.

„NE!“ zakřičel a s hlasitým dusotem došel k ní, posadil se na gauč vedle a pevně jí stiskl dlaň. „Kdo si myslíte, že jste? Přijdete do mého bytu a hned si začnete klást podmínky? Jsem její přítel, jak jste sám řekl. Mám právo tady zůstat s ní.“ Kate zavrtěla hlavou.

„Prosím, Chrisi.“ Prosebně se na něj podívala. „Pokud mi tady ten muž řekne, co se děje a proč se mi zdají ty sny, chci to vědět. Potřebuju vědět, co se posledních několik týdnů děje se mnou, proč se to děje. A myslím, že ty u toho být nesmíš.“ Úkosem pohlédla na muže, který jen přikývl a založil si ruce do kapes.

„Jen hodinu, pane Cornere.“ Zkusil to Anthony, zatímco Chris se na ně podezíravě mračil a mačkal Katinu pěst tak silně, že jí to bolelo. „Všechno slečně vysvětlím. Potom odejdu. Jestliže se ptáte, odkud znám vaše jméno, mohu říct, že je napsané na zvonku. Ale je tu spousta dalších možností, jak lze vaše jméno zjistit. Nevěříte mi, ale Kate bude muset. Prosím, odejděte.“

„Jsi si jistá? Vždyť toho člověka vůbec neznáš?“ Kate tušila, o co se Chris snaží. Chtěl do ní zasít jediné semínko pochybností, které by ji přinutilo změnit rozhodnutí. Ona ale byla skálopevně přesvědčena o tom, že se chce dozvědět celou pravdu, ať už je jakákoliv. I kdyby se potvrdila její teorie, že vidí lidi, kteří mají zemřít, bude připravená se s tím smířit. I když to bude neuvěřitelně těžké.

„Prosím.“ Zopakovala naléhavě a volnou rukou mu zlehka přejela po tváři. Neucukl, jak předpokládala, ale tušila, že by to nejraději udělal. „Nic se mi nestane. Ne s ním…“ řekla si spíš pro sebe a doufala, že to tak opravdu bude.

„Fajn.“ Odsekl dotčeně, pustil její ruku a švihem se vyhoupl na nohy. „Pojedu se podívat do nemocnice, poptám se co a jak. Nejpozději za dvě hodiny jsem zpátky a vy-“ ukázal prstem na Anthonyho. „- vy budete pryč. Jasné?“ Anthony přikývl.

Kate sledovala, jak se Chris obléká do černé džínové bundy a zvláštní pocit jí projel každým kouskem těla. Když se hlavní dveře dotkly rámu a Chris zmizel na chodbě, Kate se výrazně ulevilo. Gestem vyzvala Anthonyho, aby se posadil a pak nastalo několika minutové ticho, přerušované jen tikotem hodin.

„Dobře. Budu mluvit. Vy se ptáte.“ Řekl nakonec, složil si dlaně k sobě, podepřel si jimi hlavu a zvědavě se na Kate podíval. Přitáhla si kolena blíž k tělu, objala se pažemi a přemýšlela, se kterou otázkou by měla začít nejdříve. Která ji trápila nejvíc? Co by chtěla vědět jako první?

„Řekněte mi o tom chlapci, z mého snu.“ Rozhodla se po minutě zvažování a už už se připravovala na to, že ji muž odbude a bude po ní chtít, aby se ptala na jinou otázku. Anthony se však váhavě usmál a pohodlně se opřel.

„Myslel jsem si, že začneme tímhle. No ale dobrá.“ Kate se napřímila a nedočkavě si okusovala spodní ret. „Jmenuje se Alexandr. Dokáže se lidem vkrádat do snů a ovlivňovat jejich průběh. Díky němu se vyvolený, stejně jako vy, dozví, že se něco děje. Dokáže se však objevovat i mimo sny. S vámi byl v poslední době často. Je opravdu skutečný a stejně děsivý, jako se vám jeví.“

„Co je zač?“ vyhrkla Kate a hlas jí přitom několikrát přeskočil. Chce vůbec znát odpověď?

„Tuhle otázku bych si nechal až na úplný konec.“ Odpověděl klidně, jako by se dva známí bavili o počasí a směřoval jejich konverzaci jinam. „Teď vám objasním, co se děje s vámi. Pozorně mě poslouchejte. Je nutné, aby jste vše pochopila.“ Kate přikyvovala a snažila se soustředit nejvíc, jak jen to za daných okolností šlo.

„Byla jste vybrána, stejně jako dalších několik set tisíc lidí po celém světě, aby jste plnila poslání. Ten sen, byl prvotním náznakem toho, že se něco děje. Hubnutí, vypadávání vlasů, změna očí, barvy rtů a občasné zvracení. To vše jsou znamení, která vás měla upozornit. Nenapadlo nás ale, že budete tyto příznaky připisovat nemoci. Mysleli jsme, že se konečně začnete zajímat, co se doopravdy děje. Ale nic se nestalo.

Nejste blázen. Skutečně vidíte lidi, kteří mají zemřít. Ale není to úplně přesně řečeno.“ Odmlčel se a starostlivě pozoroval Kate, které to v hlavě vířilo divoce jako roj včel. Zatím příliš nerozuměla tomu, co si vyslechla, ale neztrácela pozornost. „Většina se složí už po téhle informaci, jste statečná.“ Zamumlal pobaveně a poté si odkašlal.

„Je úplně v pořádku, že vidíte rozmazané obličeje některých lidí. Tohle je totiž náplní vaší práce, vašeho poslání, kterým jste byla pověřena. Jste jen jedna z mnoha lidí. Tuto práci vykonávají lidé už po celá staletí, vystřídaly se miliony a miliony. Teď se ale dostaneme k tomu, co je náplní vašeho poslání a čím jste se stala.“ Další odkašlání.

Kate několikrát bolestně polkla, snažíc se ignorovat obrovský knedlík, který se jí utvořil v krku. Pevněji se objala a držela se v klidu, aby se neroztřásla. V duchu se proklínala, že donutila Chrise, aby odešel. Celkem by se jí teď hodila opora, jeho přátelské ujištění, že všechno bude v pořádku.

„Stala jste se poslem Smrti, Kate.“ Zahuhlal si ta slova pod nosem, jako by snad nechtěl, aby je Kate slyšela.

„Cože?“ vyjekla hlasitě a vytřeštila na něj oči, až to zabolelo. Posel Smrti? Co to sakra znamená? „Čím že jsem se stala?“ zopakovala svou otázku a dělala, že přeslechla slovo Smrt.

„Slyšíte mě dobře. Stala jste se poslem Smrti. Ty rozmazané tváře nevidíte jen tak pro nic za nic. Viděla jste jen lidi, o jejichž osudu rozhodl další posel Smrti. Jak jsem řekl, na celém světě jich jsou stovky tisíců. Jestliže vidíte rozmazaný obličej, ten člověk nejpozději do dvaceti čtyř hodin zemře. A vy tomu nedokážete zabránit.“

„Takže mám chodit po ulicích, jako by se nic nedělo, sledovat lidi, kteří mají zemřít a nevarovat je? Neříct jim, že jim hrozí nebezpečí? Prostě kolem nich jen procházet a dělat, že je nevidím? Že nevím o tom, co se jim stane?“ v návalu vzteku si ani neuvědomila, že stojí na nohou, ruce sevřené v pěst a křičí.

„Vy jste to nebezpečí!“ zaječel na ni na oplátku a vymrštil se do stoje. „Vy jste posel SMRTI! Slyšíte to slovo? Posel! Smrt! Vy jste ten, kdo je v podstatě zabíjí! Vy jste posel a šíříte smrt… chápete mě?!“ stáli naproti sobě, mezi jejich rozzuřenými obličeji zbývalo jen pár čísel vzduchu a nevraživě si hleděli do očí.

„Ne. Ne.“ Opakovala stále dokola Kate a divoce otáčela hlavou ze strany na stranu. Ona šíří smrt? Ona zabíjí ty lidi? Jak by mohla zabíjet? Vždyť se ani jednoho z těch lidi nedotkla! Neznala je! Nikdy s nimi nepřišla do bližšího kontaktu! „Nejsem to, co si myslíte. Nemůžu být…“ přesvědčovala sama sebe, nebo Anthonyho?

„Jsem si jistý, že jste.“ Jeho hlas byl nyní klidný, stejně přátelský jako na začátku. „Nechápete to a já se nedivím, ale nechte mě to vysvětlit.“ Chytl ji kolem ramen, takže se zatřásla. On ji však jen donutil posadit se zpátky na sedačku. Až teď si uvědomila, že se jí třásla kolena a zuby jí drkotaly o sebe. Se zimou to ale mělo pramálo společného.

„Být poslem Smrti, znamená to, že označujete lidi, jejichž osudem je zemřít. Vy však nejste ta, která jejich smrt způsobí. Může to být cokoliv. Autonehoda, nemoc, pád letadla. Prostě cokoliv. Dokonce i sebevražda. Poslové Smrti jsou tady proto, aby redukovali počty lidí na Zemi. Kdyby neexistovali, planeta by pro nás všechny byla malá. Kdyby lidé neumírali dřív, než v devadesáti letech, bylo by tu málo místa…“

„Redukují počty lidí?“ zopakovala nechápavě a rukama si vjela do svých prořídlých vlasů. „Lidé přece nejsou žádná zvířata, která se přemnožila! Jak můžete mluvit o redukování lidí na Zemi? Co jste sakra za člověka?“ prskla na něj a další chomáče vypadlých vlasů nechala spadnout na zem.

„Kdyby nikdo nic nedělal, planeta by pro nás byla nedostačující. A lidé prostě umírat musejí. I vy jednou zemřete, stejně jako já.“ Ukázal prstem na Kate a potom na sebe. „Vraťme se ale zpět k tomu, proč jsem tady. Přišel jsem vám oznámit, jak toto poslání funguje, co je náplní. Co budete muset dělat, i když se vám to nebude líbit. Jinou možnost ale nemáte.“ Nastala dramatická odmlka, při které se Kate nedokázala ani pohnout.

„Jak to funguje… každý den dostanete seznam lidí, kteří mají zemřít. Pamatujte na to, že je to jejich osud, věc, která je předem daná. Na tom seznamu jsou napsány základní údaje o každém z nich. Věk, místo bydliště, příčina smrti a mnoho dalších. Vždy je také přiložena fotografie dotyčné osoby. Vašim úkolem je, ty lidi najít a dotknout se jich. Je jedno, jestli do nich omylem narazíte, poplácáte je po rameni. Musíte se jich dotknout.“

„A když se jich dotknu, co se stane potom? Ucítí, že je něco jinak? Že se blíží jejich poslední den života?“ zajímala se a pohupovala se přitom dopředu a dozadu. „Já se jich dotknu a pak prostě odejdu? Jakoby mimochodem srazím na ulici člověka, který bude na tom pitomém seznamu, postavím se a půjdu dál?“ zase křičela, což ji neskutečně vysilovalo.

„Když se jich dotknete, neucítí nic zvláštního. Jen tím stvrdíte, že mají zemřít. Znamená to, že jim zbývá maximálně čtyřiadvacet hodin života. Mohou ale zemřít ihned potom, co se jich dotknete. Třeba se otočí a srazí je autobus… to už ale odbíháme.“

„Takže stačí jen jeden můj dotyk a ti lidé zemřou?“ zeptala se ho Kate přiškrceně a neúspěšně potlačovala slzy, které již vzápětí brázdily její obličej. „Jak mám ale žít s vědomím, že dotykem někomu zpečetím osud? Jak mám chodit mezi lidmi? Jak vůbec poznám toho, koho se mám dotknout? Ty lidi neznám, nevím jak vypadají… jak je v tomhle velkém městě najdu?“ hysterický pláč se nesl místností.

„Proto vidíte ty rozmazané obličeje. Rozmazaný obličej je náznakem toho, že ten člověk má zemřít. Tady v LA je takových jako vy spoustu, své lidi ale poznáte. Nejen podle rozmazaného obličeje, vy to prostě ucítíte. Poznáte, kdo je váš člověk. A navíc, pracujete v nemocnici. Tam bude většina vašich případů.“

„Moment… cože?“ vypískla překvapeně a zakryla si rukou ústa. „Já jsem lékařka! Já mám lidské životy zachraňovat, ne je lidem brát! Nemůžu se prostě jen tak dotknout pacienta a vědět, že stejně umře, i když hodiny strávíme jeho léčbou. To nejde!“ další slzy jí kanuly po tvářích.

„Nemáte na výběr.“ Řekl prostě a pokrčil rameny. „Musíte to udělat. Jiná možnost není.“ Beznaděj. To je přesně to, co Kate naplňovalo s každým dalším slovem, které vyšlo z jeho úst. Nechtěla to! Tak zoufale si přála, aby tohle byl jen další úděsný sen!

„Když odmítnu?“ pípla tiše a otírala si oči a tváře. „Když prostě řeknu ne, co se stane? Co se se mnou stane? Zabijete mě?“ kroutila hlavou nad tím, jak lehce se dokázala bavit o vlastní případné smrti!

„Když odmítnete, vám osobně se pravděpodobně nic nestane. Ale někdo z lidí, kteří měli zemřít vaším dotekem, se stane poslem Smrti místo vás. Poslání se přenese na někoho jiného. Chcete ale, aby to byla třeba malá holčička? Aby se každou noc probouzela s křikem? Aby sledovala, jak jí vypadávají vlásky? Jak se z ní stává smrt?“

Kate si to představovala. Představovala si malou holčičku, s hnědými vlasy do půli zad, jak se v noci budí s křikem, s krůpějemi ledového potu na čele. A pak… co udělá, až se na sebe podívá do zrcadla a uvidí své oči, rty, které se mění k nepoznání? Co si pomyslí, když jí začnou vypadávat vlásky? Nejspíš bude zoufalá… a to nechtěla dopustit.

„Ne. To nedopustím.“ Řekla pevným hlasem, ale slzy tekly bez přestání dál. „Takže to skutečně musím dělat, že ano? Musím být tím, kdo šíří smrt. Musím se dotýkat lidí a dělat všechno kolem… nechat je zemřít?“ její hlas se zlomil. Tohle bylo tak neuvěřitelné! Tak špatné! Zvrácené a zlé!

„Zítra vám donesu první seznam. Dám vám chvíli čas, aby jste si to nechala projít hlavou. Nemyslete si, že každý den to bude seznam třiceti lidí. Ne, to ne. Nanejvýš deset, ale i to přeháním. Je to už tak nesmírně těžké.“ Povzdechl si a unaveně si promnul oči.

„Jak jste se dostal do mého snu vy? Vy přece neumíte to stejné co… Alexandr.“ Přinutila se vyslovit jeho jméno s neskrývaným odporem.

„On mi pomohl. Dokáže tam dostat i další lidi. Zpočátku se mu to nelíbilo. Užíval si každou noc, kdy jste se budila s křikem. Skutečně se v tom vyžíval, ale navrhl jsem mu, že bych možná měl zasáhnout. Stejně to ale nebylo k ničemu. Podívejte se na sebe!“ mávnul rukou. „Vyhublá na kost. Skoro všechny vlasy vám vypadly. Tři týdny jste se pořádně nenajedla. Zvracíte každou chvíli a bolesti hlavy jsou na denním pořádku. Vy jste jako sama smrt.“

„Proč jsem se takhle změnila v obličeji?“ vypadlo z ní, ani nevěděla jak.

„Tohle se děje s každým. U vás to ale zašlo až příliš daleko. Nevím, proč tomu tak je. Ale obyčejně se mění barva očí, rtů a pokožka bledne. Je to tím, že vám chybí… něčí smrt. Když začnete pracovat, plnit své poslání, začne se to zlepšovat. Vaše oči ale nezmění barvu. Zůstanou pořád tak temné…“

„Chcete mi říct, že mi bude lépe hned jakmile někoho zabiju? Stačí mi, abych se dotkla jednoho z těch lidí ze seznamu a bude mi lépe? Přestanu zvracet? Přestanou mi padat vlasy? Budu jako nějaký odporný parazit, který se přiživuje na něčí smrti? To je odpornost!“ zavřeštěla a znovu se rozplakala.

„Je to odporné, ale pomůže vám to načerpat síly. Nebude to takové ale napořád. Jen prvních pár dnů, než se zase dáte dohromady. Ale lidé, kteří budou na vašem seznamu vás vnímají jinak, než ostatní lidé. V jejich očích budete nenápadná, škaredá. Ostatní lidé vás ale uvidí tak, jako vás vidí Chris a já.“

„Když mluvíte o Chrisovi… můžu mu tohle říct? Můžu mu tohle tajemství svěřit?“

„Nesmíte.“ Řekl rázně a v očích se mu objevila hrůza. „Pokud mu to řeknete, zemře. Tohle se nesmí šířit mezi normálními lidmi. Každý nepovolaný, kdo se o tom dozví, zemře. Pokud to komukoliv řeknete, zemře. Zabila by jste svého nejlepšího přítele?“ zeptal se jí.

Nad odpovědí nemusela přemýšlet ani jedinou setinu vteřiny. Chris byl úplně všechno, co jí v životě zbylo. On byl její přístav útěchy, pocit bezpečí a domova. On byl… „Nikdy.“ Zašeptala a jen při té představě se rozklepala.

„Máme jen pár posledních minut.“ Vydechl nespokojeně a díval se přitom na hodiny. „Mám na vás poslední otázku. Už víte, co přesně je Alexandr zač?“ pozvedl obočí a čekal. Kate se ale k odpovědi neměla. Nedokázala přemýšlet nad ničím jiným než nad tím, že možná už zítra bude na ulici potkávat lidi s rozmazanými obličeji a bude vědět, že do jednoho dne zemřou.

„Nemám tušení.“ Zamumlala a zakroutila hlavou.

„Alexandr je náš vůdce. Vlastně, on je ten, pro kterého tohle děláme. Smrt jak víte není hmatatelná a přesto je všude kolem nás. Alex byl kdysi dávno na pokraji smrti a ona si ho našla. Převtělila se do něj a doteď sídlí v jeho těle.“ Čekal na její reakci, ale ona se ani nepohla.

Takže Alexandr je ztělesněním Smrti… dveře se otevřely dokořán a do bytu vpadl Chris. Anthony se bez jediného slova zvedl z pohovky, došel ke dveřím kde se minul s Chrisem a nebylo po něm ani vidu ani slechu…

A Kate upadávala do bezvědomí…