1. kapitola

Už zase kráčela po písečné pláži a sledovala, jak se Slunce pomalu schovává za obzor a zbarvuje se doruda. Moře se divoce vzdouvalo v nárazech chladného větru, který jí čechral vlasy přímo do očí. Ona ale věděla, že musí mít oči stále na stopkách, a tak neposedné prameny zastrkovala za uši stále dokola.

Nervózně se rozhlížela na všechny strany kolem sebe a čekala, odkud se jeho obličej vynoří tentokrát. Vykoukne snad zpoza skály? Objeví se přímo před ní? Možná jí poklepe na rameno… I když o tom pochybovala, protože on byl o hodně čísel menší než ona. Možná se vynoří přímo z vody, popadne ji za loket a stáhne ji sebou do hlubin. Ne! To by změnilo všechno…

Zachumlala se do mikiny, vlezlý pocit strachu ji pomalu začal sžírat zevnitř. Otočila se čelem k moři, zůstala stát na místě a sledovala vlny, jak se tříští o vápencové skály. Ze všech sil se snažila uklidnit a v koutku duše doufala, že se dnes neobjeví. Přitom však byla skálopevně přesvědčena o opaku. Přijde. Stejně jako každý den, pokaždé když zavřela oči a ponořila se do nevědomí, byla tady na té pláži a on se vždy objevil.

S těžkým povzdechnutím se otočila na pravou stranu a odevzdaně zavřela oči. I když to zažila tolikrát, pohled na něj ji stále děsil. Snažila se tu chvíli oddálit na později, ale pak by to chtěla oddálit ještě o chvíli a pak o dalších několik minut.

„Čím dřív otevřu oči, tím dřív se probudím.“ Zamumlala si pod nosem a ruce, které měla volně spuštěné podél těla, silně sevřela v pěsti. Zhluboka se nadechla, napřímila se a počítala do pěti, než otevřela oči.

Samozřejmě. Byl tam. V celé své hrůzostrašné podobě a upíral na ni černé oči, ze kterých měla největší strach.

Přejela ho pohledem a každá část jeho těla v ní budila odpor a zároveň jistou dávku respektu. Nikdy by se nedovážila před ním utéct. Mohlo by se stát něco mnohem horšího než to, co se nevyhnutelně blíží.

Stál před ní ve stejném oblečení, jako už několik týdnů. Měl na sobě černé kalhoty, které mu mírně poodhalovaly mrtvolně bílé kotníky. Bílou košili měl zapnutou až těsně ke krku a přes ni měl natáhnuté černé sáčko, které mu volně splývalo k bokům. Nebýt toho obličeje, vypadal by jako malý gentleman.

Jeho obličej byl to nejhorší. Lícní kosti mu na propadlých tvářích vystupovaly dopředu. Rty měl pevně semknuté, zbarvené do modrofialova. Pod očima se mu rýsovaly temné stíny, které přecházely z šedé do temně fialové a jeho oči… Byly skutečně děsivé. Bělma měl podlitá krví, duhovky tmavě hnědé a zorničky divoce rozšířené.

Ze zvyku potlačila strašlivý křik, který se jí při pohledu na něj užuž dral z hrdla. Hlasitě polkla a snažila se nedávat najevo, jak moc se jí ten chlapec hnusí.

Blížila se chvíle, kvůli které tenhle zážitek podstupovala pořád dokola. Zas a znova. Možná, kdyby se snažila a změnila by tak průběh toho snu, už by konečně měla klid a nebála by se usínat. Strach z toho chlapce byl ale mnohem větší, než touha pokusit se narušit sled událostí, které jsou nejspíš předem dané. Nějakou vyšší mocí…

Několikrát se přerývaně nadechla, ignorujíc zběsilý tlukot vlastního srdce. Smířlivě postoupila o několik kroků dopředu a byla od něj vzdálena jen na pár desítek centimetrů. On před ní uskočil a zatvářil se zuřivě. Pomalu zvedal pravou ruku. Rukáv mu sklouznul až k lokti a ona spatřila mrtvolné bílé zápěstí, na jehož povrch zlostně vystupovaly zelené a fialové žíly.

V krku se jí utvořil nepříjemně velký knedlík, který jí bolestně bránil v polykání. Ve stejný okamžik, kdy na ni chlapec ukázal svým hubeným prstem pravé ruky, vydral se mu z úst úděsný chraplavý zvuk.

„Jsi další.“ Řekl a ona před tím zvukem instinktivně ucouvla. Ten pohyb udělala pokaždé a jako pokaždé čekala, kdy tahle noční můra skončí. „Jsi další na řadě. Nemůžeš tomu uniknout. Nemáš šanci.“ Promluvil znovu a v jeho očích se zaleskla dychtivost. Vypadal jako ďábel v malém chlapeckém těle.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se ho jako obvykle a nesmírně toužila po tom, aby jí konečně odpověděl a zasvětil ji tak do situace, ve které tápe už několik dlouhých týdnů jako slepá. Byl to ale předem marný boj. Chlapec zakroutil hlavou a když se chystala znovu promluvit, otevřel pusu jako by chtěl něco říct. Otevřel ji ještě víc, tentokrát to vypadalo, jako by chtěl začít hlasitě křičet.

Zavrtěla hlavou. Nechtěla tomu věřit, stejně jako vždycky. Nechtěla, aby udělal to, na co se chystá, protože tohle ji děsilo ze všeho nejvíc. Ustoupila, ale přišlápla si kalhoty, které jí byly moc dlouhé. Tvrdě dopadla na zadek a z očí ji čišela hrůza.

Chlapec otevřel pusu ještě víc, snad už to ani nebylo možné. Myslela si, že si ji každou chvíli roztrhne, ale nic takového se nestalo. Nakrčil se, zaťal své drobné pěsti a místo křiku se mu z úst začaly drát obrovské kobylky, které skákaly na ni a lozily jí po těle.

Kate se probudila s křikem a hbitě se vyšvihla do sedu. Udýchaně zamžourala do tmy pokoje a hřbetem ruky si setřela krůpěje studeného potu z čela. Několik dlouhých vteřin jí trvalo než si uvědomila, že zase usnula v lékařském pokoji přímo uprostřed noční směny.

Nahmatala na stolku svůj pager a rozsvítila lampu. Přehoupla nohy přes pelest postele, opřela se dlaněmi o kolena a předklonila se, aby zmírnila nevolnost, kterou způsobovalo točení hlavy. Zhluboka oddechovala, když v tom se otevřely dveře. Tenký pruh matného světla ozářil její bledý obličej. Postava ve dveřích zůstala ztuhle stát na místě. I když si Kate byla naprosto jistá tím, kdo je ve dveřích, nevzhlédla. Raději mu upřeně zírala na nohy.

„Zase jsi měla špatný sen?“ zeptal se jí Chris ustaraně a Kate trochu roztřeseně přikývla. Následovalo Chrisovo smutné povzdechnutí, dveře se za ním s tichým zavrzáním zavřely. Neodešel. Právě naopak, posadil se pomalu vedle Kate na postel a složil si ruce do klína. „Pořád to stejné?“ znovu přikývnutí.

Kate moc dobře věděla, že na světě není žádný jiný člověk, kterému by se s tím mohla svěřit. Pro ni tady existoval jen Chris, její nejlepší přítel, její opora a zázemí. On jediný si zasloužil znát pravdu o tom záhadném snu. Neměla ale sílu na to, aby mu hrůzy svých nocí popisovala. Stačilo jí prožívat to ve snech, nechtěla o tom ještě mluvit.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se raději, aby odvedla hovor od případného vyptávání. Musela by mu lhát a to dělala hrozně nerada. Natáhla před sebe ruce, aby se protáhla a uvolnila tak své ztuhlé tělo. Chris se široce usmál a pak se položil na postel vedle Kate.

„Naposled jsme tě se Simonem viděli před dvaceti minutami.“ Pobaveně se zachechtal a vysloužil si tak od Kate ránu do žeber. „Spala jsi jen chvíli, vážně. Powellová si toho ani nevšimla.“ Uklidňoval ji a jemně si masíroval žebra.

„Jak jsi mě tady našel? Na patře je pět lékařských pokojů.“ Chris se nevesele usmál a znovu se posadil. Přisunul se blíž ke Kate a zlehka jí položil ruku kolem ramen. S pohledem upřeným před sebe se k ní naklonil blíž a zašeptal jí do ucha.

„Ptal jsem se sestry, jestli tě neviděla. A víš co mi odpověděla?“ podívala do jeho tváře, ve které byl patrný smutek. Zakroutila hlavou. „Řekla mi ‚jděte po křiku‘! Málem jsem jí tam jednu vrazil…stačila mi chvíle, abych tě slyšel křičet.“

„Katie, ví to celá nemocnice. Celá nemocnice a ty s tím nic neděláš.“ Veškerý humor byl ten tam. Tvářil se vážně a ona raději uhnula pohledem. Jeho očím se odolávalo jen velmi těžko. Zato Kate byla tak trochu šokovaná, zaskočená.

„Celá nemocnice, říkáš?“ vydechla tiše a Chris jen mlčky přikývl. „Skoro každý tě slyšel křičet ze spaní. Nikdo se neptá, jestli tě někdo viděl. Všichni se ptají na jedno. Slyšeli jste Bilsonovou?“ Kate se přikrčila a nemohla uvěřit tomu, že jí to uniklo. Jak si toho mohla nevšimnout? Když se nad tím ale zamyslela, konečně jí začalo docházet, proč se na ni všichni dívali, jako by byla smrtelně nemocná. Proč jídelna ztichla pokaždé, když se posadila ke stolu.

Dveře se znovu rozletěly dokořán. Chris se od Kate odsunul a spustil svou ruku z jejích ramen, aby to nevypadalo kdoví jak. „Bilsonová! Cornere! Kde sakra vězíte?!“ zaječela na ně Samantha Powellová, jejich rezidentka. Dívala se na ně tak nepřátelsky, až se pod tíhou jejího pohledu provinile přikrčili. „VEN! OBA DVA! Vezou nám sem hromadnou nehodu, na pohotovosti vás potřebují. Pokud vůbec něco svedete…“ oba hbitě vyskočili na nohy. Kate si k opasku připnula pager a těsně se protáhla kolem Samanthy stejně jako Chris.

Nastoupili do výtahu, Kate počkala až se k nim přidá i Samantha a pak zmáčkla tlačítko, na kterém stálo přízemí.

„Milostný vztah na pracoviště nepatří.“ Řekla po chvíli Powellová. Kate si ale významně oddechla, když v jejím hlase nezaslechla takovou zlobu, jako před chvílí. Chris vedle se také úlevně narovnal a nahodil bezstarostný úsměv.

„My dva spolu nic nemáme.“ Uvedl to na pravou míru Chris. Samantha se na něj otočila s jedním obočím přísně pozdviženým.

„To vykládejte pacientům ve třetím patře. Psychiatrie je tam. Já nejsem blázen, Cornere…“ zaťukala si na čelo svým drobným prstem a podivně se zašklebila. „Jste pořád spolu. Nerozluční. Jako ocásek.“ Ukázala na ně dva prstem.

„Zase měla ten sen. Jen jsem se byl ujistit, že je v pořádku.“ Kate poraženě semkla víčka k sobě a hlavou se opřela o stěnu výtahu. Proč s tím ten Chris sakra začínal? Teď bude následovat přednáška o tom, že by měla jít na psychiatrii a objednat se na sezení.

„Bilsonová, měla by jste si konečně zajít na…“

„Já nepotřebuju cvokaře!“ ohradila se na ni naštvaně. Vytáhla si z kapsy stetoskop, který si až příliš energicky pověsila kolem krku. Když výtah zastavil, bez jediného dalšího slova či pohledu nasupeně prošla kolem Samanthy a vmísila se do zmatku, který panoval tady dole. Na pohotovosti.

„Bilsonová, můžete mi sem jít pomoct?“ zavolal na ni hrubý hlas doktora Owena. Ihned k němu spěchala a opatrně od sebe odstrkovala další doktory a personál nemocnice. Musela se doslova probojovat k místu, kde na ni čekal doktor a krvácející muž středního věku.

Když se k němu konečně dostala, postavila se k jeho pravému boku a čekala na další instrukce. „Podívejte se do karty a řekněte mi, co uděláme.“ Řekl udýchaně a hřbetem jedné ruky si setřel pot z obličeje. Druhou mezitím tiskl na pacientovo břicho.

Kate očima rychle přelétla pacientovu kartu a v hlavě si vybavovala množství knih, které tak pilně studovala. „Uděláme CT, kontaktujeme registr dárců orgánů a uděláme krevní testy. Budeme potřebovat novou slezinu. Ano?“ zeptala se nakonec a sledovala, jak se doktoru po tváři roztahuje spokojený úsměv.

„Pojďte toho pána zaintubovat. Potom ho převezeme na sál.“ Kate si pohotově stoupla za mužovu hlavu a sestra už jí do dlaně strčila intubační set. „Až uvidíte hlasivky, nezapomeňte.“ Připomněl jí nakonec a pak už si Kate poradila s intubací sama.

„Intubovala jsem! Úplně sama, Chrisi!“ zavýskla nadšeně Kate, když vešla do šatny a spatřila svého nejlepšího přítele, jak na sebe s bolestným úšklebkem navléká tričko. Na kratičký okamžik sklouzla pohledem na jeho snědé břicho a všechen vztek, který k němu cítila ve výtahu byl pryč.

„Já jsem s Flintem operoval nádor na očním nervu.“ Řekl unaveně a ztěžka se posadil na lavičku. Hlasitě zazíval a promnul si oči.

„Jsi unavený, co?“ zeptala se ho starostlivě Kate a posadila se na lavičku vedle něj. „Nespali jsme pomalu tři dny. Potřebujeme si odpočinout.“ Povzdechla si a položila mu ruku na koleno. „Ale dneska vedeš jedna nula.“ Chris se na ni nechápavě zamračil. „Já jen intubovala. Ty jsi operoval nádor! Páni! Nádor na očním nervu!“

„Nesnáším nádory na očním nervu!“ zahučel pobaveně Chris. Kate věděla, že se jí podařilo ho alespoň trošku rozptýlit a udržet ho tak vzhůru další chvíli. Kate se zvedla z lavičky a rychle zamířila do sprch. „Hoď sebou, jinak tady usnu!“ zavolal za ní ještě vesele.

Rychle ze sebe shodila oblečení a poskládala ho na hromádku. Stoupnula si pod sprchu a pustila na sebe horkou vodou. Dlaněmi se opřela o stěnu a nechala vodu, aby jí příjemně stékala po zádech až ke kotníkům.

Po několika minutách si ale uvědomila, že na ni v šatně čeká unavený Chris, který drží oči otevřené jen silou vůle. Rychle se tedy umyla a oblékla se do prádla. Zabalila si vlasy do ručníku a spěchala zpět do šatny, ke své skříňce. Před Chrisem se nikdy nestyděla vyjít jen ve spodním prádle. Konec konců, sdíleli spolu byt.

„Nezapustil jsi tady ještě kořeny?“ zeptala se vesele Kate. Musela se něžně pousmát nad tím, co viděla. Chris ležel na nepohodlné dřevěné lavičce, schoulený do klubíčka. Nechtěla ho sice budit, ale nemohla ho tady ani nechat. Potřeboval se vyspat, ale doma. Ve své posteli. Jemně mu tedy poklepala na rameno a naklonila se nad něj.

„Chrisi…“ zašeptala mu těsně nad obličejem. Znovu mu klepla na rameno, tentokrát důrazněji, aby se probral. Chris sebou v tu chvíli poplašeně škubnul, prudce zvedl hlavu a uhodil Kate přímo do nosu, až to křuplo. „Do prkýnka, Chrisi!“ zaklela hlasitě a spěchala k umyvadlu.

„Promiň.“ Omlouval se jí rozespalým hlasem a rychle šel za ní, aby se ujistil, že kromě zlomeného krvácejícího nosu je v pořádku. Strčil své ruce pod ledovou vodu a pak jí je přitiskl zezadu na krk. Úlevně si oddechla a pak se začala smát. Chris se k ní přidal a oba dva se otřásali tichým smíchem nad umyvadlem.