6. kapitola - Přátelství a koupání při měsíčku

 „Musíš jít.“ Zamumlal tiše a narušil tak pokojný klid mezi námi, když jsme seděli ve sprchovém koutu. Lehce mě nadzvedl, postavil se na nohy a nabízel mi ruku. Pevně jsem se ho chytla a nechala jsem se vytáhnout zpátky na nohy. Už jsem neplakala, nekřičela, nenaříkala. Normálně jsem dýchala a když jsem s jeho pomocí vyšla z koupelny, opatrně mě usadil na své posteli. 
 
Roztřesenýma rukama se začal přehrabovat v jednom ze svých šuplíků. Založila jsem si ruce do klína a tupě jsem zírala na zeď před sebou, na které visely velké tmavě modré hodiny. Bylo půl deváté. Pohledem jsem hypnotizovala vteřinovou ručičku a přemýšlela jsem, jestli se po mě Susan a Claire shánějí, nebo stále spí.
 
„Tohle si přehoď přes sebe.“ Vytrhnul mě jeho chladný hlas z přemýšlení. Odtrhla jsem pohled od hodin a podívala se do jeho tváře. Pátrala jsem po nějakém důvodu, proč zní tak chladně. Kam se poděla všechna ta laskavost, starostlivost? Hodil mi na postel župan a ihned se ode mě odvrátil. „Přestalo pršet. Kdyby se někdo vyptával, zavolal jsem si tě k sobě, protože jsi porušila pravidla.“
 
Nepřítomně jsem se podívala na své bosé nohy, na kterých se vytvářely varhánky z vody. Moje kůže byla celá svraštělá, žíly jsem měla vystouplé a v hlavě mi doznívala jeho chladná slova. Omámeně jsem přes sebe přehodila župan, vlasy jsem si rukama přehodila na záda a schovala jsem hlavu do kapuce. Pochopila jsem, co musím udělat.
 
Když jsem vycházela z jeho dveří, naposledy jsem se na něj otočila. On však stál otočený zády ke mně, rukama se opíral o skříňku a vyhlížel z okna. S podivným smutkem jsem za sebou zavřela a pátravě jsem se podívala na číslo jeho srubu. Patřilo mu číslo dvacet jedna, takže k mému srubu jsem to neměla vůbec daleko.
 
Zkontrolovala jsem, jestli nikdo nejde ani zleva ani zprava a vleklým krokem jsem se přibližovala ke svém srubu. Jak Luke řekl, déšť ustal, avšak studený vítr, který pofukoval kolem, mi zase rozdrkotal zuby. Přidala jsem do kroku, drobný štěrk se mi zarýval do bosých chodidel. Několika skoky jsem přeběhla verandu před srubem a popadla jsem kliku.
 
Jako myška jsem se vplížila dovnitř, abych nevzbudila Susan a Claire. Opatrně jsem zavřela a otočila se na sedačku, abych se ujistila, že jsem je nevzbudila. Jakým překvapením pro mě však bylo, že sedačka je prázdná. Podívala jsem se na jejich ustlané postele, ale nebyly tam.
 
„Bože Liz! Kde jsi sakra byla? Měly jsme o tebe strach!“ vyřítila se z koupelny Claire s kartáčkem na zuby v ruce. Pozorně si mě prohlédla. „Co se ti stalo? Vypadáš hrozně.“ Vyjekla, když mě sjela pohledem od hlavy až k patě. Můj zjev na ni zřejmě nepůsobil zrovna nejlíp. Hodila kartáček někam za sebe a táhla mě za sebou do koupelny, kde mě posadila na křeslo.
 
„Bály jsme se o tebe, Liz!“ přidala se Susan a vylézala zabalená v ručníku ze sprchy. Cítila jsem se mizerně, že jsem je takhle vyděsila. Myslím ale, že bylo lepší utéct ven a křičet tam, než zůstat v chatce a vyděsit je tak svou hysterií ještě víc. „Kde ses toulala?“ zeptala se mě ustaraně Susan a stáhla mi kapuci od županu z hlavy. Naskytl se jí pohled na moje promočené vlasy a pyžamo, takže se zatvářila ještě ustaraněji, ale nic neřekla. A za to jsem jí byla vděčná.
 
„Převlékneme tě. Nemusíš nám nic říkat. Jsme totiž dost ohleduplné.“ Snažila se o odlehčení situace Claire a shodila mi župan z ramen. „Teď se půjdeš osprchovat a pak společně vyrazíme na snídani, kde budeme dělat, že se nic nestalo. Bereš?“ pozvedla obočí a položila mi ruku na rameno. Pomalu jsem přikývla a zvedla se z pohodlného křesla. Vlezla jsem do sprchy a pustila na sebe horkou vodou, která mi až bolestně připomínala události v jiné sprše.
 
„Asi to ode mě bylo nezdvořilé, ale vytáhla jsem ti ze skříňky nějaké oblečení. Kalhoty, tričko a tu hrubou žlutou mikinu.“ Oznamovala mi Susan ve dveřích koupelny. „Přinesu ti je a dám ti chvíli soukromí, aby ses mohla obléknout.“ Na patě se otočila ve dveřích a nechala mě o samotě. Když se vrátila s hromádkou mého oblečení a znovu odešla, nechala jsem ručník, aby mi spadnul až na zem ke kotníkům a nasoukala jsem se do šatů. Konec konců, osprchovaná jsem dnes byla až moc.
 
Když jsem zapínala mikinu až ke krku, zadívala jsem se na sebe do zrcadla, před kterým jsem stála. Poznávala jsem svůj odraz čím dál tím méně. Moje dlouhé, nezdravě vypadající vlasy se mi zkroutily do loken, oči jsem měla červené, byla jsem bledá a hluboko usazené kruhy pod očima mi přidávaly na strašidelnosti. Vypadala jsem skoro jako mrtvola.
 
S povzdechnutím jsem se odvrátila od zrcadla a prudkým škubnutím jsem odtáhla dveře. Susan s Claire na mě v naprosté tichosti čekaly přede dveřmi, a když mě zpozorovaly, na tvářích se jim zračily úsměvy. Možná už jsem nevypadala tak hrůzostrašně jako předtím. Společně jsme vyšly ze srubu a přetáhly jsme si kapuce přes hlavu. Vítr kolem nás už zase divoce svištěl.
 
„Dobré ráno.“ Pozdravila nás nesměle skupinka čtyř chlapců a mě napadlo, jestli se dohodli, že pozdrav řeknou všichni ve stejnou chvíli. Znělo to, jako kdyby si tohle nacvičovali. Susan s Claire se na mě nejistě podívaly, ale já jsem se na ně povzbudivě usmála a gestem jsem ji naznačila, aby je pozdravily také. „Ahoj.“ Řekly tichounce a po tvářích se jim šířila červená barva.
 
O několik málo minut později jsme se usadili ke stolu ve velké jídelně. „Dobré ráno všem!“ zvolala energicky profesorka Jeffersonová. „Dnešní den je poněkud zamračený, takže jsme byli nuceni pozměnit plány. Místní meteorologové nás upozornili, že nad touto oblastí řádí bouře, která potrvá až do úterního večera.“ Všichni studenti se po sobě vystrašeně podívali.
 
„Nemusíte mít strach. Pokud nebudete pobíhat v lese, nic se vám nestane. Zůstanete ve svých srubech a budete si užívat klid.“ Vmísil se do debaty Luke. Když jsem uslyšela jeho hlas, měla jsem nutkání se zvednout od stolu a utéct. Zahanbeně jsem sklopila pohled k zemi. „Jelikož této oblasti hrozí záplavy, náš výlet se zkracuje pouze do úterního rána, kdy se opět vydáme na cestu domů.“ Ozvalo se nesouhlasné mručení.
 
„Ani nám se to příliš nezamlouvá, ale nebudeme riskovat nějakou pohromu.“ Profesorka Jeffersonová ublíženě pokrčila rameny. „A teď už vám přejeme dobrou chuť.“ Pokynula směrem k nám a já se poprvé od doby příchodu podívala na stůl před sebou. Před každým z nás ležel stříbrný poklop.
 
Nadzvedla jsem ho a do nosu mě uhodila příjemná nasládlá vůně. Na talíři jsem měla položené toasty potřené malinovou marmeládou. Zhluboka jsem se nadechla a nasála do sebe vůni teplé snídaně. Kolem mě se ozývaly obdivné povzdechy a pak jen slastné chřoustání toastů.
 
Ani mě neznepokojil fakt, že domů pojedu o něco dřív. Hlavou se mi spíš honily myšlenky na to, kdy se vydám k tomu krásnému jezírku pod vodopády a zaplavu si při měsíčním světle. Pokud mi to počasí vůbec dovolí. Při lijáku bych nic neriskovala. Pokud ale tohle jezírko nenavštívím, bude mě to hodně mrzet. Na uskutečnění tohoto plánu mám jen tři dny.
 
 
Když jsem za sebou zavřela dveře a posadila se na svou postel u okna, začala jsem se mírně třást, a tak jsem si vlezla pod deku a zachumlala jsem se do ní. Zaháněla jsem škaredé vzpomínky na dnešní ráno a zároveň jsem si snažila vybavit jeho sladkou smyslnou vůni. V duchu jsem napomínala sama sebe, že na něj myslím. Neměla bych na něj myslet, stejně jako on nemyslí na mě. Měla bych se k němu chovat stejně chladně, jako se choval dnes ráno on, když jsem odcházela z jeho srubu.
 
Rychle jsem usnula. Pamatuji si podivný sen. Pomalu jsem se drobnými krůčky přibližovala k azurově modrému jezírku pod vodopády. Zastavila jsem se těsně u okraje vody a nechala drobné vlnky, aby mi ke konečkům prstů dopravily teplou vodu. Pak jsem rozhodně vkročila do překrásné vody a nořila jsem se stále hlouběji.
 
Když mi voda byla po pás, opatrně jsem se položila na hladinu. Kolem pasu jsem ucítila něčí studené ruce a mírně jsem se pod tím dotykem zachvěla. Obrátila jsem hlavu na postavu za mnou, která se mi upřeně vpíjela do očí. Poznala bych ty oči, i kdybych byla mrtvá. Luke se na mě toužebně díval a pomalu si mě k sobě přitahoval blíž.
 
Začala jsem zrychleně dýchat a chtěla jsem mu zabránit v tom, aby si mě přitáhl až na své svalnaté tělo. Nechtěla jsem, aby mě políbil, protože pak by to bylo ještě horší. Snažila jsem se mu vzepřít, ale ruce mě neposlouchaly. Jediným prudkým pohybem překonal zbývající vzdálenost mezi námi a pevně kolem mě ovinul ruce. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Chytil mi jednu nohu pod kolenem a obmotal si ji kolem pasu.
 
Samým vzrušením jsem málem vyletěla z kůže, srdce mi zběsile bilo. Jediné co jsem dokázala plně vnímat byla jeho vůně a rty, které se chtěly přitisknout na ty mé. Doslova mi vnutil naléhavý polibek, obmotal si kolem pasu i moji druhou nohu a já jsem své touhou rozpálené tělo přitiskla na něj.
 
Ponořil se se mnou po krk do vody a stále mě líbal. Držela jsem se ho kolem krku a rychle jsem oddechovala. Potopil se pod hladinu, ale naše rty stále nechával spojené. Když se nad námi hladina neprostupně uzavřela, propadali jsme se v těsném objetí stále hlouběji. Začala jsem panikařit, chtěla jsem se vynořit a nadechnout se, jenže on mě pořád líbal.
 
„Dost!“ zakřičela jsem. S hrůzou jsem zjistila, že mi po čele stékají kapičky ledového potu a škubnutím jsem se posadila na posteli. Všude byla tma, po Susan ani Claire nebyla jediná stopa. Roztřeseně jsem se podívala na hodiny. Půl desáté? Ještě před chvílí bylo něco málo po deváté. Není přece možné, že jsem spala jen tak krátkou chvíli.
 
Dveře se s tichým zavrzáním otevřely a do místnosti nakoukly dvě hlavy. „Susan? Claire?“ zvolala jsem do tmy a rukou jsem pátrala po stolní lampičce. Nahmatala jsem vypínač a zmáčkla. Lampa zalila pokoj příjemným tlumeným světlem a já jsem na příchozí zamrkala.
 
„Jo. To jsme my. Už jsi vzhůru?“ ptala se mě Claire a i přes spoře osvětlenou místnost jsem v její milém obličeji zahlédla stín pochybnosti. „Prospala jsi celý den. Myslely jsme si, že jsi mrtvá nebo tak něco, ale pak ti Susan šáhla na tvář a zjistila, že úplně hoříš. Zavolaly jsme profesorku a ta nám řekla, abychom tě nechaly spát a nebudily tě.“ Vychrlila ze sebe ta slova tak rychle, že jsem skoro polovinu nezachytila.
 
„Je ti líp?“ zeptala se mě Susan a přešla k mé posteli, na kterou se pak posadila a nohy si zkřížila do tureckého sedu. „Nejspíš jsi nastydla dnes ráno. Nevím, jak dlouho a kde jsi venku byla, ale vsadím se s tebou, že jsi nachlazená.“ Zjistila jsem, že je mi opravdu zima a hlavu mám jako jeden velký střep. Zabalila jsem se zpátky do deky a unaveně jsem položila hlavu na polštář.
 
„Necháme tě spát. My už půjdeme taky.“ Zašeptala Claire a pokynula Susan, aby vstala z mé postele. „Kdyby se ti v noci udělalo zle, stačí jen říct.“ Pohladila mě po čele a otočila se. Ihned jsem zavřela oči a poslouchala, jak se mé spolubydlící ukládají ke spánku.
 
Tentokrát jsem usínala se strachem z toho, že můj podivný sen bude pokračovat, nebo že ho prožiju zase celý od začátku. Nemohla jsem ale popřít jednu věc a to, že první část toho snu se mi líbila. I když jsem si to nerada připouštěla, Luke mě neskutečně přitahoval.
 
„Liz! Žiješ vůbec ještě?!“ někdo mě fackoval po tvářích. Popuzeně jsem otevřela oči a nad sebou spatřila vyděšený obličej Susan. „Promiň za ty facky, ale tohle už není normální! Prospala jsi už dva dny, skoro v kuse! Asi jsi vážně nemocná.“ Položila mi ruku na čelo a zamračila se. „Ne, horečku nemáš. To je divné.“ Přemýšlela nahlas.
 
„Pokud je ti líp, pojď s námi na závěrečnou slavnost.“ Navrhla Claire, ale Susan ji zpražila přísným pohledem. „Poslední večer je tady. Měla by sis taky něco užít.“ Pokrčila rameny a dívala se přitom na Susan. Udiveně jsem se na ně dívala. Tak závěrečná slavnost?
 
„Co je za den?“ vyslovila jsem nahlas otázku, která mě tížila. „Je pondělí večer. Přesněji bude devět. Večeře byla posunuta na dřívější hodinu, aby mohli uspořádat tu slavnost.“ Objasnila mi celou situaci Susan a nervózně po mě pomrkávala.
 
Pondělní večer. Poslední noc, kterou tady strávíme a já jsem neuskutečnila svůj plán. „Nejdu na slavnost. Půjdu na jedno místo nedaleko odsud.“ Vypadlo ze mě hned a bez rozmyslu jsem se vyhrabala z postele. Pelášila jsem ke skříňce a hrabala jsem se v ní tak dlouho, dokud jsem nenašla plavky.
 
„Není trochu pozdě na plavání?“ ptala se mě zamyšleně Claire a zřejmě přemýšlela, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli jí mám nebo nemám odpovídat. Raději jsem ale mlčela a spěchala jsem se převléknout do koupelny.
 
„Liz! Řekni nám aspoň, kam jdeš, abychom věděly, kde tě hledat.“ Křičela přes dveře Susan. Ignorovala jsem ji a zabalila jsem se do širokého ručníku, přehodila jsem přes sebe župan a vklouzla do bot. Pomalu jsem otevřela posuvné dveře. Susan s Claire stály za dveřmi a ruce měly složené na hrudníku.
 
„Jezírko pod vodopády.“ Sykla jsem na ně podrážděně, když jsem viděla, jak se tváří. Navzájem se na sebe nechápavě podívaly, ale nechaly mě projít ke dveřím. „Užijte si slavnost a kryjte mě.“ Pokusila jsem o upřímný úsměv, ale nevím, jestli se mi podařil.
 
Mírně se mnou třásla zima, když jsem jen v županu vykročila do chladné noci a zamířila do neprostupné džungle. Kdybych si aspoň vzala baterku, nebo mobil, nadávala jsem sama sobě. Rozhodla jsem se, že poběžím, i když je to pro mě krajně nebezpečné. Má to ale jednu výhodu, aspoň se malinko zahřeju. Teda, pokud se nezabiju.
 
Nohy se mi pletly, hlava mě pořád silně bolela, ale chtěla jsem si zaplavat v jezeře. Opatrně jsem klusala lesem a pak jsem zahlédla matné světlo lamp, osvětlující parkoviště, na které jsme přijeli. Proběhla jsem pod lampami a pokračovala dál přes dřevěný most. Mé kroky se rozléhaly do okolí a téměř tak přehlušovaly lomoz vodopádů a řeky tekoucí pode mnou.
 
Konečně jsem doběhla na to místo, odkud jsem měla azurové jezírko jako na dlani. Omámená tou krásou, jako když jsem ho viděla poprvé, jsem opatrně scházela po příkrém břehu k vodě. Zem byla kluzká a rozblácená. Voda nejspíš po všem tom dešti bude studená. Jen při pomyšlení na ledovou vodu se mi roztřásla kolena.
 
Pomalu jsem obcházela kolem břehu a hledala příhodné místo, kde bych mohla položit ručník a župan. Pohled mi sklouznul na velký šedý balvan, a tak jsem k němu zamířila. Když jsem se s námahou svlékla jen do plavek, pohlédla jsem nahoru na nebe, jestli svítí měsíc.
 
Byl tam a jasně zářil v úplňku. V duchu jsem radostí poskočila. Jako by snad tuhle noc někdo zařídil přímo pro mě. Dojatě jsem pozorovala měsíční kotouč a hvězdy kolem něj. Sklopila jsem pohled zpátky na poklidnou hladinu jezírka a došla jsem k samému okraji vody. Když se voda dotkla mých nohou, překvapeně jsem se usmála. Voda byla mnohem teplejší, než jsem myslela. Bez váhání jsem vstoupila do vody po kotníky, po kolena, po pás a nakonec až po bříško. Nepatrně jsem se zachvěla při vzpomínce na svůj sen.
 
„Teplá, že?“ zeptal se sladce ze břehu. Otočila jsem se, jako kdybych dostala elektrický šok a zírala jsem na něho s otevřenou pusou. „Netradiční doba na koupání.“ Podotkl Luke a ukázal směrem na temně černé nebe. Nedokázala jsem si vysvětlit, co tady dělá. Možná že to jsou ještě nějaké dozvuky horečky a on je prostě jen halucinace, výplod mé fantazie.
 
„My dva bychom si spolu měli promluvit.“ Strnula jsem jako socha, když si přes hlavu přetáhl tričko a sundal si kalhoty. Podivila jsem, proč na sobě má plavky. Měl snad v plánu jít se koupat zrovna ve stejnou chvíli jako já? Nebo si tohle plánoval? Jak by ale věděl, že budu zrovna tady?
 
Hladina se kolem něj maličko rozčeřila, když vstoupil do vody. Měla jsem obrovské nutkání před ním začít couvat, možná by mi ani nebránil, kdybych prostě kolem něj vylezla zpátky na břeh. Na záda mi dopadaly drobounké kapičky vody tříštící se o kameny pod vodopády. Nevěřícně jsem ho sledovala, jak se ke mně blíží.
 
„To co se stalo v sobotu ráno….“ Začal a díval se na můj tupý výraz v obličeji. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, že je tady. „Příliš jsem se nechal ovládnout. Je ti jasné, že tohle se stát nemělo. Nesmí se to už nikdy stát. Porušuji tím pravidla.“ Řekl přerývaně a já stále zarytě mlčela. Čekala jsem to, věděla jsem, že toho bude litovat a že přišel jen proto, aby mi dal sbohem a dal najevo to, že on je profesor a já osmnáctiletá studentka.
 
„Jediné, co ti mohu nabídnout, je přátelství.“ Zamračil se, když to říkal.
 
„Já vím.“ Promluvila jsem konečně a podařilo se mi zase normálně logicky myslet.
 
„Ale ještě předtím…“ o krok se ke mně přiblížil. Cukla jsem sebou, protože se mi znovu vybavil můj sen. Plná strachu a očekávání zároveň, jsem nechala jeho ruce, aby chytily můj obličej. Natočil mi ho tak, abych se mu dívala přímo do očí a pak jsem cítila zase ten zvláštní pocit.
 
Smysly jsem měla otupělé. Zrak jsem měla zastřený, skoro jsem neslyšela hřmot vodopádů. Jediné, co jsem plně vnímala byl jeho obličej. Prala se ve mně touha se ho dotknout. Hypnotizoval mě pohledem a já se nemohla hýbat. Když se jeho studené rty letmo dotkly mého krku, procitla jsem. Zase jsem jasněji vnímala barvy, slyšela jsem normálně, vrátil se mi cit a mohla jsem se zase hýbat. Mohla jsem ucuknout, ale nechala jsem ho, aby mi rty jemně přejížděl po krku.
 
„Proč tohle děláš, když mi nabízíš přátelství?“ zeptala jsem se ho zoufale. Snažil se pohrát si se mnou? Snažil se mě nějak navnadit a pak prostě odejde? Snaží se mi pomotat hlavu a za zády se mi vysměje?
 
„Nehraju si s tebou.“ Odtáhl se ode mě a zkoprněle zůstal stát přede mnou. Spustil ze mě ruce a zatřásl hlavou. „Sám nevím, proč tohle dělám, když je to nebezpečné pro nás oba.“ Zahuhňal si spíš pro sebe a pak se na mě znovu podíval.
 
Jemně mi položil dlaň na srdce a ihned zase ruku stáhl zpátky. Bez jediného slova vysvětlení, se ke mně otočil zády a rychlými kroky se blížil ke břehu. Vystoupil na břeh, sebral své oblečení a odkráčel pryč. Prostě zmizel. Nechal mě tady stát s milionem otázek v hlavě. Nabídl mi přátelství. A pak zmizel.
 
Poplašeně jsem sebou škubla, když se na kameni, kde jsem měla položený ručník a župan pohnula tmavá silueta. Zamžourala jsem do tmy a v ten okamžik, jsem ji spatřila poprvé…