3. kapitola - Jezírko pod vodopády

Mlčky jsem hodila nacpanou tašku do kufru a prudce ho zavřela. Máma mě celou dobu pozorovala a nervózně klepala prsty na střechu auta. Tohle dělala od rána, když jsem sešla ze svého pokoje. Neustále mě pozorovala, byla mi doslova v patách a nenechala mě nic udělat. Byla jsem ze vší té náhlé pozornosti pěkně zaskočená a nevěděla jsem, jak na to mám reagovat.
 
Nastoupila jsem a zabořila se do sedadla tak, abych se nemusela dívat na obličej své matky, která mě už zase úzkostlivě sledovala. Nepřítomně jsem hleděla z okna a sledovala cestu, jak kolem nás rychle ubíhá. Přemýšlela jsem přitom, jak přežiju ten týden někde v lese, s lidmi, kteří mě nezajímají a hlavně, jak zvládnu všechny ty hrůzy, které si na nás připravili. Představila jsem si nějakou noční hru, turnaj ve volejbale, ranní rozcvičky a mírně se mi zhoupl žaludek.
 
Spolkla jsem ten knedlík, který se mi udělal v krku, když jsem na školním parkovišti viděla všechny ty lidi a pomalu jsem vystoupila. Máma mě napodobila a prudce třískla dveřmi, jako by všem chtěla dát najevo, že jsem dorazila i já. Založila jsem si ruce do kapes a klepala jsem nohou o zem stále rychleji. Žaludek se mi houpal jako loď na rozbouřeném moři a třásla mnou zima.
 
Dnes jemně mrholilo, sluníčko zase nesvítilo a vzduch byl těžký a tak podivně voněl. Pořádně jsem se nadechla, abych si dodala odvahu a rázným krokem jsem došla ke kufru, odkud jsem s námahou vytáhla těžkou tašku a přehodila jsem si ji přes rameno. Námahou jsem zafuněla a neohrabaně jsem kráčela ke skupince studentů, kteří se mnou jedou na camp.
 
„Zajdi se nahlásit, Liz. Támhle jsou vedoucí.“ Ukazovala prstem máma na tři postarší profesorky. Vedle nich obezřetně postával můj profesor španělštiny. Shodila jsem tašku z ramene a váhavě zamířila k učitelům. Jedna postarší žena, v tmavě modrých šusťákách a červené mikině se jásavě usmála, když mě zpozorovala. Uvedla mě tím do rozpaků.
 
„Dobrý den. Liz Parkerová.“ Řekla jsem polohlasem a pokusila jsem se o úsměv. V duchu jsem doufala, že se nebudu šklebit tak jako včera v koupelně. Nejspíš bych na ně neudělala dobrý první dojem. Když se na tvářích všech přítomných roztáhl úsměv, úlevně jsem si oddychla. Takže se možná alespoň naučím zase smát.
 
„Rádi vás tady vidíme, Liz!“ zatrylkovala žena o hlavu menší než já a natáhla ke mně svou drobnou ruku. Potřásla jsem si s ní a čekala, jestli se bude dít ještě něco. „Přineste prosím své zavazadlo, řidič autobusu vám ho uloží. A abych nezapomněla, máte pro nás zdravotní povolení?“ přikyvovala jsem a hledala přitom v zadní kapse kalhot ten malý papírek, který jsem poskládala. Po chvilce pátrání jsem drobný zmačkaný papír našla a s omluvným úsměvem na rtech jsem ho podávala té drobné profesorce.
 
„Vše je zdá se v pořádku, doneste svou tašku a můžete nastoupit do autobusu.“ Usmál se na mě povzbudivě můj učitel španělštiny a strčil si papírek s mým zdravotním stavem do složky. Opět jsem několikrát přikývla a zamířila jsem si to rovnou k mámě, která stála u mé cestovní tašky a sledovala hlouček dívek před sebou.
 
„Vidíš, kdybys chtěla, mohla bys s nimi být taky.“ Řekla a rukou pokynula směrem k nim. Hodila jsem na ni znechucený pohled a popadla tašku ze země. Chystala jsem se odejít k řidiči autobusu, aby uložil mé zavazadlo, ale máma mě chytla za ruku. „To se ani nerozloučíš?“ ptala se mě a svraštila obočí do přísné linky.
 
Volnou rukou jsem ji objala kolem ramen a pak ji hned pustila. Nejspíš čekala delší srdceryvné loučení, ale já jsem na tohle zkrátka nebyla. Vesele jsem se usmála a odkráčela jsem za robustním pánem, který musel být nepochybně řidič. Na sobě měl tmavě modrou košili s bílým límečkem a černé kalhoty. Když jsem byla pár metrů od něj, rozeběhl se mi naproti a bral mi tašku z rukou.
 
„Přece se s tím nebudeš tahat!“ řekl, jako by to snad bylo nad slunce jasnější, když jsem se na něj nechápavě dívala. „Teda holka, co tam máš? Nějaký kameny?“ ptal se mě pobaveně, když mou těžkou tašku vláčel za sebou po zemi. S tajuplným úsměvem jsem na něj mrkla a počkala, až mé zavazadlo naložil.
 
„Díky.“ Řekla jsem, než jsem odešla. Rozhlédla jsem se po parkovišti, jestli je tam naše auto. Předem mi bylo jasné, že máma už tam na mě čekat nebude. A možná je to tak i lepší. Sklopila jsem zrak a několik vteřin jsem hypnotizovala mokrou zem pod nohama. Zase jsem přemýšlela nad tím, jak těchto sedm dní zvládnu.
 
Možná když vykročím pravou nohou, nebude to tak hrozné, napadlo mě. A tak jsem vykročila pravou nohou a v duchu jsem se smála sama sobě. Rozhodla jsem se, že se alespoň pokusím o to, abych si těch sedm dní užila. Připadala jsem si jako nějaká hrdinka, která jde do boje. Tentokrát jsem se zasmála nahlas a pár kroky jsem překonala vzdálenost, která mě dělila od dveří autobusu.
 
„Tak jdeme na to.“ Zašeptala jsem si tiše pro sebe a pravou nohou jsem stoupla na první schod dovnitř autobusu, kde už polovina míst byla obsazená. Rozhlížela jsem se po nějakém místě, kde by mě moc lidí neotravovalo a kde by si mě nikdo nevšímal. Zaujalo mě místo úplně vzadu u okna. Zdálo se, že nikdo nemá v plánu si sem sednout, a tak jsem se úzkou uličkou soukala dozadu.
 
Překvapením jsem sebou málem plácla na zem. Když jsem procházela kolem obsazených sedadel, dívky a chlapci mi pokaždé zamávali a tiše mě pozdravili s širokým úsměvem na rtech. Nejdříve jsem byla zaskočená a upřímně i vyděšená, ale pak jsem se vzpamatovala a rozpačitě jim mávala taky.
 
Když jsem mávala a zdravila asi posedmé, napadla mě jedna věc. Tohle zaručeně nejsou lidé z mojí třídy. Lidé z mojí třídy mě totiž přehlíželi, stejně jako já jsem přehlížela je. Tohle tedy museli bát ti maturanti, o kterých mluvila slečna Kennedyová. Začala jsem si uvědomovat, jak špatné bylo, když jsem všechny lidi ze školy házela do stejného pytle.
 
Konečně jsem se prodrala až na své vytoužené místo vzadu u okna a unaveně jsem se posadila. Cítila jsem se, jako bych ušla několik kilometrů a ne jen krátkou uličku v autobuse. Odhrnula jsem tmavě hnědé závěsy z okénka a rozhlédla se ven. Parkoviště se již vyprázdnilo a z nebe se začal snášet silný déšť. Paráda, pomyslela jsem si sarkasticky a znechuceně jsem se odvrátila od okna.
 
„Drazí studenti, u mikrofonu profesorka Jeffersonová.“ Ozval se z malých reproduktorů nad našimi hlavami velmi jemný hlas. Naklonila jsem se do uličky, abych viděla, komu ten hlas patří. Dívala jsem se na drobnou profesorku, se kterou jsem si potřásla rukou. „Cesta potrvá kolem tří hodin. Nedělejte prosím hluk a berte na vědomí, že i my profesoři si na tento camp jedeme odpočinout.“ Zvonivým hlasem se zasmála a vrátila mikrofon řidiči.
 
Zřetelně jsem viděla, jak většina studentů ztichla. Někteří z nich si nasadili na uši sluchátka, jiní vytáhli z kapes mobily a někteří si četli knihu. Málem jsem se začala rozplývat blahem. Sedím v autobuse příjemných lidí, kteří nebudou dělat žádné problémy během cesty. Co víc jsem si mohla přát? Začíná to celkem slibně.
 
Spokojeně jsem se opřela o sedadlo a zavřela oči. Říkala jsem si, že i ten turnaj ve volejbale bych zvládla, ranní rozcvičky bych rozdýchala, noční hru překousla, ale hlavně ať mě nenutí běhat orientační běh! To bych se už nejspíš nikdy nevrátila. Moje orientační schopnosti byly vždy mizivé. A myslím, že ani kompas by mi příliš nepomohl.
 
„Ach Luku, konečně můžeme vyjet. Čekali jsme jen na vás!“ ozvaly se úlevné povzdechy odněkud zepředu. V té chvíli, kdy jsem slyšela vyslovit jeho jméno, by se ve mně krve nedořezal. Ztuhla jsem na sedadle a ruce sevřela v pěst. Zase ten pitomý knedlík v krku! Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se uklidnit. Tohle není tak zlé, tohle není to nejhorší, opakovala jsem si pořád dokola v hlavě.
 
Pak jsem ale přišla na to, že tohle je možná horší, než si myslím. Než si vůbec dokážu připustit. Stále jsem zhluboka dýchala a pomalu jsem sjížděla po opěradle co nejníže, aby mě tady Luke neviděl. Jasně, on zřejmě nemá ponětí o tom, že existuju, ale pro mě bude zcela nepochybně lepší, když mu neuvidím do obličeje.
 
Hlavu jsem si opřela o ruku a nejraději bych sama sobě nafackovala za to, že jsem na tenhle plán přistoupila. Cítila jsem, jak sebou obrovská kola autobusu škubla a pak jsme se pomalinku začali rozjíždět. Sedělo se mi celkem nepohodlně, protože jsem byla skrčená v nepřirozené poloze. Navíc mi začínaly brnět nohy a pěkně mě bolely záda. Nějakou dobu jsem se vrtěla a snažila se najít přijatelnější polohu. Přece jen, cesta potrvá tři hodiny.
 
Levým bokem jsem se natočila směrem k oknu a doslova jsem přilepila obličej na sklo. Pozorovala jsem auta jedoucí vedle nás, která mi připadala neskutečně malá a křehká ve srovnání s tímhle obrovským autobusem. Jeli jsme po dálnici, která byla celá obklopená zelenými lesy a sem tam loukami. Sledovala jsem přírodu kolem nás a zapomněla na to, kdo sedí vepředu.
 
„Slečno, vystupujeme.“ Šeptal mi někdo do obličeje. Pomalu mi začínalo docházet, že jsem asi usnula, tak jako vždycky, když někam jedu. I když jsem nikde dlouhou dobu nebyla. „Vstávat, ospalče.“ Řekl ten hlas a zněl velmi něžně. Protřela jsem si oči sevřenými pěstmi a odlepila víčka od sebe. Několikrát jsem zamrkala, abych mohla zaostřit na obličej nad sebou. V okamžiku, kdy jsem rysy toho obličeje viděla jasněji, cítila jsem se, jako by mě někdo polil kýblem ledové vody.
 
Zmateně jsem těkala pohledem z jeho tváře na sedadla před sebou. Snažila jsem se zjistit, jestli usnul ještě někdo další kromě mě. Jak jsem tak pátrala, celý autobus byl doslova mrtvý. Všichni měli hlavy opřené a pomalu oddychovali. Vrátila jsem se pohledem na obličej, který se nade mnou skláněl a tvářil se ustaraně.
 
„Jste v pořádku? Je vám dobře?“ ptal se mě a já jsem pevně uchopila okraje svého sedadla. Svírala jsem je tak křečovitě, až mě rozbolely ruce. Nemusela jsem ani vidět úsměv, kterým by mi připomínal mého brášku, ale i tak jsem nemohla popadnout dech. Neodpovídala jsem a jediné na co jsem dokázala myslet bylo, jak rychle dokážu doběhnout ke dveřím.
 
Jediným hbitým pohybem jsem vyskočila na nohy a těsně kolem něj jsem se vyřítila směrem ke dveřím, které pro mě byly jedinou záchranou. Potácela jsem se uličkou mezi sedadly a otočila jsem hlavu dozadu. Luke stál v uličce vedle mého sedadla a zdrceně se na mě díval.
 
Měla jsem štěstí, dveře byly už otevřené. Doslova jsem vyskočila z autobusu ven na čerstvý vzduch. Předklonila jsem se a zhluboka jsem oddechovala, abych zase uklidnila své dýchání. Do nosu mě uhodila podivná sladká vůně a vůně svěží, studené vody. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem.
 
Úžasem mi spadla čelist, srdce se na malý okamžik pozastavilo nad tou krásou. Stála jsem na parkovišti, které se nacházelo jen pár desítek metrů od dřevěného mostu, který vedl přes nádherně azurovou řeku. Všude kolem rostly rozmanité keře a exotické rostliny. V pozadí jsem slyšela podivné hučení. Tady jsem si připadala jako v ráji.
 
Omámeně jsem došla k tomu mostu a uchopila jsem křehké zábradlí. Chtěla jsem si ověřit, že tohle krásné místo je skutečné. Pomalými krůčky jsem se posouvala přes most a sledovala řeku tekoucí pod sebou. Když jsem byla zhruba v polovině, podívala jsem se dolů. Trochu se mi zatočila hlava a tak jsem se vydala raději dál. Pár metrů od druhé strany mostu jsem se zastavila. Na druhé straně spadaly z obrovské výšky vodopády, jejichž kapičky vody vytvářely duhu. Voda se tříštila na obrovských šedých balvanech. Tak tohle bylo to podivné hučení.
 
Jako ve snách jsem doběhla na druhou stranu mostu a přistoupila jsem blíž ke skále, ze které padala voda. Drobné kapičky křišťálové vody mi dopadaly na kůži. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala nahoru, jestli neuvidím, kde tyhle obrovské vodopády mají začátek. Nedohlédla jsem ani na vrchol této skály, ale celé tohle bylo impozantní. Znovu jsem se podívala dolů a spatřila jsem krásné azurově modré jezírko pod vodopády.
 
Opatrně jsem sestupovala po příkrém srázu blíž k jezírku, abych si mohla namočit ruce a dotknout se té nádherné vody. Za sebou jsem uslyšela tiché kroky…