4. kapitola - Hlavou proti zdi

Přesně jak jsem předpokládal, noci bývaly při přeměně na upíra nejhorší. Sotva jsem se na pár minut ponořil do stavu „spánku“, ozvalo se několik hlasitých zavřeštění, která by snad probudila i mrtvoly v hrobech. Přiznám se, že jsem se neochotně zvedl ze svého nepříliš pohodlného lůžka a přistoupil k Ashley a Lilian.

Překvapením jsem na kratičký okamžik přestal dýchat a jen jsem se díval do očí těch dívek, které nyní postrádaly jakýkoliv náznak lidskosti. Pozorně jsem si prohlížel jejich obličeje a snažil si vybavit, jak moc se od kousnutí změnily. Nebylo pochyb o tom, že přeměna se rozeběhla naplno.

Opatrně jsem položil dlaň na Lilianinu tvář. Ucítil jsem teplo, které z ní sálalo. Poslední teplo, které ze sebe její tělo vydalo. Prsty jsem jí opatrně z čela odhrnul pramen vlasů, který mi bránil v tom, abych se mohl podívat na její obličej. Potřeboval jsem se přesvědčit, že se z ní skutečně stává upír s vyšší mocí.

Těžce oddechovala, když na své tváři ucítila můj dotek. Její řasy se malinko zatřepotaly, načež rychle zamrkala a upřeně se mi zadívala do očí. Oplácel jsem její pohled, i když jsem pod tou tíhou málem upadl. Nechtěl jsem se dívat do těch očí, které s jejíma lidskýma očima neměly společného zhola nic. Zároveň jsem ale svůj pohled nedokázal odtrhnout.

Nejspíš o tom ani nevěděla, ale hypnotizovala mě sílou svého pohledu. Ruka mi zůstala zkoprněle spočívat na její tváři, zatímco mě propalovaly její oči. Mohl jsem vidět celé její černé zorničky, které byly tak rozšířené, že duhovka skoro nebyla vidět. Kolem zorniček jen prosvítal temně červený kruh. Nikdy jsem nic podobného neviděl, takže jsem si nyní byl víc než stoprocentně jistý, že tohle nebudou jen obyčejné upírky. Ony budou mnohem víc.

Zamyslel jsem se nad tím, jakými schopnostmi se asi budou vyznačovat. Konečně jsem se odpoutal od jejího pohledu a spustil ruku podél těla. Nepohnula se ani o jediný centimetr a stále na mě zírala. Nedokázal jsem úplně přesně popsat to, co jsem v jejích očích všechno viděl. I když mě tento záhadný pohled přivedl na jednu teorii, která prozatím byla zcela neopodstatněná. Bude potřeba to později nějakým způsobem vyzkoušet.

Posunul jsem se o pár čísel vedle a stejně jako Lilian, zkontroloval jsem obličej a především oči i Ashley, která se na mě nedůvěřivě dívala. Její pohled mě nepřitahoval tak silně, ale přesto jsem z ní cítil něco, co se mi nezamlouvalo.

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem se rozeběhl hlavou proti zdi. Pud sebezáchovy mi říkal, abych se vzpamatoval a otočil se. Já jsem ale nemohl pohybovat svaly! Bylo to, jako by mě snad ovládal někdo jiný. Stačil jsem jen zděšeně sledovat přibližující se zatuchlou stěnu, než jsem do ní tvrdě narazil. Hlasitě jsem zaječel a skácel se na podlahu.

„Bože!“ zavřískala Ashley a prudce se zmítala v okovech, jejichž hlasitý řinkot se nesl malou místností a odrážel se od okolních stěn. Stále jsem se povaloval na zemi, neschopen jediného pohybu a i když jsem se ze všech sil snažil postavit a podívat se na to, co se děje s Ashley, prostě jsem nemohl. Nedokázal jsem pohnout ani prsty na nohou.

„Ashley, co se děje?“ zeptala se zlomeným hláskem Lilian a mírně pootočila hlavu na svou kamarádku, která se zděšením v očích zírala na můj obličej. Stále jsem se ještě vzpamatovával ze skutečnosti, že jsem před chvílí úmyslně neúmyslně napálil hlavou přímo do zdi. Copak mi úplně přeskočilo?

„Já- já jsem myslela…“ koktala Ashley a zlé temné oči jí zableskly. „Myslela jsem na to, jaké by to bylo, kdyby narazil do stěny. Chvíli jsem na to myslela a pak jsem si na krátký okamžik přála, aby to udělal. A on to prostě…“

„Udělal.“ Dokončil jsem její větu zničeně a konečně jsem opět ucítil své tělo, své svaly a mohl jsem se zase normálně pohybovat. Rychle jsem se tedy postavil na nohy, jemně jsem si masíroval hlavu a opatrně, s respektem, který každým okamžikem narůstal, jsem došel k Ashley. Palcem jsem jí jemně nadzvedl obličej a zadíval se do jejích očí.

„Přála sis, abych se rozeběhl proti zdi?“ zeptal jsem se jí nechápavě a snažil jsem se nezakroutit hlavu nad tím, jak absurdně to znělo. Sledoval jsem, jak téměř nepatrně souhlasně přikývla a pak zahanbeně sklopila svůj pohled k zemi. „Proč sis to přála?“ zajímalo mě. Celkem mě však zlobilo, že se na mne nedívá, a tak jsem jí opět mírně nadzvedl obličej tak, aby se mi dívala přímo do očí.

„Copak to není zcela zřejmé?“ pronesla zoufalým hlasem a očima přelétla místnost, jako by právě zdi mučírny mluvily za vše. „Kousnete nás, pak nás zavřete sem…do téhle… místnosti a ptáte se mě, proč jsem si přála, aby jste vrazil hlavou do zdi?“ posměšně si odfrkla a mírně zavrtěla hlavou. „Doufám, že se Vám alespoň trochu rozsvítilo.“ Dodala ještě nakonec a trhla hlavou, takže ode mě odvrátila svůj obličej.

Přemýšlel jsem nad jejími slovy a nezbývalo mi nic jiného, než s ní v duchu souhlasit. Co jsem vlastně čekal? Že mi poděkují za to, jak jsem jim sebral jejich lidské životy a postavil je před životně důležitý a především nesmírně těžký úkol? Vážně jsem byl tak hloupý a doufal, že se na mě nebudou zlobit?

Když nad tím tak uvažuju, divím se, že mě ještě společnými silami nezabily na místě. Nejdřív by se samozřejmě musely dostat z okovů, ale něco mi říkalo, že zrovna tohle by jim nedělalo sebemenší problém. Upíři s vyšší mocí se vždy vyznačovali obrovskou silou, jak fyzickou tak psychickou.

V tu chvíli mě něco napadlo. Psychická síla. Převážně díky ní byli upíři s vyšší mocí tak obávanými bytostmi. Jejich mysl a schopnost pohrávat si s myslí ostatních, ať už upírů nebo obyčejných smrtelníků. Právě proto se každý děsil setkání s nimi, protože věděl, že neodejde v pořádku. Pokud je tedy má domněnka správná, a to, že síla těchto tří dívek spočívá především v jejich mysli, bude před námi spousta tvrdé práce, aby se naučily své schopnosti používat jen na nepřátele.

Váhavě jsem přikročil zpět k Lilian, která na mě nechápavě třeštila své černo rudé oči a několik předlouhých vteřin jsem se nechal hypnotizovat jejím pohledem. Bylo mi jasné, že její síla bude spočívat právě v tomto jediném pohledu, od kterého jsem se nedokázal odtrhnout. Viděl jsem to nebezpečí v jejích očích a přejel mi mráz po zádech.

„Jak to děláš?“ zeptal jsem se jí omámeně, zatímco mi dovolila, abych se zase vrátil nohama na zem a mohl se soustředit, racionálně uvažovat. Nechápavě zakroutila hlavou. Jestli skutečně neměla tušení o čem mluvím, nebo to jen předstírala, to se mohu pouze dohadovat. „Jak to děláš, že mě k sobě připoutáš pohledem?“ upřesnil jsem svou otázku.

Zřejmě přemýšlela nad odpovědí, protože si zkousla spodní ret. Tento nepatrný malý pohyb mi umožnil povšimnout si dalšího znaku svědčícího o tom, že přeměna bude nejspíš brzy dokončena.

Na místě, kde ještě před pár hodinami byly její bělostné zuby, se na mě nyní dívaly dva děsivě vypadající špičáky, ostré jako břitva. To ale nebylo to jediné, čeho jsem si stačil povšimnout. Smyslné rty, které byly dříve narůžovělé, měly teď barvu čerstvé krve. Byly opravdu skutečně rudé. Děsivě rudé, ale zároveň tak krásné!

„Máš krásné rty.“ Vyklouzlo mi zcela zřetelným hlasem. „Přeměna bude za několik hodin dokončena, tím jsem si jist. Poté Vás tři přepravíme do výcvikového střediska, kde se naučíte bojovat. Ještě předtím však složíte slib, který vás k sobě sváže na věky věků a potom…“

„Dost.“ Umlčela mě najednou Ashley, která však byla tváří otočená na Lilian, která pro změnu zírala na mě, do mých očí a opět mě držela ve své moci, jen svým pohledem, který mě držel na místě stát jako sochu. „Lilian, nechej toho.“ Pronesla tichým, ale zároveň silným hlasem. Cítil jsem v tom náznak příkazu, jako by jí poroučela přestat s tím co dělala, ať už to bylo cokoliv.

„Omlouvám se.“ Hlesla zahanbeně Lilian a provinile svěsila obličej, zabodla svůj pohled do podlahy a já se zase cítil sám sebou. Jakoby ze mě spadl neviditelný závoj, který mi spočíval na bedrech a jeho tíha mě nutila pokrčit kolena, abych nespadl. Nedokázal jsem si to ničím vysvětlit, vážně nedokázal! A to mě hrozně frustrovalo.

Přečetl jsem o našem druhu snad všechny možné knihy, které byly kdy napsány. Ve všech světových jazycích, prostě jsem si myslel, že mě nikdy nic nemůže překvapit. Chtěl jsem být připravený na vše, ale jak se zdá, tyto dívky pro mne budou zcela jistě velkým oříškem k rozlousknutí.

„Jste v pořádku?“ zeptala se mě Ashley ustaraně a zvědavě naklonila hlavu tak, aby mi viděla do tváře. „Dejte mi chvilku.“ Odpověděl jsem stroze a zatřásl hlavou, abych se úplně vzpamatoval. Cítil jsem se hrozně zvláštně, když se na mě Lilian dívala a já mluvil o něčem, co jsem říct neměl. Zamyšleně jsem se poškrábal na bradě a po několika minutách jsem si uvědomil, že nervózně přecházím po místnosti z jedné strany na druhou, zcela zahloubán ve svých myšlenkách.

Byl jsem si téměř určitě jistý, že Ashley věděla o tom, co se mnou prováděla Lilian, ať už se jednalo o cokoliv. Nevím, jak je to možné, ale nejspíš je schopna to nějakým způsobem vycítit. Možná tady existuje nějaké vzájemné propojení myslí, o kterém jsme ještě nikdy neslyšeli. Možná mám tu čest a právě se dívám na jedny z nejmocnějších a nejzáhadnějších upírek.

Pochopit jejich schopnosti, podstatu na které pracuje jejich mysl, skutečně je pochopit a definovat vše, co dokážou, to mi nejspíš zabere mnoho času. Bude na to potřeba spousta úsilí, materiálů, testů a zkoušek jak psychických tak fyzických.

Zastavil jsem se na místě, zvědavost mi prostě nedala a já se musel zeptat. „S čím měla přestat?“ přešel jsem zpět k Ashley a čekal na její odpověď. Nejistě střelila pohledem po své přítelkyni, nakrčila spodní ret, což mimochodem upoutalo mou pozornost a pak otevřela pusu, chystajíc se mi poskytnout odpověď.

„Cítila jsem, že vás nějak ovládá. Nedokážu říct, jak a čím, ale prostě jsem to vycítila. Víte, jako by něco říkalo, že to co dělá je špatné. Nedokážu to popsat, bylo to opravdu zvláštní.“ Na malý okamžik se odmlčela a pak pokračovala dál, s pohledem upřeným někam před sebe. „Viděla jsem, jak se vám rozšířily zorničky a srdce se vám nepatrně rozbušilo. Zároveň mi vnitřní hlas říkal, abych jí přikázala přestat. Dělala něco, co neměla. Použila to na vás a vy jste říkal věci, které jste neměl.“ Zdálo se, že tímto skončila a zřejmě nevěděla o nic víc než já. Já jsem vlastně nevěděl skoro nic, nechápal jsem.

„Co jsi se mnou tedy dělala?“ pro změnu jsem se otočil na Lilian a snažil jsem se za každou cenu vyhnout střetu s jejíma očima. Po téhle zkušenosti jsem jí nedokázal věřit, vzbuzovala ve mně pocit nejistoty. Nechtěl jsem se zase ocitnout pod její nadvládou. Pokud se tomu tak dá vůbec říkat.

„Chtěla jsem, aby jste mluvil pravdu. Aby jste řekl, co nás čeká, až tohle skončí.“ Hlavou pokynula směrem ke svým zápěstím a kotníkům, které byly stále pevně uzavřeny do železných okovů. Donutil jsem své oči, aby vzhlédly k ní a doufal jsem, že tentokrát se o nic nepokusí. „Řekla bych, že jsem vás prostě donutila mluvit pravdu. To je vše.“

Vyjeveně jsem se zadíval do jejích očí, ve kterých jsem spatřil jen upřímnost a touhu po pochopení. Nic už mě nenutilo, abych se jí do očí díval déle, než bylo nutné. Přesto jsem však pátral v jejím pohledu a snažil se přijít na to, jestli je vůbec něco takového možné. Jestli je možné, aby mě svým uhrančivým pohledem donutila mluvit pravdu.

„Ty si tedy myslíš, že mě tvé oči donutily mluvit pravdu? Že jsem vám snad předtím lhal?“ zeptal jsem se jí a snažil se, aby ta otázka nevyzněla příliš naštvaně.

„Já si to nemyslím.“ Zamumlala a odhodlaně se mi podívala do očí. Byl jsem… zmatený. Ano, to je to správné slovo. Chystal jsem se něco namítnout, ale nedovolila mi to. „Já to vím.“ Řekla nakonec a zamrkala. Nevím, jestli to udělala úmyslně, ale když se jí řasy otřely o spodní víčka, vypadala skutečně neodolatelně. Omámila mě.

„Jak to můžeš vědět jistě?“ zeptala se místo mne Ashley, protože já jsem nebyl schopen se zmoci na jediné slovo. „Tak ses na něj dívala, no a co? To přece neznamená, že dokážeš přimět lidi, aby mluvili pravdu jen tím, že se na ně díváš.“

„Jak jinak vysvětlíš to, co jsi cítila ty?“ odsekla podrážděně Lilian a se zuřivým výrazem v obličeji pohlédla na svou kamarádku, která se instinktivně přikrčila. Lilian se zarazila a v obličeji se jí zračil smutek. „Ty si myslíš, že bych to použila i na tebe? Máš ze mě… strach?“ poslední slovo vyslovila s odporem, jako by to bylo něco, o čem se nemluví.

„Nevím, jestli z tebe mám strach.“ Zašeptala a v tu chvíli jí hlava bezvládně spadla na rameno, vlasy se jí nahrnuly do obličeje a z jejích úst se vydrala série dalších srdce rvoucích výkřiků.

Lilian se zděšeně otočila na mě a pak na Ashley. Nejspíš čekala, že něco udělám, že jí nějak pomůžu a pokusím se zmírnit její bolest. Já jsem ale nemohl dělat absolutně nic a i kdybych věděl, co mám udělat, nejspíš bych se k tomu neodhodlal. Nedokázal jsem to logicky vysvětlit, ale skutečně jsem se jich bál. Ony byly nebezpečné.

Nejen že mě Ashley poslala hlavou rovnou proti betonové zdi, ale Lilian mě ke všemu ovládala svým pohledem. Čeho všeho bude schopná Calliope? Calliope! Jak jsem na ni vůbec mohl zapomenout?

Zmateně jsem se rozhlížel kolem dokola a nedokázal jsem se rozhodnout, zda zůstat tady, nebo se jít podívat za Calliope, která stále leží přivázaná na stole ve vedlejší místnosti. Těkal jsem pohledem mezi dvěma dívkami před sebou a dveřmi za zády, kterými bych se dostal ke Calliope. Pak mi ale došlo, že s ní je zcela nepochybně Jimmy a ten by nedopustil, aby se jí cokoliv stalo.

Setrval jsem tedy na místě a unaveně se posadil na studenou podlahu, která silně zapáchala zatuchlinou. Složil jsem si hlavu do dlaní a snažil se přemýšlet, přijít na to, co přesně tohle všechno znamená a jestli je to skutečně tak, jak si Lilian myslí. Doopravdy spočívá její schopnost v tom, že dokáže přinutit lidi mluvit pravdu? A co Ashley? Jaká je vlastně její schopnost?

Zavřel jsem oči a nevím proč, nedokázal jsem se soustředit na nic jiného, než na jejich oči. Pořád jsem před sebou viděl černé zorničky a jen tenký proužek červené duhovky, který je obepínal jako když se díváte na zatmění slunce a vidíte zářící sluneční korónu, která prosvítá zpoza měsíčního kotouče.

Konečně jsem se dostal do stavu, kterému jsem říkal spánek. Má mysl byla ukázněná, klidná a zcela prázdná. Jediné, co jsem viděl a na co se má mysl soustředila, bylo slunce. Rudé slunce deroucí se do popředí, vystupující na obzoru a zanechávající za sebou temnou noc někde v nedohlednu.

Svítalo.

Urychleně jsem se posadil a jen tak tak uskočil před několika slunečními paprsky, které se po mě začínaly sápat, jako chapadla chobotnice. Schoval jsem se do temného rohu, kam světlo ranního slunce ještě neproniklo a hrudník se mi divoce zvedal pod náporem vzrušení, z věcí, které se přihodily dnes v noci.

Jemně jsem si přiložil prsty na čelo a tiše jsem se zasmál. Upír, který úmyslně narazil do stěny. Nejspíš jsem jediný v celé historii našeho druhu! No, alespoň v něčem jsem výjimečný. Pomyslel jsem si sarkasticky, ale ihned ze mě sarkasmus vyprchal při pohledu na dívky přede mnou.

Zase jsem zpozoroval další změny na jejich zevnějšku, takže mi bylo zcela jasné, že jsem se nemýlil. Proměna se nám pomalu ale jistě chýlí ke konci. Všechno tomu alespoň nasvědčovalo. Zbarvení očí, rudé duhovky, krvavě červené rty a teď se k tomu všemu přidalo i něco dalšího. Jejich tváře vypadaly, jako by z nich vyprchal všechen život a mě zabolelo u srdce, že už nikdy se na jejich tvářích neobjeví ani náznak ruměnce.

Bledost v jejich obličejích však nebyla to jediné, co se změnilo. Vlasy obou dívek byly o několik čísel delší, lesklejší. Postavy se jim vytvarovaly do přirozených, půvabných a ladných křivek. Přistihl jsem se, jak si zvědavě prohlížím jejich štíhlé pasy a hubené dlouhé nohy, které by jim mohla závidět každá modelka.

Zatřepal jsem hlavou a vrátil se zpět do přítomnosti, do téhle odporné zatuchlé páchnoucí místnosti. Opatrně jsem se posunoval po hranici stínu, abych se ani milimetrem svého těla nepřiblížil slunečnímu záření, což by mě nejspíš stálo život.

Žiji teprve něco přes osmdesát let a rozhodně jsem neměl v plánu opustit tento svět minimálně na dalších sto let! To radši skončím s dřevěným kolíkem v srdci, než aby mě zabilo slunce! To by nebyl slavný odchod ze světa. Taková potupa! Spálilo ho slunce…

„Pane!“ uslyšel jsem z vedlejší místnosti Jimmyho zoufalý výkřik, až mi z toho naběhla husí kůže. No, ne doslova. Následoval hlasitý trhavý zvuk, tlumený dusot něčích nohou po podlaze a pak do mě někdo narazil tak silně a nečekaně, že jsem s těžkým žuchnutím dopadl na záda, ruce rozhozené za hlavou.

Samozřejmě to byl Jimmy, kdo jiný. Calliope byla přece přivázaná ke stolu silnými provazy. V tu chvíli mi však došlo, že něco jako provazy pro ni nepředstavují nejmenší problém, a že by se s nimi vypořádala velmi snadno.

Zároveň jsem si ale uvědomil něco dalšího. Něco, co s dívkami nemělo vůbec nic společného.

Na konečcích prstů pravé ruky jsem ucítil nepříjemné pálení a pak se místností nesl zápach seškvařené kůže a masa. Slunce mi svítilo přímo na mou ruku! Zařval jsem, odhodil ze sebe volnou rukou Jimmyho a pohotově jsem se překulil na bok. Na místo, kde na mě slunce nemohlo.

Sevřel jsem zápěstí ve své druhé ruce a sykl bolestí. Sledoval jsem, jak se mi kůže na prstech zbarvuje dočerna a jak se mi škvaří maso. Nakrčil jsem nos, nebylo to nic příjemného, cítit vlastní maso, jak se pálí. Zatnul jsem zuby a sledoval, jak se moje kůže pomalinku, kousek po kousku, začíná zase natahovat a vracet do původního stavu.

„Pane!“ zvolal naléhavě Jimmy, který se krčil v protějším rohu místnosti a prstem ukazoval přímo před sebe. Spadla mi čelist. Možná to bylo překvapením nad tím, jak se sem vlastně dostala, když má ležet přikurtovaná provazy k dřevěnému stolu. Možná to bylo proto, jak vypadala. Možná od obojího trochu.

Neuvěřitelně ladným elegantním krokem vešla do místnosti, samozřejmě tak, aby se vyhla dennímu světlu a několik vteřin pátrala očima po místnosti, dokud mě nenašla. Ihned zamířila ke mně, upírajíc na mě své černo rudé oči, pohybujíc svými rty barvy karmínové krve a vlasy, které jí spadaly až do pasu tomu všemu dodávaly jedinečnost. Ona vypadala skutečně přenádherně, prostě dokonale. Přitom ale zlověstně, když na mě upřela své oči, pak pohlédla na mou spálenou ruku a nakonec se povýšeně usmála.

Přitáhl jsem si kolena blíž k tělu a sledoval ji, jak se ke mně pomalu, obezřetně přibližuje tak, jako se predátor blíží ke své kořisti. Plížila se jako kočka, která nechce svou oběť vyplašit. Vypadala mimořádně nebezpečně a můj pud sebezáchovy nejspíš utekl někam daleko, protože jsem nehnutě zůstal sedět a čekal.

„Ashley. Lilian.“ Sykla koutkem úst na své přítelkyně, které se na sebe nedůvěřivě podívaly. Těkal jsem pohledem mezi těma dvěma na stěně a Calliope, která se zastavila jen pár čísel přede mnou, natáhla ruce před sebe a čekala. Nevěděl jsem, co dělá nebo o co se snaží. Byl jsem fascinován její krásou.

„Udělejte to.“ Řekla přísným hlasem, ale na rtech jí pohrával spokojený úsměv. Ashley s Lilian souhlasně přikývly, viditelně překvapené změnou jejího hlasu, který se nesl místností jako líbezná hudba přímo z ráje.

Neměl jsem ponětí o tom, co se chystají udělat. Došlo mi to však v okamžiku, kdy se začaly zuřivě potýkat s železnými okovy, ve kterých byly stále uvězněné. Překvapeně jsem je sledoval a snažil se analyzovat každý pohyb jejich rukou, nohou a zjistil jsem, že nemají obvyklou podobu. Byly dokonce jiné, než upír s vyšší mocí. Naprosto výjimečné, unikátní…

Nozdry se jim zúžily jen do malých štěrbinek, oči jim divoce žhnuly. Zorničky měly scvrknuté na minimum, zato duhovky nabyly jasnější červené barvy, která svítila do pološera místnosti, jako oči samotného ďábla. Byl jsem… uchvácen.

S řetězy bojovaly jen několik málo vteřin, ale mě to připadalo jako nekonečné hodiny. Když okovy dopadly na zem s hlasitým řinčením, které se rozléhalo po celém sklepení, dívky se postavily vedle sebe do jedné řady v jejímž středu stála Calliope, smrtelně nebezpečná. Ihned mi bylo jasné, kdo bude jejich vůdce. Ona, nejsilnější, nejnebezpečnější a především ta nejkrásnější. Calliope.

Tohle bylo poprvé, kdy jsem před sebou viděl nové strážkyně tajemství, vymahatelky spravedlnosti a především, ochránkyně nevinných. Majestátně se přede mnou tyčily v celé své nebezpečné kráse, zatímco já se krčil v rohu jako nějaký malý lidský červ. Nikdy jsem nic podobného neviděl a myslím, že už ani nikdy neuvidím.

„Damiene, Damiene.“ Zamručela smutně Calliope a smutně nad tím kroutila hlavou. Neschopen pohybu jsem byl fascinován jejíma očima, jako krysa uchvácena očima hada. „Tak vidíte, co jste z nás udělal? Sám se nás bojíte.“ Pokrčila rameny a Ashley jí položila dlaň na rameno, jako by jí tím snad něco chtěla naznačit.

„Proč by to dělala?“ zeptala se Lilian posměšně a mávla rukou. Přestal jsem se zabývat jejich nadlidskou krásou a začal pozorněji poslouchat, co říkají. Toužil jsem po tom, porozumět jim a pochopit to, jak mezi sebou komunikují. Nebo snad mluví tak tiše, že nejsem ani schopen to pochytit?

„Nic se mu nestane. Ani jednomu.“ Řekla tiše Ashley. Myslela to jako příkaz, ale věděla, že ona není ta, která někomu rozkazuje. Calliope se sladce usmála a pohlédla za sebe. Až teď jsem si vzpomněl na svého sluhu Jimmyho, který byl stále s námi v místnosti a krčil se na zemi stejně jako já. Masíroval si přitom žebra a s očima zavřenýma opíral hlavu o stěnu. Nejspíš jsem mu předtím ublížil. Pokud se z tohohle dostanu, omluvím se mu a možná mu snad i zvednu plat.

„Samozřejmě, že se jim nic nestane.“ Přitakala Calliope. „Jimmy byl tak laskavý a dělal mi společnost celou noc, zatímco já jsem křičela bolestí, když se moje tělo měnilo, moje srdce se zpomalovalo s každým okamžikem a život, moje lidství ze mě vyprchávalo. A tady Damien dělal společnost vám, i když by si nepochybně zasloužil trest.“

„Nic neudělal.“ Namítla Lilian sklesle a střelila po mě pohledem.

„Jen mě přeměnil.“ Opáčila pobaveně Calliope a otočila se na svou kamarádku, která se před ní obranně nakrčila. „Lil, já ti neublížím.“ Řekla mile a chytla ji za ruku. Lilian se úlevně usmála a pak se obě podívaly na mě.

„Chceme vědět přesný důvod toho, proč jsme to, co jsme.“ Ozvala se Ashley a já se na ni překvapeně podíval. Mluvily o sobě jako o jednom celku, nebylo to žádné „já“ ale „my“. V duchu jsem se zaradoval. Nikdo lepší pro tohle poslání nemohl být vybrán.

„Nesnažte se nám lhát, však všichni víme, co dokáže Lilian.“ Calliope se temně zasmála a odhalila mi tak své ostré špičáky.

„A já si můžu chtít, aby jste mluvil pravdu.“ Ozvala se Ashley jako by chtěla, aby ani její nově nabitá schopnost nebyla opomíjena. „Když jste narazil do zdi, taky jsem to chtěla.“ Podivně se zašklebila a pak se jí čelo svraštilo pochybnostmi.

„To ne, Calliope. Nedělej to.“ Špitly unisono Ashley s Lilian. Než jsem stačil cokoliv udělat, Calliope se skláněla nade mnou. Uchopila mé zraněné zápěstí do své teplé ruky, několikrát jím otáčela ze strany na stranu a pak mi zaryla své dlouhé nehty pod kůži. Ucítil jsem velmi mírnou bolest, která však nebyla nic v porovnání s tím, co přišlo později.

Calliope se mi zakousla do předloktí. Slyšel jsem, jak mi doslova protrhla kůži svými zuby, ostrými jako čerstvě nabroušená břitva a několika malými doušky ochutnala krev, která mi v žilách už osmdesát let koluje mnohem, mnohem pomaleji než krev lidská. Napadlo mě, jestli snad nemůže být nějak zkažená.

„Není to tak vzrušující, jak jsem čekala.“ Řekla zklamaně Calliope, když se ode mě odtáhla a postavila se zpět na své místo, mezi své přítelkyně. „Omlouvám se za to, ale chtěla jsem zkusit, jak chutná krev. Ve filmech to vždycky vypadalo mnohem líp.“ Skutečně vypadala tak zklamaná ze skutečnosti, že to není stejné jako ve filmu?

Potlačoval jsem bolestné zasyknutí, ale stejně to neuniklo pohledu Ashley, která si mne podezíravě měřila. Čekal jsem na chvíli, kdy se mi v ústech začne tvoři jed, abych si tu ránu mohl zahojit po svém. Upíří jed je totiž velmi účinný lék, který zacelí i vážná zranění. V krku oběti už se mění na něco jiného, na smrtelnou zbraň.

Ucítil jsem podivnou chuť na jazyku a usoudil, že mé žlázy skutečně produkují nějaký ten jed. Přiblížil jsem tedy své zápěstí ke rtům a špičkou jazyka si pomalu přejel ránu.

„Co to děláte?“ zeptala se Lilian.

„Lížu si rány.“ Zahučel jsem otráveně a pak jsem propukl v hlasitý smích, když jsem si uvědomil dvojí smysl svých slov. Myslím, že něco takového říkají lidé, ne? Oni to však nemyslí doslova, ale já ano.

„Jste nechutný.“ Zamumlala Ashley a zatvářil se znechuceně.

„Vaše kamarádka je nechutná. Já nejsem žádný pokusný králík. Do mě už nikdy nekousejte, prosím.“ Přemáhal jsem se, abych znovu nepropukl v hlasitý smích.

„Tak přeměna je nejspíš u konce, co?“ zachraplal Jimmy a nadzvedl jedno obočí.

„Nepovídejte, vážně?“ zahuhlal jsem si pod nosem.

„Není čas na vtipy, potřebujeme znát celý příběh. Musíme znát vše o vašem světě.“ Řekla odhodlaně Calliope. „Teď už vlastně o našem světě.“ Natáhla ke mně ruku, ještě jednou se mi omluvila a pomohla mi vstát.

Ashley s Lilian pomohly Jimmymu a pak jsme se společně vydali ven ze sklepení. Konečně jsem měl to nejhorší za sebou. Snad už mě nikdo nebude úmyslně posílat hlavou proti zdi.

„Bude to ale hodně dlouhý příběh.“ Upozornil jsem se ještě, když jsme procházeli halou, která byla zahalena v pološeru. Černé závěsy byly přetažené přes velká okna, abych se mohl volně pohybovat po domě a nebál se toho, že mě slunce nečekaně zabije. Jimmy je skutečně tak starostlivý.

„Máme rády příběhy.“ Odpověděla za všechny Lilian. Tohle bude skutečně velmi dlouhý den…