Prolog

Na západním pobřeží jednoho nedůležitého městečka v Severní Americe rostly z moře vysoké bílé útesy, na nichž již mnoho lodí skončilo svou cestu. Starý maják na vrcholku toho nejvyššího útesu už dávno neměl správce, který by rozsvěcel jeho olejovou lampu, a tak když přišla nečekaná bouře a některou loď to odválo až ke skaliskám pod rozbouřenou hladinou, byla ztracená. Obyvatelům městečka to nevadilo. Ráno, když se moře uklidnilo, sešli dolů na pláž a posbírali trosky. Často tam nacházeli i cennosti, takže si nežili nijak špatně.

Mrtvoly lidé posílali zpět moři.

Jen hrstka odvážlivců, kteří překonali zrádné skály za pláží,věděli, že útesy jsou skrz na skrz protkané spletí jeskyních chodeb, které si vyhloubilo moře.

Nebylo radno se tam vydávat, když vládla příliv, protože spousta z nich byla zatopená. Hodně obyvatel městečka tak zmizelo, a jejich těla nejspíš dodnes hnijí v tamních chodbách.

Jeskyně ještě nikdy nikdo přesně nezmapoval a vypadalo to, že se ani v nejbližší době nechystá. Bylo jednoduché se tam ztratit.

Na útesu ale bylo také pár mělkých jeskyněk, které nikam nevedly. Ty byly bezpečné, protože se nacházeli až na vrchní části útesu. O to těžší ale bylo se tam dostat.

Právě v jedné z takových jeskyněk seděly dvě bytosti, zabrané do hovoru. Tedy, ten chlapec vyprávěl, dívka fascinovaně naslouchala jeho příběhu a ani jeden nevnímali, jak se dole pod nimi moře rozbíjí od skály a postupně jim zahrazuje cestu domů.

„Kdysi dávno smísili neznámí lidé duše dvou zatracených bytostí. Jedna rasa byli padlí andělé, druhá vládci noci. Oni nebyli upíři, ne přímo – vládci noci byli daleko mocnější a nebezpečnější. Tím, že se povyšovali nad upíry si vysloužili zkázu. Když už jich zbyla jen malá skupinka, bylo jednoduché jednoho z nich odchytit – i pro člověka. Jak získali jednoho z padlých andělů nikdo neví. Tehdy, v těch temných dobách neplatili stejné zákony jako dnes. Realita byla velmi křehká a spousta kouzel opravdu fungovala. Jeden muž lidské rasy usiloval o vytvoření něčeho nového. Něčeho, co by mu pomohlo v získání světa. Neuvědomoval si, co vlastně vytváří za zrůdu.

Za pomoci lesních bytostí a černé magie se mu podařilo získat obě duše a smísit je. Tak vznikli Anglafowé.

Jenže se prakticky hned v počátku vymkli z ruky. Byli to svobodní tvorové a nestrpěli příkazy toho blázna. Jedné noci jej zabili, vysáli jeho krev a utekli do tmy. Tehdy začalo vyvražďování spousty lidí. Měli zlo v povaze, nedalo se tomu zabránit. Oni… uměli spoustu věcí. Třeba létat.

Až o mnoho století později, kdy už pomalu začala vystrkovat růžky civilizovaná společnost, byly vytvořeny zákony a Skupiny. Tím se zmenšil poměr obětí a svět zase nabíral rovnováhu…

Já jsem něco divného. Matka byla člověk, otec jedním z nich. Vychovávali mě tam, u nich…“ Vzpomínky mi jako ostrý šíp namočený v jedu proklály mysl. Vlhké, černé zdi. Temnota. Zlo..

April mě objala. „Tak co děláš tady?“

Zachvěl jsem se pod tíhou vzpomínek. Možná i pod jejím láskyplným dotekem… „Utekl jsem jim.“

Snad mě nenajdou. Schovávám se opravdu pečlivě. Snažím se na sebe neupozorňovat. Já k nim nepatřím. Nechci se tam vrátit. Nejsem jako oni. Nemám v srdci temnotu.

Jenže kdo ví – kdo ví, jestli mě právě teď nesledují.