5. kapitola - Vzpomínka

Příliš dlouho jsem se vzpamatovávala z incidentu, který se přihodil ve dveřích. Ztěžka jsem oddechovala a snažila jsem se na to nemyslet. Konec konců, strávím tady s Lukem dalších šest dní a musím se přes to prostě přenést. Nesmím tomu přikládat žádnou váhu, protože pro něj to nepochybně neznamenalo nic. Jsem přeci jen studentka a on je profesor.
 
Neuvědomila jsem si, jak tady čas rychle letí, obzvlášť když nejsem sama. Myšlenkami jsem se potulovala zcela jinde, a proto mě celkem vyděsilo lehké zaklepání na rameno. „Musíme jít. Sraz před hlavním srubem, pamatuješ?“ ptala se mě s pozdviženým obočím Susan. Ihned jsem se probudila z transu, posadila jsem se a protřela jsem si oči. Málem bych na ten sraz zapomněla.
 
„Tak si pospěšte! Nechci přijít poslední.“ Claire nervózně stepovala ve dveřích a gesty nás pobízela, abychom už šly. Vypotácely jsme se z našeho srubu a vmísily jsme se do davu, který se stejně jako my na poslední chvíli hrnul k hlavnímu srubu. Všude kolem nás se ozývaly spekulace, co se asi dnes bude dít.
 
„Asi nejsme jediné, které jdou pozdě.“ Sykla směrem ke mně Claire a Susan ji podpořila souhlasným zabručením. Také jsem s úsměvem přikývla a ignorovala jsem mumlání nějakého kluka, který svým kamarádům vyprávěl, že se určitě bude podnikat nějaký hrozně nebezpečný výlet do útrob divoké džungle.
 
Upřímně jsem doufala, že to takhle nebude. V duchu jsem si představovala zrádné kořeny, spoustu hmyzu, hady visící na stromech a divoké kočkovité šelmy, jak se po nás sápou. Jen při té představě, jsem se znechuceně otřásla. Raději budu hrát míčové hry, než se potácet do tajuplné džungle.
 
„Posaďte se všichni, prosím.“ Zaburácel odněkud zepředu Lukův hlas. Přes hlavy studentů přede mnou jsem na něj neviděla, a tak jsem se natáhla na špičky, abych alespoň na okamžik spatřila jeho tvář. Studenti si ale hromadně začali sedat, takže mi nezbývalo nic jiného, než je napodobit. „Nejspíš vás zajímá, co se dnes bude dít.“
 
„Budeme si hrát na Tarzany a houpat se na liánách?“ žertoval zrzavý chlapec, který seděl jen pár metrů ode mě s rukou zvednutou, jako by se hlásil ve škole. Několik studentek po něm střelilo vražedným pohledem, který na něj doslova křičel „jak se opovažuješ přerušovat Luka!?“. Nevěřícně jsem nad tím zakroutila hlavou.
 
„Ne, Tarzany si necháme na později.“ Luke se na studenta usmál a přísahala bych, že na kratičký okamžik spočinul pohledem na mě. „Teď ale vážně. Dnešek byl pro nás všechny velmi únavný. Dlouhá cesta autobusem, kterou většina z vás prospala, cesta sem, zabydlování se. S radostí vám sděluji, že po zbytek dnešního večera, máte program volný. Snídaně je v devět, oběd ve dvě a večeře v osm.“ Dav kolem mě jako by s těmi slovy explodoval. Všichni nadšeně pískali a tleskali. Luke se však nenechal přerušit. „Ano ano. Jen si to užijte. Rád bych také podotknul, že v jedenáct hodin budete všichni na svých chatkách. Osobně se o to s kolegy postaráme.“ Ozvalo se hromadné zabučení.
 
„Nechte toho. Původně byla večerka v deset, ale protože se za vás tady Luke přimluvil, prodloužili jsme ji.“ Oznámila profesorka Jeffersonová a všechny tak umlčela. „Kontrola proběhne přesně v jedenáct hodin. Radím vám, nepotulujte se v noci po okolí. My na to přijdeme.“ Zamrkala na nás a gestem nám pokynula, abychom se ihned rozešli kam je nám libo.
 
„Tak co podnikneme? Máte už nějaké plány?“ zeptala se nás Claire s rukama v zadních kapsách svých džínů. Já jsem se zvědavě podívala na Susan, a pak jsem pokrčila rameny. Vůbec mě nenapadalo, co by se dalo podniknout. „Můžeme se jít vybalit a pak se někam jít projít.“ Navrhla nakonec Claire, když jsme se já ani Susan neměly k odpovědi.
 
Loudavým krokem jsme došly zpět ke srubu a vpadly jsme dovnitř. Venku bylo dusno na zalknutí, ale slunce přes jemně šedá mračna neprosvítalo. Došla jsem k oknu a vyklonila jsme se ven, abych se mohla nadechnout čerstvého vzduchu a nechala jsem laskavý vánek, aby mi čechral vlasy.
 
Přímo za naším srubem rostl banánovník a já jsem s úžasem zírala na zrající banány, jak se pohupují jen pár metrů od mého obličeje. Otočila jsem se na Susan a Claire, obě však byly ponořené ve svých taškách a horoucně se v nich přehrabovaly. Zatoužila jsem po nějakém tom dobrodružství, a tak jsem se natáhla, abych mohla utrhnout pár čerstvých banánů. Chybělo mi ještě několik centimetrů. Nebezpečně jsem se vyklonila z okna a konečky prstů jsem se snažila zachytit ovoce.
 
Balanc mě vzal tak rychle, že jsem se ani nestačila ničeho zachytit a po hlavě jsem letěla z okna přímo k zemi. „Uááá!“ stihla jsem jen křiknout. Myslím, že mým jediným štěstím bylo, že okno bylo nad zemí snad jen dva metry. S těžkým žuchnutím jsem dopadla na rozblácenou zem a začala jsem se hlasitě smát na celé kolo.
 
„Bože, Liz! Jsi v pořádku?“ ptala se mě zděšeně Susan a vykukovala z okna. Místo odpovědi jsem propukla v ještě hlasitější smích. „No tak vstávej, nebudeš přece sedět v tom blátě.“ Podávala mi ruku. Natáhla jsem se pro ni a namáhavě jsem se vyškrábala na nohy. Pak jsem se nohama zapřela o stěnu srubu a s velkými obtížemi jsem se chytla Susaniny ruky. Susan škubla a vyhoupla mě tak zpátky do okna. Neudržely jsme však rovnováhu a jako dva balvany jsme se svalily na zem, až to zadunělo.
 
„Promiň.“ Špitla jsem omluvně, když jsem Susan při dopadu přimáčkla nohu. Nemohla jsem to vydržet a začala jsem se znovu smát. Tohle místo na mě působilo až příliš podivně. Nějak moc jsem se tady rozpovídala, příliš často jsem myslela na Luka a navíc, skoro pořád jsem se smála. Musí to tu být očarované nějakým kouzlem.
 
„Jste v pohodě?“ skláněla se nad námi Claire a obličej měla svraštělý pochybnostmi. Pomohla mi vstát a pak jsme společně zvedly i Susan, která si jemně masírovala žebra. „Máš smysl pro dobrodružství, že?“ ptala se mě Claire a šťouchla do mě pěstí. Jen jsem jí s nepatrným úsměvem přikývla a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Doufám, že tohle malé dobrodružství, zůstane jen mezi těmito čtyřmi dřevěnými stěnami.
 
„Hele, koukněte!“ zvolala po několika málo minutách ohromená Susan. „Právě stojím před posuvnými dveřmi. A víte co je za nimi?“ nedočkavě poskakovala na místě, a když viděla, že s Claire nevíme, o čem mluví, o krok ustoupila stranou.
 
„Vlastní koupelna! To je snad sen!“ vypískla nadšeně Claire a skočila do koupelny. Se zájmem jsem ji následovala. „Páni.“ Vypadlo ze mě.
 
Stála jsem ve čtvercové místnosti, jejíž čelní stěna byla celá pokryta zrcadly, pod kterými byla dvě mohutná umyvadla. Nalevo byl obrovský sprchový kout s masážními tryskami a vedle sprchového koutu byl robustní květináč s bambusem. Nad květináčem bylo do zdi vsazené obdélníkové okno se zataženou roletou. Napravo místnosti byla toaleta a malá skříňka s křeslem. Obklady byly laděny do žluté a oranžové.
 
„Jdu se sprchovat jako první!“ zvolala vítězoslavně Claire a vyřítila se z místnosti pro ručníky. Když se vrátila zpátky, doslova nás vykopala ven. Se Susan jsme se posadily na sedačku a čekaly, až bude Claire hotová. Ochotně jsem Susan nechala druhé místo ve sprše a sama jsem šla jako poslední.
 
Zrovna jsem vylézala ze sprchy a všimla jsem si, že Susan i Claire usnuly u televize, ve které právě běžel dokument o Antarktidě. Pousmála jsem se a potichu jsem k nim došla po špičkách, vypnula jsem televizi a došla k jejich postelím pro deky. Tak, abych je nevzbudila, jsem přes ně opatrně deky přehodila a nechala jsem je spát. Hodiny ukazovaly čtvrt na devět. S povzdechnutím jsem se položila na studenou postel a schoulila jsem se do klubíčka.
 
Byla už tma, když mě probudilo tiché zavrzání dveří. Vyplašeně jsem se podívala na příchozího, který pátravě nahlížel do srubu, kde se nesvítilo. Poznala jsem, o koho jde. Vyčkala jsem, až se Luke ve dveřích otočil a tiše je za sebou zavřel. Pak jsem se na vlnách nechala unášet do říše snů.
 
 
Hlasité bubnování těžkých dešťových kapek do okenního rámu a pisklavé kvílení větru mě probudilo z ničeho nic. Vzduch byl nasycen vodou a voněl tak svěže, cítila jsem déšť a spokojeně jsem nasávala tu vůni, která mi připomínala domov.
 
Silný poryv větru prudce zmítal záclonkami v otevřeném okně a přinesl sebou drobnou spršku dešťových kapiček, které se snesly na mou horkem rozpálenou kůži. Hbitě jsem si z nohou stáhla deku lehkou jako pírko a přiskočila jsem k okenicím, abych je zavřela dřív, než vítr ve srubu způsobí nějakou spoušť.
 
Když jsem prudce třískla okenicemi, Susan s Claire se s polekaným škubnutím probudily a zmateně pátraly po zdroji toho kraválu. Tichým zamlaskáním jsem je uklidnila a ony znovu položily hlavy na opěradlo sedačky a pomalu oddechovaly. Podívala jsem se na hodiny, jestli bych je přeci jen neměla vzbudit na snídani, ale hodiny oznamovaly, že do devíti zbývají ještě skoro dvě hodiny.
 
Popadla jsem tašku, ze které jsem prozatím nevybalila nic kromě pyžama a kartáčku na zuby a začala jsem si věci ukládat do skříňky pod oknem. Každou chvíli jsem kontrolovala, jestli mé spolubydlící spí. Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla, jak jsem kontrolovala svého malého brášku.
 
Musela jsem se opřít o skříňku, abych se v bolestných křečích nesvezla na studenou podlahu. Ten večer si pamatuji zcela jasně. Seděla jsem ve svém pokoji a sluchátka jsem měla vražená do uší, abych se nemusela hádat s mámou. Samuel se koupal a máma s ním byla v koupelně. Hlasitá hudba mi začala podivně vibrovat v uších, a tak jsem sluchátka vyndala. Přehodila jsem nohy přes pelest postele a zamířila jsem do koupelny.
 
Mámu jsem neviděla, neslyšela jsem dokonce ani obvyklé Samuelovo žvatlání a cákání vody. Ze zvědavosti jsem nakoukla dovnitř a sklonila jsem se nad vanu. Žaludek se mi několikrát prudce přetočil, srdce jsem cítila vysoko v krku. Instinktivně jsem ponořila ruce do vody a vytáhla jsem jeho namodralé tělíčko. Začala jsem se neovladatelně třást a držela jeho nehybné tělo v náručí.
 
„Mami!“ zaječela jsem na celý dům. „Mami, zavolej sanitku! Samuel se topil!“ křičela jsem na ni. Nevěděla jsem, co mám dělat do té doby, než přijede sanitka. Sledovala jsem jeho modré rty, jestli se nezačnou hýbat, pozorovala jsem jeho hrudník, jestli se zase začne hýbat. „Volej sakra tu sanitku!“ ječela jsem z plných plic a zoufalství mě prostoupilo.
 
„Co se dě- “ ptala se mě a protírala si oči. Měla jsem chuť ji zabít, holýma rukama ji uškrtit. Když si všimla, co držím v náručí, začala kroutit hlavou a stále dokola opakovala „ne! Ne!“ jako ve snách se otočila a běžela k telefonu, aby přivolala pomoc. Běžela jsem s jeho tělem do jeho pokojíčku, kde jsem ho položila na postel a usedavě jsem plakala. Snažila jsem se vzpomenout si na první pomoc u malých dětí.
 
Celá roztřesená jsem se sklonila k jeho drobným ústům, která získávala švestkový odstín. Překonala jsem zhnusení z toho, že je mrtvý a začala jsem s umělým dýcháním. Zadržovala jsem zvracení, které se nevyhnutelně blížilo a slzy mi padaly přímo na jeho namodralý obličej.
 
Trhnutím jsem se vrátila zpátky do reality a zjistila jsem, že se mi z očí valí nekonečné proudy slz. Začala jsem hlasitě vzlykat, a abych nevzbudila spolubydlící, rozrazila jsem dveře a vyběhla na hustý déšť, který se snášel z nebe v provazcích. Dala jsem průchod svým emocím a začala jsem nezadržitelně plakat na celé kolo. V dálce se ozval ohlušující rámus hromu.
 
„Bože, bože…“ opakovala jsem stále dokola. Myslela jsem si, že tohle období už je za mnou. Myslela jsem si, že se z toho dostávám, že jsem na tom lépe a že už nepotřebuju žádného psychiatra ani školní poradkyni. Divný tlak, který jsem pociťovala na prsou mě donutil si obě ruce přitisknout na prsa. „Ach bože…“ točila se mi hlava. Déšť mě zmáčel až na kost, pyžamo jsem měla nasáklé vodou a z vlasů mi po zádech stékaly pramínky osvěžujícího deště.
 
Kdybych se ten den s mámou nepohádala, kdybych neposlouchala tu pitomou hudbu, kdybych byla v koupelně s ním, kdybych přišla dřív, kdybych… třeba by ještě žil. Nenáviděla jsem sama sebe, nenáviděla jsem se, protože mou vinou Samuel umřel. Byla moje vina, že jsem nebyla s ním, abych tomu zabránila.
 
Zhroutila jsem se na zem až kolem mě vystříkl gejzír vody. Třásla mnou zimnice. Nejraději bych tady umřela, přímo tady. Možná to ani nebude stát velkou námahu, možná zemřu na podchlazení. Možná bych se mohla jít utopit… alespoň bychom zemřeli stejným způsobem.
 
Strčila jsem si sevřenou dlaň do pusy a zkousla jsem ji, abych tak ztlumila výkřiky, které se draly z mého hrdla. Pohupovala jsem se dopředu a dozadu a v mysli jsem si stále opakovala bratříčkovo jméno. Samuel. Samuel. Samuel. Kdybych přišla dřív, ještě by žil. Samuel. Samuel.
 
Rýsující silueta se ke mně začala pomalu přibližovat, ale když mě zpozorovala, přidala do kroku až nakonec běžela skrze obrovské a hluboké kaluže. Ten někdo ignoroval bláto, které cákalo kolem něj. „Liz! Liz!“ volal moje jméno a když ke mně přiběhl, sklouznul se na zem a dlaněmi chytil můj obličej. Jemnými pohyby se dotýkal mých rtů a lícních kostí a přitom se mi díval do očí. Luke byl přede mnou a měl strach. Strach o mě.
 
Nikdy jsem nepotřebovala oporu víc než právě teď. S hlasitým vzlyknutím jsem se mu vrhla kolem krku a křičela jsem. Nejdřív jsem cítila, jak se jeho tělo napjalo, pak ale povolil a pažemi mě pevně chytil kolem pasu. „Co se ti stalo? Pověz mi to.“ Šeptal mi do ucha a jemně mi rty přejížděl po tváři. Neodpovídala jsem a nehty jsem mu zaryla hlouběji do zad.
 
Najednou se mi zem pod nohama ztratila a já jsem si uvědomila, že mě odnáší někam pryč. Stále víc a víc jsem mu zarývala nehty do zad, abych tím tišila výkřiky. Divila jsem se, že nedal najevo bolest. Jeho pomalá chůze přešla do rychlého běhu směrem k hlavnímu srubu. Doufala jsem, že mě nenese právě tam. Nechtěla jsem teď být s nikým jiným než s ním.
 
Ulevilo se mi, když kopnutím otevřel dveře svého vlastního srubu a já jsem ucítila teplou vůní pomerančů. Pořád jsem zoufale plakala, ale dařilo se mi ztišit křik, který stále nepřestával. Ani na moment se nezastavil a rovnou mě nesl do koupelny, která byla stejně jako naše, schovaná za posuvnými dveřmi.
 
Slyšela jsem jen tiché cákání, jak z jeho oblečení kapala voda na zem. Spustil ze mě jednu ruku a otočil kohoutkem ve sprchovém koutu. Ihned se na nás vyvalil drobný obláček horké páry. Jedním krokem i se mnou v náručí vstoupil dovnitř a zavřel za sebou skleněné dveře.
 
Zůstalo mezi námi jen nepatrné malé množství prostoru, když mě opatrně spustil na dno sprchy a přidržoval mě svými pažemi kolem ramen. Svrchu na nás dopadaly příjemné teplé kapky vody, které zmírňovaly třes a já jsem mohla dýchat klidněji. Neustále jsem však plakala a hlasitě vzlykala, což mi příliš nepomáhalo.
 
Odpoutala jsem se z jeho uhrančivého pohledu a rukama jsem nahmatala stěnu za sebou. Pomalu jsem se po ní svezla a rukama jsem si vjela do vlasů. Další vlna křiku se dostavila dřív, než jsem s ní stačila bojovat. Luke se ke mně sklonil a dřepnul si přede mě. Odtáhl mi ruce z obličeje.
 
Fascinovaně jsem se dívala na jeho obličej smáčený vodou. Na jeho mokré vlasy a na rty, po kterých mu stékaly pramínky vody. Křik přestal, nadále se ozývaly jen vzlyky. Opatrně vzal můj obličej do dlaní, zacházel se mnou jako s porcelánovou panenkou.
 
Znepokojivě rychlým pohybem, ani jsem nepostřehla jak, si mě posadil do klína a opřel se se mnou o stěnu sprchového koutu. Pevně jsem se ho držela za tričko a hlasitě jsem naříkala. „Kdybych přišla dřív… kdybych tam byla s ním… bože. Bože!“ voda přestala téct, nejspíš ji zastavil.
 
„Dýchej zhluboka.“ Pošeptal a hlavou se opíral o zeď. Jednu ruku měl volně položenou na mém rameni. Myslela jsem na to, jestli právě nedělám největší chybu svého života, když se takhle upínám na člověka, kterého neznám. Už teď pro mě bylo těžké představit si, že se vymaním z jeho objetí.