4. kapitola - Aloha Camp

Kroky se ke mně přibližovaly stále blíž a blíž. Měla jsem nutkání se otočit a podívat se, kdo je za mnou, ale zároveň ve mně hlodal strach z toho, co bych dělala, kdyby za mnou byl on. Připadalo mi celkem pošetilé, aby Luke šel za mnou. Vlastně mu mohlo být jedno proč jsem takhle utekla. Ale ta možnost, že kroky ozývající se za mými zády, skutečně patří Lukovi, mě značně znepokojovala.
 
Přemýšlela jsem, jak bych se zachovala, kdyby stál za mnou. Nejspíš bych asi zase dala na svůj instinkt a utekla bych od něj co nejdál. Nebo bych taky možná mohla skočit po hlavě do toho jezírka a doufat, že neskočí za mnou. Třeba bych po něm mohla začít házet kamínky a on by přede mnou utekl, i když je tady velmi velká pravděpodobnost, že bych se netrefila. A nakonec mě napadla šílená možnost, prostě se s ním budu bavit.
 
Poslední možnost jsem ihned zavrhla. Házení kamínků jsem také vyloučila, bylo by to nebezpečné pro nás oba. A skok do vody mi také nepřišel jako dobré řešení. Zbývalo mi tedy jediné, poslechnout instinkt a utéct mu, jako už jsem to udělala dvakrát.
 
Zhluboka jsem se nadechla, ruce jsem spustila podél těla a sevřela je v pěst. Váhavě jsem se otočila na patě a upřela jsem pohled přímo před sebe. Přede mnou stál… nikdo?! Ruka mi zcela automaticky vyletěla k puse, abych ztišila vyděšený výkřik. Skutečnost, že za mnou celou dobu nikdo nešel, byla horší než možnost, že je za mnou Luke.
 
Zakroutila jsem hlavou. Nejspíš už začínám být lehce paranoidní. Počkala jsem, až se můj srdeční tep vrátí do normálu a tiše jsem se zasmála sama sobě. Pak jsem se rychle otočila zpátky a chtěla jsem pokračovat v cestě k jezírku, když v tom jsem samým překvapením vyjekla a dopadla jsem na zadek. „Sakra!“ zařvala jsem.
 
Ucítila jsem drobnou bodavou bolest, hádám, že jsem si narazila kostrč. Srdce mi bilo jako splašené někde nahoře v krku, žaludek se mi mírně zhoupl, když se přede mnou objevil Luke. Čekala jsem, kdy se začne smát na celé kolo, ale on se na mě díval poněkud zkroušeně. Snažila jsem se nedívat do jeho pronikavých očí, protože bych toho ihned zalitovala.
 
„Nechtěl jsem tě vyděsit, promiň.“ Omluvně se pousmál a nabízel mi ruku, abych se mohla postavit. Nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe a plánovala jsem trasu útěku. On se na mě zmateně díval s rukou stále nataženou a připravenou mi pomoct. „Zase přede mnou chceš utéct?“ zeptal se mě. Jeho hlas zněl příliš smutně, a tak jsem se zadívala do jeho obličeje. Čelo měl svraštělé, v očích měl jakýsi podivný stín smutku a neusmíval se.
 
Jak mohl vědět, že se chystám před ním utéct? Ztuhle jsem seděla na příkrém srázu a do dlaní se mi zapichovaly drobné kamínky, jak jsem silně tlačila dlaně k zemi. Omámeně jsem sledovala jeho zvláštní oči, které v sobě skrývaly tajemství a snažila jsem se na to, abych nezapomněla zhluboka dýchat.
 
Luke spustil ruku, kterou mi předtím nabízel a strčil si ji do kapsy u kalhot. Cítila jsem se poněkud trapně, že jsem nepřijala jeho pomoc, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, co by se mnou udělal jeho dotek. Nezbývalo mi nic jiného, než se postavit a nějak se vypořádat s tím, že stojí přede mnou. Mohla jsem do dlaní nabrat hrst kamínků a začít je po něm házet.
 
Zvědavě jsem se na něj podívala, když se začal tiše smát. Otřásal se smíchy a nespouštěl ze mě oči. Tohle bylo podruhé za krátkou chvíli, kdy mě napadlo, že snad ví na co myslím. Dobře, kamínky po něm házet nezačnu. Rozhodla jsem se znovu se postavit na nohy a co se bude dít dál, to se uvidí.
 
Namáhavě jsem se vyškrábala na nohy, oprášila jsem si zadek a ruce a zůstala jsem stát přímo naproti němu. Z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst. Jediné co jsem mohla říct s jistotou bylo to, že se na mě zkoumavě díval. Nohy jsem měla jako z olova, nemohla jsem se pohnout ani o píď. Hypnotizoval mě pohledem a já jsem nemohla dělat nic jiného, než obdivovat jeho krásný obličej.
 
„Vrátíme se na parkoviště. Ostatní na nás čekají.“ Řekl po trapné chvíli ticha kdy jsme jeden na druhého otupěle zírali. Odtrhla jsem od něj pohled, jako bych se probudila z hypnózy a protřela jsem si oči. „Půjdu za tebou, kdyby ses zase rozhodla padat. Tentokrát by ses zřejmě skutálela až do jezera.“ Zamrkala jsem na něj přes oslepující sluneční paprsky. Opět jsem čekala, že se bude škodolibě uculovat, ale znovu mě překvapil. Byl smutný.
 
Mlčky jsem se otočila zpátky směrem k dřevěnému mostu přes azurovou řeku a vykročila jsem vpřed. Celou cestu zpět k parkovišti jsem napínala sluch, jestli je Luke za mnou, nebo jestli jsem zase byla paranoidní. Když jsme došli k autobusům, ze kterých vystupovali ospalí a rozcuchaní studenti, přiběhla k nám skupinka profesorů.
 
„Ach Luku! Kde jste se nám ztratil? Chtěli jsme vás začít hledat!“ spustila úlevně profesorka Jeffersonová a drobnou rukou Luka poplácávala po zádech. Pak zpozorovala i mě a zvědavě na mě mrkla. „Liz?“ podivila se nahlas.
 
Než jsem stačila cokoli říct, nebo se aspoň pokusit o nějakou ubohou výmluvu toho, že jsem byla sama s Lukem neznámo kde, on se ujal slova. „V pořádku, Lindo.“ Řekl klidným hlasem a položil jí ruku na rameno. „Liz si spletla směr k našemu tábořišti. Jen jsem ji šel upozornit, že jde na špatnou stranu.“ Usmál se, ale věděla jsem, že tohle je jen předstíraný úsměv.
 
Zdálo se, že pro profesorku Jeffersonovou je toto dostačující vysvětlení. Abych Lukovu teorii podpořila, několikrát jsem přikývla na znamení souhlasu. On se na mě vděčně podíval a přátelsky se usmál. Tentokrát nic nepředstíral. Na okamžik se mi z toho úsměvu zastavilo srdce a měla jsem potřebu utéct od něj daleko. Něco mi ale tentokrát zabránilo.
 
„Liz Parkerová! Pojďte si prosím pro své zavazadlo!“ volal na mě robustní pan řidič, který mi tak ochotně pomohl s taškou, než jsme odjížděli od školy. Váhavě jsem se podívala na Luka a zpátky na řidiče, jako bych se nemohla rozhodnout, kam mám jít. Musela jsem vypadat jako nějaká karikatura, když jsem zmateně těkala hlavou z Luka na řidiče a zpátky.
 
Ve vteřině se mi všechno vyjasnilo, barvy kolem mě dostaly pestřejší odstíny, zřetelněji jsem slyšela šumění vodopádů. Bylo to divné, jako by mi někdo sundal brýle z očí a vytáhl mi špunty z uší. Teď jsem nezaváhala ani na okamžik a vyrazila jsem za panem řidičem, který se na mě široce usmíval. Na čele se mu leskly drobné kapičky potu, když mi podával mou tašku do ruky.
 
„Pěkně si to tady užijte, slečno.“ Popřál mi. Oplatila jsem mu jeho zdvořilost a zazubila jsem se na něj. „Je tady moc krásně, abyste věděla. Támhle za tím mostem, pod vodopády je krásný jezero. Výborný na koupání v noci.“ Rozverně na mě zamrkal a já měla takový pocit, že na tohle místo má zřejmě hezké vzpomínky. „A počkejte na to místo, kde jste ubytovaný. Fakt krásný!“ prozpěvoval a já jsem k němu začínala pociťovat jistý druh sympatií. Tak příjemného člověka jsem nepotkala dlouho.
 
„Užiju, nebojte.“ Tajemně jsem se na něj usmála a pohledem jsem střelila po Lukovi. „A noční koupání v jezírku taky zkusím.“ Řekla jsem zamyšleně. Představa toho, že se koupu v tom azurovém jezeru sama, při měsíčním svitu, mě naprosto uchvátila. A pak mi došlo, že tenhle obyčejný řidič autobusu je jediný člověk, se kterým jsem dala dohromady víc než tři slova. Máma by mu teď nejspíš záviděla.
 
„Tak se mějte, slečno. Rád jsem vás poznal. Asi budete hodná holka.“ Lehce se mi uklonil a mě uniklo tiché zachichotání. „Musím jet zpátky. Sbohem.“ Rozloučil se se mnou a zavřel zavazadlový prostor. Rozpačitě jsem mu zamávala, když nasedal do autobusu a počkala jsem do té doby, než zmizel za zatáčkou.
 
Měla jsem dobrý pocit z toho, že o mě řidič autobusu, který mě vlastně ani nezná, řekl že jsem hodná. Takovou hezkou větu jsem neslyšela několik let. Naplněná tímto hřejivým pocitem jsem ze země zvedla svou těžkou tašku a zamířila jsem směrem ke studentům, kteří nervózně přešlapovali na místě se svými zavazadly v ruce.
 
„Jděte támhle po té pěšině. Držte se modrých značek a neztratíte se. Sejdeme se v campu.“ Luke udílel čekajícím studentům pokyny. Všichni ho pozorně poslouchali a když domluvil, otočili se k pěšině, po které jsme se měli vydat. Napodobila jsem je a pomalu jsem se vlekla za nimi.
 
Pěšina se stočila do hustého lesa, kde nedopadaly skoro žádné sluneční paprsky. Sledovala jsem mohutné vysoké stromy a když jsem zjistila, že se nade mnou sklání palmy, banánovníky a stromy, které jsem u nás nikdy neviděla, došlo mi, že nejsme v Kanadě. A pokud mé znalosti botaniky byly správné, nebyli jsme ani ve Státech. Napadla mě jižní Amerika, ale ihned jsem tuto možnost zavrhla. Cesta do jižní Ameriky by přece trvala mnohem déle, než pět hodin. Nebo ne? A navíc, máma by nikdy nedala za školní camp nějakou závratnou sumu. Nebo se opět mýlím?
 
Fascinovaně jsem se rozhlížela všude kolem sebe. Začínala mě bolet pravá ruka, ve které jsem nesla tašku. Klopýtala jsem mezi vystouplými kořeny stromů, snažila jsem se pozorovat okolní nádhernou přírodu a hlavně už jsem chtěla být v našem campu.
 
„Pomůžu ti.“ Ozvalo se mi za zády. Poplašeně jsem sebou škubla a upustila jsem tašku na vlhkou zem. Tiše jsem zaklela a snažila jsem se nahodit si srdce do původního rytmu. „Zase jsem tě vylekal, zdá se.“ Pronesl zamyšleně a sebral mou tašku, přehodil si ji přes rameno a vykročil. Vzpamatovala jsem se po několika vteřinách a musela jsem ho doběhnout. Otevřela jsem pusu, abych se ho zeptala proč to dělá, ale rychle jsem ji zase zavřela.
 
„Díky.“ Vypadlo ze mě. Luke se na mě podíval a přikývl. Právě kolem nás prošly dvě dívky a škaredě se na mě mračily. Bylo mi celkem jasné, co je důvodem k jejich nenávistnému mračení. Očividně je štvalo, že Luke nese tašku mě a ne jim. Zdálo se, že Luke jejich pohledy ignoruje. Snažila jsem se přijít na to, jestli tyhle dívky jsou z mé třídy a došla jsem k závěru, že už to tak nejspíš bude.
 
Zrovna ve chvíli, kdy jsem uvažovala nad tím, jak dlouho ještě tahle cesta pralesem může trvat, se na mě Luke otočil s širokým úsměvem na rtech. „Tam za tou zatáčkou je náš camp.“ Pokývnul hlavou směrem k zatáčce, která se prudce stáčela doprava. Nevěděla jsem, jak dlouho cesta trvala, ani kolik jsme ušli kilometrů. A na svědomí to zřejmě měla Lukova společnost.
 
Když jsme zabočili doprava, jak mi říkal Luke, na dvou vysokých stromech se v lehkém vánku houpala cedule s nápisem VÍTEJTE V ALOHA CAMPU. Zasmála jsem se tomuto názvu. Aloha camp, jako kdybychom snad byli někde na Havaji. Prošla jsem pod touto cedulí a octila jsem se na úzké cestičce vinoucí se mezi malými dřevěnými sruby.
 
Před každým domečkem byla udělaná terasa se stolem z masivního dřeva a několika židlemi. Okna byla otevřená dokořán a barevné záclonky vlály z oken ven, jak si s nimi pohrával vítr. Na mohutných dveřích visely velké mosazné číslice. Z úst mi uniklo tiché „páni!“ a Luke vedle mě se potutelně usmíval.
 
„Prosím utište se! Ráda bych vám něco řekla.“ Profesorka Jeffersonová počkala, až mezi studenty zavládne ticho a pak se znovu ujala slova. „Máte k dispozici dvacet srubů po čtyřech a dva sruby po třech. Prosím vás, aby jste se rozdělili co nejdříve a zabrali si své místo. Žádné hádky, žádný hluk. Sejdeme se za hodinu u hlavního srubu.“ Prstem ukazovala na konec cestičky, kde se tyčil do výše obrovský dřevěný dům s několika patry.
 
Kolem mě se ihned strhla divoká mela. Všichni se snažili být se svými kamarády a docházelo k prvním rozbrojům. „Ještě že mám srub sám pro sebe.“ Povzdechl si vedle mě úlevně Luke a podal mi tašku. Poděkovala jsem mu a obdařila ho nejistým úsměvem. „Uvidíme se za hodinu.“ Řekl a zmizel mezi hádajícími se studenty.
 
Někdo mi zezadu poklepal na rameno. Otočila jsem se a spočinula pohledem na drobné černovlasé dívce, která se nervózně pohupovala na špičkách. „Ahoj! Já jsem Claire a tohle je Susan.“ Pronesla energicky a prstem ukázala na sympatickou blondýnku, která se vedle ní rozpačitě rozhlížela kolem. „Jely jsme s tebou v autobuse a nemohlo nám uniknout, že se tak trochu straníš kolektivu.“ Zvědavě jsem pozvedla obočí. „Totiž, neber to zle. Ale tak jsme si se Susan řekly, že jsi outsider stejně jako my dvě.“
 
Usmála jsem se na ni. Když jsem se nad tím zamyslela, pamatovala jsem si dvě dívky, které seděly v autobuse hned za kabinou řidiče. Když teď přede mnou obě postávaly, stejně nervózní jako já, pocítila jsem k nim náklonnost. Zdály se být milé.
 
„Prostě se tě chceme zeptat, jestli bys s námi nebydlela.“ Dořekla místo Claire Susan a rozhodila divoce rukama, takže zasáhla tmavovlasého chlapce s brýlemi a shodila mu je z nosu. Chlapec se na ni zaškaredil a klekl si na zem, aby mohla najít své brýle.
 
Já jsem propukla v hlasitý smích a Claire se Susan se ke mně přidaly. Zdálo se mi, že tenhle camp pro mě bude znamenat víc, než jsem si kdy jen dokázala představit. Dvě sympatické dívky, které se mnou chtějí bydlet. A navíc, Susan je, zdá se, stejně nešikovná jako já. „Jasně.“ Zamumlala jsem. Společně jsme vyrazily ke srubu číslo sedmnáct, který se zdál být dosud nikým neobsazený.
 
Trhnutím jsme otevřely dveře a namačkané těsně na sobě jsme se zasekly ve dveřích. Zíraly jsme dovnitř prostorného srubu na tři mohutné postele z kulatých sloupků. Na každé posteli ležela hromádka pečlivě složených ručníků, košík čerstvého ovoce a bílá růže. U postele byl k dispozici noční stolek z překrásnou dřevěnou lampou a na zadní stěně, přímo pod velkým oknem byly vedle sebe úhledně namačkané tři skříňky. Na pravé zdi visela obrovská televize, uprostřed místnosti byla oranžová sedačka se spoustou žlutých a červených polštářů.
 
Jako první se do chatky vřítila Susan a svalila se na nejbližší postel. Potom uchopila košík s ovocem a opatrně ho přendala na noční stolek. „Je to nádhera.“ Vzdechla obdivně a složila si ruce pod hlavu.
 
Claire se kolem mě protáhla dovnitř a posadila se na okraj postele hned vedle Susan. Na mě tedy zbyla poslední postel, nejblíže k oknu. Byla jsem moc ráda, protože jsem byla zvyklá spát při otevřeném okně. Měla jsem ráda, když na mě v noci foukal lehký větřík. Spokojeně jsem došla ke své posteli a přivoněla jsem si k bílé růži. Pak jsem ji položila na stolek a košík s ovocem jsem položila na skříňku.
 
Zvídavě jsem se rozhlížela po našem novém obydlí a pohledem jsem spočinula na velké pohodlné sedačce. Susan s Claire se líně povalovaly na svých pohodlných postelích a já šla vyzkoušet, jak se bude sedět na tomhle krásném gauči. Opatrně jsem se posadila a zabořila jsem se do měkkého. Tohle byl přímo luxus.
 
Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. Hbitě jsem vyskočila na nohy a skokem jsem byla u dveří. Rychle jsem vzala za kliku a naklonila jsem se. Srdce mi přestalo bít, když se můj obličej ocitl jen pár milimetrů od jeho překvapené tváře. Stála jsem ve dveřích, stejně jako on zůstal stát, když mezi námi zanechal jen velmi malý prostor. Kdybych se naklonila o malý kousek dopředu, dotkla bych se jeho plných rtů.
 
Začala jsem zrychleně dýchat, stejně jako on. Užuž jsem natáhla ruku, abych ho pohladila po obličeji. Tak moc mě ta myšlenka lákala. Ovanul mě jeho nasládlý dech a já jsem slastně přivřela oči. Znenadání jsem na zádech ucítila jeho studenou ruku. Jako kdyby si mě k sobě chtěl přitáhnout blíž.
 
„Promiň.“ Zamumlal a hbitě ruku stáhl zpátky. Vzrušením mi přejel mráz po zádech, když to udělal. Přemýšlela jsem, jestli také cítil to napětí, které mezi námi bylo ten krátký okamžik. Rychle se otočil na patě a zmizel mi z očí.
 
„Kdo to byl?“ zeptala se mě zvědavě Susan. Chvíli jsem nebyla schopna jediného slova. Nemohla jsem se pohnout, nadechnout.
 
„Nikdo.“ Hlesla jsem tiše. Zavřela jsem za sebou dveře a když se mi srdce zase rozbušilo pravidelně, rozhodně jsem došla k té pohodlné sedačce a svalila jsem se na ni. Nevěděla jsem, co to mělo znamenat. Pokud to vůbec něco znamenalo. Byla jsem si ale jistá jedinou věcí, takové napětí jsem ještě nikdy předtím nepocítila.