1.kapitola: Magda

V tom plesnivém, hnijícím městě jsem bydlela odjakživa a vše nasvědčovalo tomu, že tam bohužel zůstanu až do svých osmnáctých narozenin, které se zatím povalovaly na nějaké pláži předaleko odtud. Nebo spíše, že to tam protrpím. Každodenní procházky z Welstounu do Grannywitch za sklerotickou babičkou byly jedním ze střípků zla, které se mi den co den zabodávaly do nohou a způsobovaly, že se mi mé rodiště hnusilo čím dál tím víc.

Nemohla jsem přece za to, kdo byla moje matka, stejně jako jsem nemohla za to, co dělala moje šáhlá sestra. Dokud ji neodvezli pryč.

Možná si myslíte,  že jsem nevychovaná, když jsem se vám ještě nepředstavila, ale když mi někdo podá ruku, nejdřív si ověřím, že se jí ještě před chvílí nešťoural v zadku a teprve potom mu jí potřesu.

Nebavím se s lidmi, které neznám.. i když dalo by se říct, že se nebavím s nikým kromě otce, poněvadž nikdo se nechce bavit se mnou. Jestli očekáváte nějaký pošahaný romantický příběh o tom, jak osamocená holka našla kamarády, musím vás zklamat. Jo, sice budu mít přátele, ale oni budou stejní jako já. Divní. Nikdy žádný z nás nedosáhne hodnotám normálního světa.

Ale teď tolik předbíhám! Když se tak rozjedu, už se většinou nezastavím. No nic.

Mé idiotské jméno je Magdaléna Brandfordová. Vynutila jsem si ale, aby mi každý říkal jenom Magdo. Moje celé jméno je pro mě urážkou.

Jsem čtrnáctiletá holka s příliš dlouhými blond vlasy, které se mi vždy zacuckají ve chvíli, kdy si je rozpustím. Otec říkal, abych si je ostříhala. Mary mi nařídila, abych si je ostříhala.

Koupila jsem si šampon pro rychlejší růst vlasů a začala se o ně starat ještě pečlivěji.

Jen pro pořádek, Mary je naše hospodyně. Je baculatá, rosolovitá, nechutně maminkovská a pěkně přísná, co se mě týče. Na otce je jako med a já si začínám myslet, že už to není jen kvůli zvýšení platu. Jestli mi oznámí, že se berou, odejdu z domova.

Vím, kam bych šla. Hned jak mi bude osmnáct, tak tam vyrazím a přidám se k nim. K mé záhadné tetě (a jejím přátelům), kterou jsem viděla jen na matčině pohřbu a která mě tenkrát varovala. Varovala i Tris, jenže ona si její rady nevzala k srdci. A tak je teď v blázinci.

Naše teta se jmenuje Magi, čte se to tak, jak píšu. Stejně jako já nesnáší svoje skutečné jméno. Magnolie.

Abyste chápali má předchozí slova – ona je bossem něčeho, co by se dalo označit za cirkus. Není to ale žádné společenství lidí, kteří v obrovském stanu předvádějí zábavné a artistické kousky. Chalgri je kočovný domov pro lidi, kteří nejsou úplně normální a kteří jsou ochotni své kousky předvádět náhodnému publiku. Nejsou drazí a jsou většinou milí na své bližní, ovšem k okolnímu světu se chovají chladně a odtaživě. Ti co je znají jim to nemají za zlé. Jen málokdo je ale skutečně chápe.

Magi Chalgri založila když byla ještě mladá a utekla z domu, protože ji teror snášející se na její hlavu už pěkně štval a ona nechtěla použít svoje schopnosti, protože věděla, že by jim zle ublížila. Před odchodem rodičům zanechala dopis, v němž se zmiňuje o mé matce – aby si na ni dávali pozor, že je stejná jako ona, ale ještě se neprojevila.

Že je jako dřímající sopka, ve které se po staletí hromadí magma a plyny.. a která se chystá k výbuchu. Čím později, tím silnější bude erupce.

Babička s dědou – dědu jsem nikdy nepoznala – ten dopis ignorovali a svou starší dceru zavrhli. Dlouho to vypadalo, že se nic nestane. Moji rodiče se vzali, narodila jsem se jim já moje starší sestra Tris…

A potom jedné noci máma zmizela. Bylo mi tenkrát šest a už jsem uměla hýbat s věcmi, i když ještě ne tak dobře jako dnes. Nic jsem ale neviděla, budoucnost mi zůstávala skrytá. Venku hustě sněžilo a náš dům se obaloval ledovou krustou. Tady ve Welstounu bývaly kruté zimy, kdy mrazivý vítr profukoval i tou nejmenší skulinkou a místnosti připomínaly obrovské ledničky. Nikdo se neodvažoval chodit ven. A už vůbec ne v pyžamu.

Táta nás nechal doma a vydal se ji hledat. Ráno ho našli silně podchlazeného dole pod útesy; v nemocnici se jim ho naštěstí podařilo uzdravit.

Pro mámu už ale bylo pozdě. Její ohořelá mrtvola se našla ve stavení mých prarodičů. Nebo spíše v jeho zbytcích.

Moje matka, Edna Brandfordová se v noci vyplížila z domu a táhla mrazem přes celý Welstoun do Grannywitch jen proto, aby podpálila dům babičky a dědečka.

Nepodařilo se jí ale zabít všechny; babička byla tu noc zrovna u své přítelkyně a tak uhořel jen děda a ona. Od té doby byla naše rodina zavrhnutá, ale otec tvrdošíjně podmítal jakékoli řeči o tom, že se přestěhujeme.

O dva roky později začala moje sestra upalovat kuřata, která jsme pěstovali a pořád mlela o tom, že si pro ni přijde Spirit. To už se začalo projevovat moje druhé umění a já ji občas v mysli vídala, jak je sama mezi bílými stěnami, křičí a snaží se rozdělat oheň, aby mohla pálit cokoli jí přijde pod ruku.

O měsíc později si pro ni přijeli v bílé dodávce muži v bílých pláštích a odvezli ji do bílého domu pro šílence, kde pak museli v bílých pokojích osamoceně čekat, dokud neumřou a potom (jsem si představovala) je zavřou do bílé rakve a tu zakážou hlínou a dají na ni bílý mramorový náhrobek, na němž budou bílé květiny.

Berte to s nadhledem – tenkrát mi bylo osm let.

Ale vím jedno: I kdybych nebyla cvok, myslím, že bych se zbláznila už jen z té neustálé bílé.

Tím prokletí našeho rodu skončilo.. Sice ne zcela, ale tak, aby nikdo nic nepoznal. Necítila jsem potřebu upalovat lidi a zvířata, v noci jsem nechodila na procházky po hřbitově…

Často jsem v tátových očích vídala zadumaný pohled. Tušila jsem, nad čím uvažuje. Čekal, kdy to začne i se mnou a v duchu určitě litoval, že si vzal zrovna mámu. Ve chvíli, kdy jsem to poznala jsem se začala chovat ještě normálněji, než předtím. Musela jsem mu dokázat, že se mě nemusí bát, že jsem úplně obyčejný člověk, který měl jen bláznivou setru a matku..

Časem tomu uvěřil.

Když odvezli Tris do blázince, přestěhoval svou postel ke mně do pokoje. Chtěl mě hlídat – protože se bál o svůj život. Když jsem se začala vyvíjet v normální dívku, odešel zpět do své ložnice.

Nikdy jsem ho nezklamala a nezklamu. Nejsem jako ty dvě. Sice nejsem normální, ale ani nejsem šílenec. Jsem něco mezi nimi. Divná.

Werlstoun byl vždycky zvláštní město, ale nikdy tu nežil někdo tak jiný než naše rodina. Už ve školce se se mnou nikdo nekamarádil a ve škole to bylo ještě horší. Byla tu spojená základka a střední, zlo spojené s mučením. Budu s těmi lidmi muset studovat třináct let, než konečně přejdu k Chalgri.

Ne že by mě nenáviděli, to ne. Spíše se mě stranili – poháněl je k tomu strach a odpor. Co kdybych byla stejná jako moje setra a matka?

Teta Magi mi na sebe nechala telefoní číslo a já jí volala vždy, když jsem potřebovala utěšit ve své samotě. Táta cítil, jak jsem bez kamarádů a tak najal Mary. Abych měla aspoň dospělou kamarádku, když se se mnou necudou bavit děti.

Tu kozu Mary, která mi jen znepříjemňuje život.

Pamatuji si, jak jednou chtěla, abych ji vzala na útes. Ji! Přerazila by se o první kámen, který by nám stál v cestě. Měla jsem jedno oblíbené místečko, kam jsem chodila, když mi bylo nejhůř. V takových chvílích jsem potřebovala hýbat spoustou věcí a být daleko od lidí, abych mohla nerušeně křičet při svých vizích. Přesně takovým místem se stal starý maják postavený na útesu. Nikdo se o něj nestaral a spousta lodí už na to šeredně doplatila. Mě maják vyhovoval dokonale. Bylo to tmavé místo se spoustou pavučin a vždy bylo slyšet moře, které se dole rozbíjelo o skály. Občas i nějaká ta loď.

Posílala jsem vyschlou lampu po horní místnosti celé hodiny a vybila ze sebe všechnu energii, která se ve mně po celé dny, kdy jsem si hrála na obyčejného člověka hromadila, ležela na palandě rozvrzané stářím a ječela, když jsem sledovala, co se děje s mou sestrou odkázanou k pomalé nudné smrti v té bílé budově.

Jinak jsem úplně normální; věřte mi.

Jednou mě někdo zaslechl křičet – a další den se po městě rozběhly tlachy o duchovi bývalého správce majáku, který se vrátil a teď tam straší. To mi posloužilo – Welstouňané jsou příliš velcí strašpytlové, než aby se tam vypravili a tak jsem si mohla být jistá, že mě tam nikdo nezastihne.

Chodívala jsem tam po škole a zdržovala se až do tmy – táta se nezajímal, kam chodím. Byl rád, že nikoho nezabíjím a tak mi dal volnost. Nebo možná radši nechtěl vědět, kam se ztrácím.

Jak už jsem říkala, školu jsem neměla ráda. Byla to velká stará budova se spoustou dveří, že jste se občas zamotali a ani nevěděli, kam vlastně jdete. Jediná místnost, kterou jsem  měla ráda, bylo Verity. Bylo to školní muzeum, kam jsme dávali zajímavosti, které přineslo moře, nebo které jsme vylovili z vraků lodí. Chodila jsem tam se slečnou Carlsonovu, naší učitelkou výtvary a zároveň správkyní Verity.

Muzeum jsme pojmenovali podle figurky, kterou jsem našla v jedné z jeskyní v útesu. Byla to kobylka, která cválala po vodní hladině, vyrobená ze stříbra. Na spodní straně bylo napsané:

Pro mou Verity

Nikdy jsem nikomu neřekla, že vedle figurky ležela kostra, která ji pevně svírala v pravé ruce.