3. kapitola - Igor a Viola

Tíživé ticho nás naplňovalo strachem, který se vtíral do každého kousku našich napůl mrtvých těl. Nervozita v místnosti děsivě stoupala, když se nikdo neodvažoval odpovědět na otázku, která se nad našimi hlavami vznášela jako přízrak.

Když jsem se po několika dlouhých minutách mlčenlivosti rozhlédl po všech členech rady, vyděsil jsem se. Všechny pohledy byly směřovány na mou osobu, což mi na klidu vůbec nepřidalo. Nervózně jsem se ošil na místě a hlasitě si odkašlal. Nic jiného mě v tuhle chvíli nenapadlo. Přesto jsem doufal, že už dále nebudu středem jejich pozornosti, která mi byla krajně nepříjemná.

Zachytil jsem však další pohled, který mi nebyl tak nepříjemný jako ostatní. Henry seděl na své židli a probodával mě pohledem, který svědčil o tom, že je stejně zoufalý jako já.

Nejspíš se od nás dvou očekávalo, abychom celou tuhle situaci uvedli na pravou míru. Myslím ale, že ani jeden neměl více informací, než o které jsme se podělil před chvílí. Nikdy jsem se necítil nepříjemněji. Pořád jsem sebou cukal a snažil se ignorovat pocit, že na sobě cítím jejich pohledy dožadující se bližšího vysvětlení.

„Pánové, mohli by jste nám prosím sdělit, co přesně znamená být upírem s Vyšší mocí?“ zajímal se onen drobný muž, z jehož úst byla vyřčena dosud nezodpovězená otázka. Sepjal své štíhlé prsty na stole, podíval se nejdřív na mne, poté na Henryho a vyčkával. Stejně jako ostatní.

„Williame, není co vysvětlovat.“ Začal rozpačitě Henry a bezmocně pokrčil svými rameny. Poté se zhluboka nadechl a já věděl, že se chystá vypovědět všechno, co o upírech s Vyšší moci bylo známo. Bude to dlouhý příběh, a tak jsem se rozhodl znovu se posadit na své místo vedle Jamese.

„Všichni jistě znáte Transylvánské upíry, slavné, věčně zmiňované.“ Pohlédl na své společníky, kteří mu se zájmem naslouchali, stejně jako já a všichni hromadně přikývli. Henry je obdaroval nepřítomným úsměvem a zcela se ponořil do svého vyprávění. „Abychom pochopili skutečnou podstatu upírů s Vyšší mocí, vydáme se desítky stovek let nazpátek. Ponoříme se do doby, kterou lidé označovali jako Temné časy.

V malé vesnici, na okraji regionu, jenž je dnes znám jako Maramureš, žil muž. Začíná to jako pohádka, že? Ale skutečnost byla mnohem hrozivější, než si v současnosti dokážeme představit.“ Následovala poměrně dlouhá odmlka. Usoudil jsem, že se nás Henry snaží co nejvíce napínat a dodat tomuto příběhu tajemnou dramatickou atmosféru.

Jeho záměr se skutečně podařil, neboť se nikdo z přítomných neodvažoval pohnout a už vůbec ne nadechnout. Přizpůsobil jsem se většině a ztuhle zůstal sedět, s očima upřenýma na Henryho tvář, ve které se zračil vítězoslavný úšklebek.

„Jmenoval se Igor Vasilij Visnjic. Kolovaly o něm podivné zvěsti, které říkaly, že Igor je čaroděj pohrávající si nerozvážně s černou magií. Nikdo však nemohl tyhle vesnické povídačky potvrdit, ani vyvrátit. A tak se jeho domu lidé vyhýbali, celá desetiletí zůstával dům bez toho, aniž by do něj vkročil živáček. A strach vesničanů narůstal.

Jedna mladičká dívenka, jmenovala se Viola Kovacs. Ona jediná si nemyslela, že by Igor byl zlý člověk. Zastávala se ho na každém kroku a snažila se o tomtéž přesvědčit i ostatní. Po chvíli ji ale začali považovat za blázna a odmítali se na ni byť jen podívat.“ Henry byl přerušen předsedou, který si hlasitě povzdechl.

„Omlouvám se. Jen směle pokračujte!“ pobídl ho a znovu nasadil neproniknutelnou masku, ze které se nedaly vyčíst absolutně žádné emoce.

Henry se milostivě usmál a pohledem přelétl celý stůl. Důležitě se narovnal a naklonil se blíže nad desku stolu. Ostatní jako by byli omámeni jeho vyprávěním, ho napodobili. Hlavy semknuté těsně u sebe, naslouchajíc příběhu, který jsem dobře znal.

„Viola chtěla všem dokázat, že Igor je vskutku laskavý muž a jednoho deštivého večera se vydala do jeho domu. Úplně sama, nechráněná a především, beze strachu. Což se později ukázalo jako její největší problém.

Jak už jsem se zmínil, Viola odvážně kráčela do domu, od kterého se všichni drželi dále. Zaklepala na obrovské černé dveře a čekala, až jí ten muž, kterého obhajovala před všemi lidmi ve vesnici, přijde osobně otevřít. Dlouhé minuty se však nic nedělo. Chtěla odejít, ale dveře se náhle rozletěly, pár bledých rukou ji vtáhl dovnitř. A od té doby ji nikdo neviděl…“

„Co se s ní ale stalo? A co má tahle dívka společného s upíry Vyšší moci?“ zajímal se James a lhostejně pokrčil rameny. „Vždyť to byla jen hloupá holka, která nevěřila strašidelným příběhům. Jak s ní tenhle příběh souvisí…?“ několik mužů souhlasně zamručelo, ale Henry je umlčel zvednutým ukazováčkem.

„Jamesi, ta dívka je pro nás velmi důležitá. Ona je ten důvod, proč upíři s Vyšší mocí existují. Ona byla jejich matkou.“ Ozvalo se několik ohromených povzdechnutí a zavrzání židlí, jak se na nich členové nervózně zavrtěli.

„Nebudeme ale předbíhat.“ Rozhodl se pokračovat Henry a atmosféra se opět změnila. Napětí bylo téměř hmatatelné, rozprostíralo se kolem nás jako neviditelná mlha. „Viola se stala Igorovou obětí. Využíval ji k otřesným pokusům, které jí způsobovaly hotová muka. Zkoušel na ni své čáry a magii a doufal, že ho jednou jeho dílo proslaví. Snažil se být výjimečným černokněžníkem. Myslel si, že bude legendární.

Jeho srdce ale toužilo i po jiných věcech, než byla moc a věčná sláva. Konec konců byl muž, sice zkažený do morku kosti, ale byl to muž. Muž toužící po ženském těle. Neměl čas a především ani chuť, pátrat po nějaké ženě, a tak sáhl po tom, co bylo při ruce. Uvědomoval si, že je upír a jeho případní potomci budou stejní jako on.

Nic ho ale nemohlo odradit od styku z tou dívkou, která byla dokonale krásná. I když její tělo zdobilo nesčetné množství ran a jizev, oddával se s ní zvráceným hrátkám. Dívka se nejdříve zkoušela bránit, ale později toho zanechala. Nakonec se jí to zalíbilo a dobrovolně se mu odevzdávala pokaždé, když se mu zachtělo.

Nemohlo to samozřejmě dopadnout jinak, než že Viola otěhotněla. Pro oba to byla velká událost. Igor byl natěšen na svého potomka, o němž si myslel, že bude náležitě pokračovat v otcových šlépějích. Viola ale viděla jen miminko, o které se bude moci starat. Toužila být matkou.“ Poslední slovo Henry procedil skrz zuby a já věděl, že se blížíme k nejhorší části.

„Blížil se termín porodu. Ani jeden však v té době netušil, jak výjimečné potomstvo spolu zplodili. Viola byla na pokraji smrti, když se dítě dožadovalo denního světla. Dlouhé hodiny snášela mučivé bolesti a nechávala to stvoření, aby se doslova prokousalo z jejího lůna. Igor trpělivě přihlížel, nepohnuv ani brvou a s očekáváním sledoval, jak se jeho dítě pomalu objevuje.

Viola ječela bolestí, prosila Igora o pomoc. On ji ale okázale ignoroval, byl posedlý tím dítětem. Ve svých posledních minutách Viola ono dítě proklela a přikázala mu, aby svého otce chladně zabilo, jakmile vyroste. Přála mu velkou moc, sílu a především, chuť se mstít.“ Bernnie sedící po předsedově levici váhavě zvedl ruku.

S úsměvem jsem si vzpomněl na období svého života, kdy jsem navštěvoval školu a pokaždé se hlásil. Byl jsem premiant třídy, naprosto nejlepší ze všech. Neubránil jsem se hlasitému zachechtání. Rychle jsem však sklopil pohled na stůl, abych nebudil pozornost.

„Ano, Bernnie?“ zeptal se ho zvědavě Henry. „Popravdě mne nepřekvapuje, že máte otázku. Sám jsem čekal, kdy přijde dotaz. Jen se ptejte.“ Pobídl ho povzbudivě a pokynul k němu svou rukou.

„Dobře, tedy děkuji.“ Zamumlal Bernnie a nervózně se zavrtěl na židli, až to zavrzalo. „Říkal jste, že Viola proklela své dítě. Jak ale mohla obyčejná dívka jako ona, proklít dítě? Nebyla snad také čarodějka, nebo ano?“ vytřeštil oči a natáhl uši.

„Viola s Igorem strávila spoustu let, při kterých ho viděla provádět různé experimenty, magii a zaříkadla. Mohla se jen domýšlet, zda to bude fungovat. Chtěla ale zkusit vše, na co se zmohla. Ta slova bylo to poslední, co kdy svět jejími ústy slyšel.

Když Igor pozvedl své dítě do náruče, cítil tu sílu, která vyzařovala z jeho drobného, krví ulepeného tělíčka. Nedokázal si to vysvětlit. Myslel si zřejmě, že je bude stejně mocný čaroděj jak sám Igor.

Pánové, chci aby jste věděli, že tohle vyprávění je z většiny domyšlené. Spousta věcí nemusí být pravdivá. Proto říkám, že o upírech s Vyšší mocí nevíme skoro nic. A to málo co víme, nemůže být považováno za příliš věrohodné.“ Spousta lidí si oddechla, ale kdyby jen věděli, že zcela zbytečně.

Nebyl jsem sice přítomen v době, kdy se tito vzácní upíři začali objevovat, ale přesto jsem v hloubi duše věděl, že ten příběh je skutečný.

„Abych objasnil tu sílu, kterou dítě vykazovalo. Igor byl obyčejným upírem. Živil se krví, spal v rakvi, nevycházel na denní světlo. Viola naproti tomu byla zcela normální lidská bytost. Krásná, odvážná a přehnaně odevzdaná. Smíšením těchto dvou obyčejných, a přesto tak výjimečných bytostí, se narodil Rudolf.

Odmalička se Igorovi zdálo, že jeho syn není stejný, obyčejný upír jako on. Navíc, nikdy neprokazoval jakýkoli zájem o černou magii. Chtěl se zbavit svého syna, protože se mu zdál divný. Rudolf ale brzy začal ovládat svého otce. Nutil ho dělat věci, při kterých mi dodnes stávají vlasy hrůzou na hlavě. A nakonec se splnilo přání jeho matky. Igor byl zavražděn svým vlastním synem.“ Zalapání po dechu, přerývané dýchání. To byly jediné zvuky, které naplnily tuto prostornou místnost. Henry se však nenechal vytrhnout z povídání a pokrčoval dál.

„Rudolf si plně uvědomoval moc, kterou ho příroda obdařila. Chladnokrevně vraždil, mnohdy celé vesnice, stáda dobytku. Pojmenoval sám sebe, jak upíra s Vyšší mocí. Toho se všichni lidé báli. Toužil přivést na svět své vlastní dítě, které bude stejně obdařeno, jako on sám. Proto zplodil svou dceru, kterou pojmenoval Ariadna.

Dodnes se s určitostí nedá říct, zda upír s Vyšší mocí vznikne jen přímým spářením s jeho předky, nebo zda stačí jen předpoklady, které měla Viola a Igor.“ Místností se plížilo vzrušení, které se hromadilo.

„Nikdo z nás ale není přímým potomkem Rudolfa, ani Ariadny. Pokud vím, nikoho, kdo by se vyznačoval takovýmito vlastnostmi. Jak je tedy možné, že ty dívky budou jedny z nich?“ zeptal se s nepředstíraným zájmem předseda a zamračil se.

Mlčky jsem byl sám zvědav, jak na tuhle otázku Henry odpoví. Mě samotného by to totiž také zajímalo. Nedokázal jsem si to vysvětlit, třeba to Henry dokáže.

„Velmi dobrá otázka, pane předsedo.“ Povzdechl si unaveně a zakroutil hlavou. „Tohle je čistě má teorie. Berte to prosím s rezervou.“ Odmlčel se a nejspíš zvažoval, jak zformulovat větu. „Myslím si, že v tomto případě se jedná o předpoklady, které ty dívky mají. Ihned, když jsem je spatřil, cítil jsem z nich sílu, odhodlání a především velkou zodpovědnost. O věrnosti a lásce, kterou mezi sebou ty dívky mají nemluvě. Jsou statečné, a promiňte mi tuto nerozvážnou domněnku, ale myslím si, že tahle je situace je velmi podobná té, kterou zažila Viola.“

„Šla do domu, kde se ostatní báli. O Igorovi se povídaly podivné příběhy, ale přesto za ním šla. Stejně jako ony tři. Přišly až sem a ani na okamžik neprojevily strach. To sedí, ale jak vysvětlíte druhou stranu příběhu? Igor byl čaroděj, provozoval černou magii!“ namítl jsem rozhořčeně. Tato teorie, se kterou nás Henry obeznámil, mi přišla celkem opodstatněná. Ale byly tady velké mezery. „Troufám si říct, že nikdo z nás tří, kteří jsme je kousli, se černou magií nezabývá. Je to jen slepá ulička… nic víc.“

„Možná máte pravdu, Damiene. Možná se ale také mýlíte.“ Henry na mě ukázal prstem a zabodl do mě svůj pohled. „Možná to není vámi třemi. Možná jsou ty dívky natolik výjimečné, že nepotřebovaly další faktory, které by ovlivnily jejich další vývoj. Stačilo jen to, co ukrývají v sobě. Vy jste jim samozřejmě dopomohli svými vlastnostmi, kterými se každý z vás vyznačuje. Vůbec bych se tedy nedivil, kdyby Calliope byla ta nejsoucitnější.“

„Takže si myslíte, že budou hodné? Spravedlivé?“ zeptal se James a zasmál se vlastním slovům, která i mě připadala naivní. „Chcete říct, že když my jsme na straně dobra, ony budou také, protože jsme na ně přenesli své vlastnosti?“ Henry souhlasně zamručel.

„Vím, jak šíleně to zní, ale myslím si, že se o tom sami přesvědčíme. Už za pár dní.“ Pronesl tichým, zastřeným hlasem. Po dlouhé době jsem si před očima vybavil tváře těch dívek, které jsou teď skryty v zatuchlých útrobách mého domu.

„Nemůžeme tady zůstat pár dní. Musíme se vrátit na svá místa. Ještě dnes.“ Řekl důrazně předseda a vstal ze židle. Sevřenými pěstmi se opřel o stůl a promluvil. „Žádám Vás, aby jste v této delikátní situaci zachovávali nejvyšší mlčení. Toto tajemství neopustí stěny zdejšího domu. Dnes odjedeme, každý tam, kam patříme a pan Barkley nás bude informovat o tom, jak se těm dívkám daří.“

„Necháme je tady?“ zařval mohutný upír a očima přelétl tuhle místnost. Jako by snad chtěl naznačit, že tohle místo pro ně není dostačující. Jako by opovrhoval mým domem!

„Samozřejmě, že ano!“ zaburácel předsedův hlas, až se mi chloupky na krku zježily. „Kam by jste asi chtěl přemístit tři dívky, ze kterých se stávají mocné upírky, aniž by si toho nikdo nevšiml? Uvažujte přece!“ poklepal si prstem na čelo a v tu chvíli pozbyl veškerý respekt, který jsem k němu pociťoval. Vypadal velmi legračně.

„Takže osud budoucích strážkyň, je v rukou tohohle…“ Bernnie se odmlčel a zřejmě hledal výraz, který by použil pro pojmenování mé osoby. „…tohohle muže a jeho starého, senilního sluhy?“ vyprskl podrážděně a já v tu chvíli byl na nohou.

„Klid!“ uzemnil Bernnieho předseda a já se raději posadil také. „Jsem si jist, že pan Barkley se s touto situací vypořádá nanejvýš výborně. Nemám pravdu, Damiene?“ mrknul na mě a já rty naznačil slovo samozřejmě.

Nemohl jsem si dovolit zklamat. To prostě nepřicházelo v úvahu!

„Dívky zůstanou pod dohledem pana Barkleyho, dokud přeměna neskončí. Poté se odeberou do výcvikového střediska, kde se naučí technikám boje. Budou mít ty nejlepší učitele, nejlepší zbraně. Ony budou nejlepší.“ Místnost se rozvlnila a muži se začali zvedat ze svých míst. „Barkley! Dnes toho víc nezmůžeme. Postarejte se o ně. Hodně štěstí.“ Odsekával jednotlivé věty a stejně jako ostatní, zamířil do síně, jež byla stále osvětlována matnou září svící.

Jimmy rychle přiklusal k davu, který se nahrnul do haly a s hlubokými úklonami podával pláště členům rady. Někteří ho obdarovali širokým upřímným úsměvem, jiní dělali, jako by byl neviditelný. A takové chování si podle mě tento člověk nezasloužil.

„Sbohem, pánové!“ zvolal za nimi a pak rychle zavřel dveře. Vstupní síň ztichla. Pravidelný tikot hodin narušovalo jen tiché Jimmyho oddechování, když se zavřenýma očima došel ke mně a popleskal mě po rameni.

„Byl jsem se na ně podívat.“ Zahuhňal a já si až nyní uvědomil, že je z něj cítit zatuchlina a vlhkost, která panovala dole ve sklepení. Vděčně jsem se na něj podíval a napadlo mě, že za tohle všechno bych mu měl zvednout plat. „Calli je v pořádku, jen občas vykřikne bolestí. Ash a Lil se zdají být klidné, ale možná to na mě jenom hrály.“

Užasle jsem naslouchal jeho slovům a snažil se přesvědčit sám sebe, že tohle se skutečně neděje. Jimmy je oslovoval zkrácenými jmény, jako kdyby to byly jeho kamarádky už dlouhá léta! Tohle bylo zlé, velmi zlé.

Neměl by se vázat na lidi, kteří za dva dny opustí náš dům a pravděpodobně se s nimi už nikdy neuvidíme. Nejspíš bych ho měl uvést zpět do reality.

„Jimmy…“ začal jsem rozvážně a nebyl si tak úplně jistý, co mu mám přesně říct. „udělejte mi prosím laskavost a říkejte těm dívkám jejich celými jmény. Nesmíte se na ně takovýmto způsobem vázat. Až odejdou, bude to pro Vás mnohem horší.“ A pro mě nejspíš taky. Dodal jsem v duchu a přál si, aby to nebyla pravda.

„Když si to přejete…“ pokrčil rameny, viditelně zklamaný tím, co jsem mu řekl. Připadalo mi, že Jimmy se k nim chová tak přátelsky jen proto, že styk s normálními lidmi pro něj byl spíše výjimečný. Vlastně jsem ho připravil o spoustu lidských věcí. Například, nikdy neměl přátele. Neměl možnost mít rodinu, málokdy opustil zdi tohoto ponurého domu, ve které mu dělal společnost jen jeden člověk. Já, jeho pán.

Otočil se na patě a prošel kolem mě, mumlajíc si nějaká nesrozumitelná slova. Měl jsem celkem slušnou představu o tom, komu byla ta slova směřována a co zhruba bylo jejich obsahem. Nejspíš nějaké nadávky.

Unaveně jsem si prsty promnul víčka a rozhlédl se po síni, která mi po dnešku připadala tak cizí. Jako by uplynula snad celá věčnost, když jsem po mramorovém schodišti kráčel jen já a Jimmy. Dnes se ale můj dům změnil k nepoznání, i když se jednalo o změnu neviditelnou.

Pro mě už nikdy tahle hala nebude tou halou, kterou bývala předtím, než jsem se uvolil a nabídl svůj dům jako místo k zasedání Rady Nemrtvých. Pokoj pro hosty v prvním patře už nikdy nebude jen místností, kde nikdo desítky let nežil. Po dnešku, kdy v něm byly ty tři dívky, by snad ani nemohl být jako dřív.

Pomalu jsem se došoural do zasedací místnosti, kde vše zůstalo tak, jak se zástupci rady zvedali a odcházeli. Na velmi krátký okamžik jsem dostal chuť se vlastnoručně pustit do uklízení, ale pak jsem se zarazil.

Vzhlédl jsem k portrétu dívky, který visel nad římsou velkého kamenného krbu a stejně jako každý den, jsem se na ni zaujatě díval. Vybavoval jsem si, jak se její pokožka vždy začervenala pod mým dotekem. Jak se jí po tvářích rozlévaly ruměnce, kdykoli jsem ji políbil.

A pak, s bolestí v srdci jsem si vzpomněl, jak ležela na zelené trávě, oči zavřené a ruce a nohy divoce rozhozené kolem těla, které nejevilo žádné známky života. Její kůže byla na dotyk studená jako led, tvrdá jako kámen.

„Když dovolíte, pane, uklidím tady a pak si půjdu lehnout.“ Vyrušil mě ze vzpomínání Jimmy a začal zasouvat židle ke stolu, zatahovat závěsy. Počínal si přitom velmi tiše, jako kdyby tady se mnou nikdo nebyl.

Pocítil jsem nutkání se mu omluvit, ale nezmohl jsem na víc, než na otevření pusy.

Rychle jsem vykročil směrem zpět do haly a po schodišti jsem se vydal ke svému pokoji. Naslouchal jsem svým vlastním krokům, které se tiše rozléhaly kolem a přemýšlel nad tím, co budu dělat dnes v noci.

Možná by nebylo od věci, jít se jednou za čas projít po okolních polích a lesích. Pomyslel jsem si ale vzápětí byla tato možnost zavržena. Nebylo by vhodné, kdybych opustil svůj dům zrovna dnes a nechal tady Jimmyho o samotě se třemi dívkami, které pro něj mohou být nebezpečné.

Zahloubán do dalších možností jsem popadl za kliku a vešel do svého pokoje, který mi už tolik let poskytoval důvěrně známé útočiště. Zavřel jsem za sebou a jako první zamířil do obrovské koupelny. Sundal jsem ze sebe všechno oblečení a několik minut jen tak seděl na okraji své vany, která však spíš působila dojmem menšího bazénu.

Otočil jsem kohoutky a nechal vodu, aby zaplnila vanu těsně až pod okraj. Potom jsem si pomalu vlezl dovnitř a zavřel oči. Konečně, po dnešním dni, který byl plný napětí, jsem se mohl uvolnit. Nechal jsem se nadnášet vodou a spokojeně se ponořil pod hladinu, kde jsem zůstal několik minut, možná hodin. Ostatně, bylo to jedno. Nepotřeboval jsem dýchat.

Když jsem se dostatečně uklidnil a dal možnost, aby si odpočinula má mysl, vylezl jsem z vany a zamotal se do bavlněného ručníku oranžové barvy. Oranžová prý uklidňuje.

Vysušil jsem si vlasy a vrátil se do svého pokoje, kde jsem automaticky zamířil k velké mahagonové skříni s oblečením. Popadl jsem další košili, kalhoty a rychle se oblékl.

S tichým žuchnutím jsem se svalil na svou postel a dopadl do měkkých peřin. Protáhl jsem si celé své tělo a zůstal nehybně ležet další notnou chvíli. Sledoval jsem přitom baldachýny jasně žluté barvy, které se jemně vlnily v souladu s chladným vánkem, který sem foukal otevřeným oknem.

Klidně si tady ležím na posteli, zatímco v mém sklepě jsou dívky, které se nejspíš bojí. Najednou se mi v hlavě zrodil plán na dnešní večer. I když bych to nejspíš dělat neměl. Ale co už, povzdechl jsem si a hbitě se posadil. Několikrát jsem zatřásl hlavou a ještě jednou si protáhl záda a paže.

Otevřel jsem další velkou skříň, která byla nenápadně zastrčená v rohu pokoje a vytáhl jsem z ní několik dek, polštářů a starou baterku, kterou jsem nepoužil celou věčnost. Konec konců, ve tmě jsem viděl víc než dobře. Přehodil jsem si přikrývky přes ruku a polštáře si hodil do náruče.

Vyšel jsem ze svého pokoje a skoro seběhl schody do haly, odkud jsem posléze zamířil do sklepení. S hlasitým zavrzáním jsem otevřel dveře a připravil své čichové buňky na nepříjemný zápach.

Paprsek pronikajícího světla, které sem dopadalo z lampy, osvítil bledé tváře Calliope, ležící na dřevěném stole. Stále byla tak necitelně přivázána ke stolu, až jsem dostal chuť ji zbavit těch provazů sám. Neudělal jsem to ale a jednou rukou rožnul baterku. Pak jsem za sebou zavřel dveře a sešel po schůdcích blíž k ní, abych se mohl ujistit, jestli stále žije.

Téměř neznatelně pohybovala rty a pomalu vyrovnaně oddechovala. Oči měla zavřené, hlavu položenou na svém rameni. Nechtěl jsem ji probudit, a tak jsem odložil baterku na zem a opatrně přes ni přehodil jednu z přikrývek.

Několik vteřin jsem strávil v tichosti, pozorujíc její spící obličej, který se v této chvíli jevil hezčí, než když sem přišla. Pozoroval jsem na ní však viditelné změny. Tváře, které se ještě před pár hodinami zbarvovaly růžovou barvou, teď byly křídově bílé. Tenké, bledě červené rty nyní získaly děsivější, čerstvou krev připomínající odstín. I její hnědé vlasy o pár odstínů ztmavly.

Pocítil jsem k té dívce velmi zvláštní pocit náklonnosti. Připadalo mi, že je příliš bezbranná, mladá a že potřebuje někoho, kdo ji bude ochraňovat, stejně jako její přítelkyně. Tato myšlenka byla však zcela absurdní. Calliope, Ashley ani Lilian nepotřebovaly žádnou ochranu. Budou dostatečně silné a mocné, aby se o sebe postaraly samy. V podstatě budou téměř neohrozitelné.

Otočil jsem se na patě a zamířil do zatuchlé mučírny, kde byly připoutány ostatní. Počínal jsem si velmi tiše a opatrně, nechtěl jsem je probudit. Obzvláště ne teď, když tohle bude jeden z jejich posledního normálního spánku. Pak toho jako upírky moc nenaspí.

Zem mi pod nohama jemně křupala, když jsem vstoupil do mučírny a sklonil baterku k zemi. Lilian s Ashley na tom byly velmi podobně, jako Calliope. Hlavy jim bezvládně klimbaly na rameni, vlasy jim spadaly do obličeje a ze rtů vycházely tiché výdechy.

Až teď mi došlo, že je jen těžko mohu přikrýt dekami, když jsou připoutané ke stěně, na rukou a na nohou okovy. Zklamaně jsem si tedy povzdechl, zhasnul baterku a notnou chvíli strávil tím, že jsem je pozoroval, jak klidně spí a netuší, že se na ně dívám.

Nevím, jak dlouhá doba uplynula od mého příchodu, ale malým okénkem sem nedopadal jediný kousíček světla. Musela tedy být hluboká noc.

Opatrně jsem položil deky na zem, jednu jsem si přehodil přes ramena a polštáře složil na hromádku, na kterou jsem si položil hlavu. Vytvořil jsem si tak nepříliš pohodlné lůžko, abych měl dívky stále na očích a nemusel se o ně celou noc strachovat. Připadalo mi to velmi podivné, zůstat tady, ale co jiného jsem měl dělat?

Opřel jsem se zády o stěnu zíral nepřítomně před sebe, když v tom jsem uslyšel, jak se dveře do sklepa s hlasitým zavrzáním otevřely. Zvědavě jsem vyskočil na nohy a rychlým krokem se šel podívat na to, co se děje.

Byl to Jimmy, samozřejmě. Koho jiného bych vlastně čekal, že? Stejně mě ale překvapilo, že ho tady vidím, jak přede mnou stojí v pruhovaném županu a na hlavě má nasazenou čepici na spaní. Zřejmě se i on divil, že mě tady tak pozdě potkává. Oba jsme se na sebe překvapeně dívali, když po chvíli Jimmy promluvil.

„Myslel jsem, že jste říkal, abych se na ně nevázal. Jak mi tedy vysvětlíte, co tady tak pozdě děláte?“ zeptal se mě a já zahanbeně přikrčil. Měl naprostou pravdu. Sám jsem mu zakázal, aby s nimi navazoval kontakt a teď tady stojím, obmotaný do deky a v mučírně mám rozestláno na zemi.

„Chtěl jsem na ně jen dávat pozor. Noci bývají při přeměně nejhorší.“ Byla to chabá výmluva, ale nic lepšího mne v tu chvíli nenapadlo. Chystal jsem se odejít, ale Jimmy mě zastavil zdviženou dlaní.

„V tom případě, pane, bez urážky, ale když vy tady můžete zůstat, proč bych nemohl i já?“ pokrčil rameny a nakrčil rty. „Nemyslíte si, že je to trochu na hlavu? Sám mi to zakážete a pak vás najdu tady. Jsem sice jen sluha, ale myslím, že neuškodí, když je budeme hlídat oba dva. Co vy na to?“

Síla jeho argumentů mě přesvědčila, a tak jsem mlčky vešel do mučírny, sebral ze země deku a polštář. Potom jsem se vrátil zpět za ním a našel ho v naprosto stejné pozici, jako když jsem odešel. Možná se bál, že bude potrestán.

Hodil jsem mu deku a polštář a nejistě se na něj usmál. On mi úsměv oplatil, avšak mnohem spokojenější a srdečnější. „Děkuji, pane.“ Zahuhlal ještě. Jen jsem neznatelně přikývl a vrátil se ke své provizorní posteli.

Slyšel jsem Jimmyho, jak se rozkládá deku na zem. Zároveň si přitom něco mumlal, ale nerozuměl jsem. Místo toho jsem zavřel oči, několik minut se soustředil a pak jsem cítil, jak má mysl utichla. Ocitl jsem se v podivné formě spánku. Přirovnal bych to k polospánku.

„A pak mi říkejte něco o tom, kdo se na koho váže…“ byla poslední slova, která Jimmy zamumlal. Mluvil však normálním hlasem a já si domyslel, že určitě chtěl, abych to slyšel.