1.kapitola: Začátky

Jamieho pohled:

„Mrzí mě, že se to nepovedlo, tati.“ V podstatě jsem nevěděl, co na to říct. O problémech v práci se s mým tátou mluvit nedalo. Až na tu jednu vyjmečnou situaci, kdy jsem mu zachránil život, o nich vůbec nemluvil. Pro všechny sousedy jsme byli úplně normální lidi, táta pracoval kus odtud v realitce. Máma umřela při autonehodě, když se vracela z nákupu.

Tolik lží. Ale byly nutné, poněvadž normální lidé neměli ani tušení, jaké bytosti se kolem nich potloukají.

On táta skutečně předtím pracoval v realitní kanceláři.. jenže potom něco zabilo mámu. Tehdy mi byly asi čtyři roky, takže si na to moc nepamatuji, vím jen to, co mi řekl táta. A ten obvykle nebývá moc sdílný.

Prostě ji našli úplně rozdrásanou na okraji Austinských lesů. Policie nenašla žádné stopy po zbrani, která to způsobila, nebyly tam ani otisky prstů, částečky kůže, vlasů.. nic. Tátu nejvíc zlomilo to, že nám nikdy nedali její tělo. Dokud se případ nevyřeší, musí zůstat u nás. A případ se nevyřešil doteď – aspoň ne podle racionální lidské logiky.

 Často jsem si představoval, jak ji mají naloženou ve sklenici s lákem, kde se pomalu ale jistě rozkládá.. Chudák maminka.

Táta už nevěděl co dál, ale zoufale  si přál vypátrat jejího vraha. Tenkrát se o tom psalo v novinách, jako o záhadné příšeře Austinských lesů. Jediné, co to způsobilo, byly davy turistů, kteří se vypravili do Texasu. Takzvaná příšera se už samozřejmě neukázala.

O několik týdnů později, kdy už se o texaském přízraku přestalo mluvit, se k večeru před naším prahem objevil nebezpečně vypadající muž, celý oděn v černé.

„Effacevilovi?“ bylo jediné co řekl. Obličej měl zespoda zakrytý šálou skoro až k nosu a svrchu měl zase klobouk posazený hluboko do čela.

„Ano, co si přejete?“ nechápal táta.

„Vím, co se stalo vaší ženě.“

Tátův obličej zpopelavěl. „Pojďte prosím dál.“ Uvedl ho do obýváku. Záhadný muž si neodložil kožený kabát ani klobouk; naopak se zdálo, že se v našem domě cítí víc nesvůj, než na ulici.

„Dáte si něco k pití?“ nabídl jsem vystrašeným hláskem.

„Ne, děkuji,“ odmítl a změřil si mě pohledem svých jasně modrých očí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že možná nebude tak zlý jak vypadá. Zevnějšek vám občas napoví, ale s lovcem jste vždycky na tenkém ledě. Musíte ho poznat do hloubky, a nedělat předsudky.

„Ještě než mne označíte za blázna, vezměte v potaz, že na jejím těle nebyly nalezeny jakékoli stopy po pachateli,“ začal konečně ten neznámý.

„Tím chcete naznačit, že ji zabil mimozemšťan?“ ušklíbl se ironicky táta.

 „Jistě jste rozumný člověk, pane Effacevile, já vám to neberu. Pochopím, když mi nebudete věřit. Ale v tomto světě žijí i jiné bytosti než my lidé. Ne mimozemšťané, jak jste ráčil říci. Ty bytosti, které zabily vaši ženu v tomto světě v podstatě nemají co dělat. Je ale nehorázně baví přecházet přes brány sem a tam a ničit naše životy. Je to pro ně příjemné rozptýlení.“

„Ani jste se nepředstavil,“ poznamenal odměřeně táta, podle výrazu zkoušejíc si dát dohromady, jestli před ním sedí naprostý cvok, nebo je na těch jeho řečech něco pravdy.

„Nikdy se nepředstavuji v domě, kde se nacházejí jejich pozůstatky.“ Všiml jsem si, jak pevněji sevřel zvláštně pokroucenou tyč, které jsem si zatím nevšiml. Měla sněhově bílou barvu a na vršku malinkatý krystalek. „A už vůbec ne v domě, kde jeden z nich stále je.“

„Tím se mi pokoušíte sdělit, že v tomto domě žije vrah?“

„Ne, nic takového. Přebývá u vás. Tráví. Až mu dojde potrava, pravděpodobně zabije vašeho syna,“ střelil očima ke mně, „ a pak vás.“

Tátovy tváře se rozžhavily zlostí. Byl přesvědčen, že si ten magor dělá blázny. Já ale cítil že to tak není. „Drahý pane, myslím že je načase opustit náš dům.“

Muž v černém pokrčil rameny a bezeslova se začal zvedat.

„Ne,“ zastavil jsem ho. „Nechoďte pryč.“

Táta pomne hodil vražedný pohled. „Mazej spát, Jamie.“

„Ne! On mluví pravdu.“

„Jamie! Nechám tě přespávat po obědě ve školce, pokud si okamžitě nepůjdeš lehnout!“

Lekl jsem se, ale tohle bylo důležitější. Pochopil jsem, co myslel ten pán tím přebývá ve vašem domě. Teď už jsem věděl, proč jsem si připadal jako by mě neustále někdo pozoroval. „Tati, on je jejich lovcem. On nám pomůže!“ vypadlo ze mě přesvědčeně. Ani jsem se nestačil rozmyslet nad tím, co říkám.

Oba chlapi na mě zaraženě zírali. „Jak to víš?“ zeptal se nakonec noční návštěvník.

„Cítím to.“

„Jamie,“ hlesl táta. „Neblázni.“

„To ty blázníš, když ho nechceš poslechnout,“ odsekl jsem a vzdorovitě nakrčil čelo. „On zabije toho, kdo to udělal mamince. On ho dostane. Umí to. Ví jak je najít.“

Táta přebíhal pohledem ze mě na něj. „Tak… ještě prosím neodcházejte.“

Vrátili jsme se do obýváku.

„Jmenuji se Gaspar Hayes,“ pošeptal mi tiše do ucha.

„Prosím, už to vysvětlete,“ požádal vyčerpaně táta.

„Vaši ženu zabili démoni. A když dovolíte, zabiju já je.“

Táta mu ještě moc nevěřil, ale nakonec povolil, když jsem nejprve žadonil, prosil, a pak se vztekal, vřískal a rozbíjel věci.

Tak jsme se seznámili s Gasparem Hayesem, který se stal nakonec otcovým zaměstnavatelem, když před jeho očima zneškodnil dva démony a poslal je na onen svět. Nikdy mi nedovolil, abych se stal tím čím je on – lovcem. U něj to byla posedlost; stal se lovcem zla, aby pomstil mámu. Vždycky se z úspěšného boje vracel s jiskřičkami vítězství v očí, ale jsem si jist, že jsem tam zahlédl i stín smutku. Vzpomínal na ni.

K lovcům jste se mohli připojit v podstatě v každém věku. Táta mě jednou vzal k nim – to ale až v době, kdy už jméno Chris Effacevil v jejich řadách něco znamenalo. Byli tam roztodivní lidé všech věkových kategorií, ale všichni měli společnou jednu věc – plamínky dobra v očích. Ty, které mne přiměly tehdy Gasparovi důvěřovat.

Našel jsem si tam kamaráda, Tomyho. Mně bylo tenkrát třináct a strašně jsem mu záviděl, že s lovci může pracovat – táhlo mu na dvanáctý rok. Táta ale nikdy nepovolil ve sveřepém zákazu. Nevím proč to nechtěl. On sám byl zapáleným lovcem a já byl jeho syn. Krev je krev. Chtěl jsem mu pomáhat.

Jednou, když táta odjel z Texasu někam za prací, mi Tomy ukázal všechny nástroje, se kterými běžně pracují. Vykládal děsivé historky, při kterých mu šlo o krk, nebo i zábavné, kdy narazil na přátelského démona.

I když jsem nesměl k lovcům, neznamenalo to, že jsem se nikdy s žádným démonem nestřetl. Poprvé to bylo, když jsem tátovi zachránil život a pak podruhé… když jsme se šel projít po poušti a došla mi voda. Vrátil jsem se úplně vyprahlý a zjistil, že lednice je jaksi nakřivo. Začal jsem pátrat po důvodu té nerovnosti, když v tom se v rachotem narovnala zpoza ní vylétla děsivou rychlostí blankytně modrá mlha.

Tehdy jsem se seznámil se ztracenou láskou svého života. S Daliou.

Byla to ta nejkrásnější démonka jakou jsem kdy spatřil. Když vylétla z ledničky jako neforemný oblak, měl jsem nahnáno,že je to nějaký zlý démon. Ona se ale zformovala nad stolem a zvědavě si mě prohlížela. Byla průhledná jako světle modré sklo, ale už v té chvíli se mi zalíbila.

„Ahoj,“ zaševelila.

„Na – nazdar,“ zakoktal jsem se. Ještě nikdy na mě žádný démon nepromluvil. Nebýt synem lovce, asi se sám dobrovolně přihlásím do blázince. „Co tu děláš?“

„Nudila jsem se. Váš svět je tak zvláštní.“

To mi moc nešlo dohromady. Když je něco zvláštního, tak se u toho přece nenudím, ne? „Kdo jsi? Proč´s přišla?“

„Jmenuji se Dalia,“ odvětila tiše. Její hlas připomínal vítr v korunách stromů spojený s jemnou zvonkohrou. „A jsem tu, protože na našem světě není nic krásného. Všichni jsou jen krutí a přemýšlí, jak se dostat k vám a nasytit se z vašich pocitů, energie a občas i krve. Já takové nejsem a zatím jsem nepotkala někoho jako já.“

„Já myslel, proč jsi přišla zrovna k nám?“

Tajemně se usmála a připlula na židli, že je jí dotýkala špičkami chodidel. „Můžu se zformovat?“

„Jestli se co - “ nakousl jsem větu, ale pak mi nějak odešel hlas. Průhledné démonka přede mnou se začala měnit. Tvary jí zůstaly stejné, ale nabírala barvu, až na konec vypadala jako každý normální člověk. Až na ty oči. Na ty jasně zelené duhovky, protkané nitkami zlata.

„Ty vole,“ vydechl jsem.

Rozhlédla se kolem sebe a s hraným zmatkem na mě pohlédla. „Vy tu chováte dobytek?“

„Ne, my.. to je jen..“ zakoktal jsem se a raději zmlkl. Nešlo z ní spustit oči. Byla tak nádherná. Krátké sestříhané vlasy barvy tmavého vína jí spadaly do čela, přes krémovou pokožku tak vypadaly jako kanálky krve. Byla vysoká, štíhlá a… neuvěřitelná.

„Jak dlouho takto můžeš zůstat?“ ptal jsem se vyjeveně.

„Ještě ses mi nepředstavil,“ vyhnula se odpovědi.

„Jé, no jo – promiň. Jsem Jamie. Dalio.. myslím že bys tu neměla zůstávat. Můj toec je lovcem.“

„Já vím, je to z vašeho domu cítit. Proto jsem taky přišla. Normální člověk by ze mne měl hrůzu. Ty ale ne.“ Usmála se a odhalila řady bělostných špičatých zubů. Trochu jsem se otřásl.

Posmutněla. „Odpusť, nechtěla jsem tě vystrašit.“

Trochu nuceně jsem se pousmál. „V pohodě.“

„Půjdeme někam ven? Ukážeš mi vaše koně? Projedeme se na nich? Prosím!“

„Dali, copak ty umíš jezdit?“

„Dřív jsem jezdila. Jako člověk.“

Zvědavě jsem na ni pohlédl. „A jak ses stala démonem? Kolik let už tak.. existuješ? Jaký je výš svět?“

„Tolik otázek,“ zamumlala se skelným výrazem. „Jako démonovi mi je něco kolem pět seti let. Nic víc nepovím.“

Sice jsem se málem uhryzal zvědavostí, ale co mi zbývalo?

Zavedl jsem ji ke stáji. Koně se tvářili trochu nejistě, ale ona je dokázala uklidnit vlídnými slovy a pohlazením.

„Můžu jet na Amaye?“ zaprosila a svůdně na mě zamrkala. Jako bych jí snad mohl něco odepřít.

„Jistě. Víš co její jméno znamená?“

Zavrtěla hlavou a prohlížela si kobylu. „Mám pocit, že něco s vodou a nocí. Je to tak?“

Znova a znova mne udivovala. „Ano. V hrubém překladu je to deštná noc.“

„Deštná noc,“ opakovala okouzleně. „To je nádherné jméno.

Začalo mne trochu štvát, že se jí víc líbí koně než já. „Pojď se mnou do sedlovny, ať jsme zpátky než se táta vrátí.“

Tuhle maličkost jsem nějak vypustil z předchozího vyprávění. Moje máma milovala koně, za domem jsme měli malou stáj se dvěma koníky. Amaya byla moje kobylka. Mámě patřila Shinju. V překladu perla. Oba koně měli jména podle toho, jak se k nim hodila. Shinju byla bělka, občas dáma, jindy zase skotačila jako hříbě. Ale ozdoba to byla náramná. Vždycky se nesla jako královna. Prostě perla. Když po mámině smrti stála osaměle v boxu, bylo mi jí strašně líto. Osud jí dlouho nedopřál společnici, až když jsem byl na základce, tak k nám přišla Amaya.

Ta byla ale něco úplně jiného. Jméno si vysloužila, když jsme ji jedné deštivé noci našli opuštěnou, nachlazenou, s podrápanýma nohama. Podařilo se nám ji dotáhnout do stáje vedle Shinju a zavolat k ní veterináře. Byla hodná, nedělala potíže; věděla, že jí chceme pomoct. Nikdy se nám nepodařilo vypátrat jejího předchozího majitele. Zamiloval jsem si ji, stejně jako si ona časem oblíbila mne. Díky tomuto – mé lásce ke koním – si ze mne kluci ve škole utahovali a nadávali mi do smradlavých stájníků. Ignoroval jsem je; byli slepí. Ale nikdy jsem pak neměl moc kamarádů – jenom Tomyho od lovců, se kterým jsem se ale moc nevídal.

Když jsme se poprvé stěhovali, těsně před mým nástupem na střední, museli jsme obě kobylky prodat. Šíleně se mi po nich stýskalo a doteď na ně občas myslím. Doufám, že v Old Greenwich je nějaká stáj.

Vraťme se ale do doby, kdy mi táhlo na patnáct.

Dalia uměla sedlat i uzdit, o čištění ani nemluvím. Vyvedli jsme koně ven a nasedli. Plavně se vyhoupla na Amayu, tak, že by to žádný člověk nebyl schopen napodobit. Strávili jsme příjemné odpoledne, na které nikdy nezapomenu.

Museli jsme být doma před šestou, abychom stihli uklidit koně domů a obstarat je. Když bylo vše hotovo, Dalia se na mě oslnivě usmála. „Děkuji ti za nádherně prožitý den. Teď už ale musím jít. Možná se někdy vrátím,“ řekla a políbila mě na tvář. Pak se prostě vypařila.

 Její rty byly studené jako smrt.

V tom momentě mi došlo, že jsem se do ní bezhlavě zamiloval.

Potom mě ještě párkrát navštívila, ale už nikdy jsme se sebe nedotkli. Smířil jsem se s tím, že ji nikdy mít nebudu, protože ona necítí to co já. Mohli se rozlišovat na hodné a zlé, ale lásku neznali vůbec.

Vždycky jsem se bál, že až se přestěhujeme, už nás nenajde, ale vždycky si vyčíhala chvilku, kdy nebyl táta doma a navštívila mne. Byla moje jediná kamarádka. Když jsem ji viděl naposled, zdálo se mi, že si s něčím dělá starosti, ale nic neřekla a já od ní zbytečně nevyzvídal. Kdyby chtěla, řekla by mi to.

Ach jo. Radši se vrátím do reality.

Před chvílí mi táta přišel říct, že se v práci vyskytly drobné potíže a že se musíme přestěhovat.

Už zase! Chtělo se mi křičet, ale překousl jsem to. Vždycky jsem to překousl. Nic jiného mi stejně nezbývalo, než se přizpůsobit.

„Kam to vlastně bude?“ zajímalo mě.

„Do Old Greenwich, v Connecticutu. Už jsem nám tam koupil domek; je s velkou zahradou, bazénem a altánkem, úplný kousíček od zátoky Greenwich – vylezeš z domu a máš moře před nosem. Do školy to taky není nijak zvlášť daleko, ale asi budeš muset jezdit autem nebo na kole – to je na tobě.“

„Radši autem.“ Nebudu ze sebe dělat hned první den buránka z Missouri. „Věci jsi už poslal autem, předpokládám,“ dodal jsem s pohledem na vyklizený dům.

„Ano, zítra tam dorazí. Nám jsem koupil dvě letenky druhou třídou – takovou dálku opravdu jezdit nepotřebuji. Za půl hodiny vyjíždíme k letišti, tak si pobal zbytek věcí a rozluč se s domem.“

S povzdechem jsem zalezl do svého pokoje a našel tam již sbalený kufr. Táta byl blázen. Rozloučil jsem se s domem – dětinské sbohem, baráčku, a nervózně čekal na zahradě na tátu.

Carleyin pohled:

Zaječela jsem a s trhnutím doširoka otevřela oči. Pot ze mne valil a na mém obličeji tvořil spolu se slzami kluzkou mokrou vrstvu. Rozsvítila jsem lampičku, která trůnila na nočním stolku a mrkla na budík.

Půl třetí ráno.

Po zádech mi přejel mráz. Každou noc to bylo stejné. Ve stejnou hodinu. Tentýž sen. Už tři roky jsem se pořádně nevyspala. Lorraine taky ne – slyšela jsem zavrzání její postele, když se zvedala a potom tiché kroky na schodech, jak šla za mnou.

„Carley, broučku,“ zašeptala a sedla si vedle mne na matraci.

„Jdi spát, Lorraine,“ vzdychla jsem. „Promiň, nechtěla jsem se tě vzbudit.“

I ona vzdychla a objala mne. „Odpustíš mi to někdy, zlato?“

„Nikdy jsem tě z ničeho nevinila. I mě přišel fajn. Ale vadí mi, že pořád vytahuješ minulost. Chci zapomenout stejně jako ty. Jenže snům…“ Slzy mi znova zastřely zrak. „Snům neporučíš.“

Dala mi pusu na čelo a zvedla se. „Tak dobrou, broučku.“

„Dobrou, Lorraine.“

Na čele se jí utvořila drobná vráska, jak se zamračila, ale pak prostě jen se sklopenou hlavou odešla.

Noc co noc to bylo stejné jako dnes.

Vím, mrzelo ji, že už jí neříkám mami, jenže já to slovo od té doby nedokázala dostat z úst. Navždycky pro mne bude Lorraine.Možná to bylo tím šokem – jak jsem ležela krvácející na zemi a ona vtrhla do místnosti s pistolí v ruce. A ten hnusák… Alan… na ni zařval Lorraine!…

   O tom se mi už přestalo zdát. Zezačátku se mi v nočních můrách neustále přehrávala celá ta dlouhá noc, ale za poslední rok to bylo jen to, jak mi rozřezává tvář. To nejhorší z toho strašného hororu, který byl skutečností.

   Nebudu vám ho teď vyprávět. Ještě to nedokážu. Možná někdy přijde správný čas a já toho budu schopná. Zatím ale zůstává mým tajemstvím, které zná jen Lorraine.

   Když jsme se sem, do Old Greenwich přestěhovaly, všichni po mě házeli zvědavé pohledy a vyzvídali, odkud mám tu jizvu.

   Já mám totiž jizvu, jizvu od žiletky, táhne se mi napříč přes celou levou tvář skoro až k uchu. Bez ní bych byla i celkem hezká, ale čas se vrátit nedá a já ji mám, takže se žádným kdyby nebudu zabývat.

  Odjely jsme sem hned jak mě pustili z nemocnice a Lorraine z vazby; nechali ji ve vězení, protože si mysleli, že je odpovědná za Alanovo zmizení. Tvrdila jim, že není, že vůbec neví co se stalo.. Oni sice našli kulku i zbraň, dokonce i Lorraininy otisky, ale Alanovo tělo ne. V podstatě to vypadalo, že se prostě vypařil.

   Nakonec ji pustili, protože proti ní prostě nic neměli. Krom ní, jen já věděl, že ho střelila přímo do srdce. Ale záhada jeho zmizení nám byla stejně nejasná, jako policistům. Prostě zmizel a na zemi po něm zůstala jen kulka.

   Ta olovnatá nábojnice bylo to nejméně důležité, co po něm zbylo. Lorraine měla výčitky svědomí, já těžký traumatický šok. Ty sny. Ty vzpomínky… Ta hrůza. Bylo mi skoro čtrnáct, když se to stalo. Od té doby se všech bojím. Neřeknu vám proč. Zatím ne.

   A jakmile jsme sem přejely a já šla do školy, ještě s doznívajícím šokem a obrovskou srůstající jizvou přes obličej, všichni se kolem mne sesypali; už to mě samo o sobě děsilo.

   Říkala jsem jim, prosila je, aby mi dali pokoj. Aby nevyzvídali. A oni toho po čase skutečně nechali a zapamatovali si mě jako tu divnou holku, která nosí vlasy sčesané na levou stranu.

   Neměla jsem tu žádné kamarádky. Vlastně nikde jsem neměla přátele, až na Christine. Ona byla takovým malým světýlkem v okolní tmě, které se kolem mne proháněla jako uragán, jenž nemá konce.

   Christine Doldinger, jediná moje kamarádka, teď tak strašně vzdálená. Zůstala v Californii, zatímco my zmizely na druhý konec země.

   Píšeme si spolu maily a občas i kecáme přes icq nebo skype. Se mnou sice není žádná zábava, ale Christine je věrná kamarádka. Neví co se tenkrát stalo, ale respektuje mne a nevyzvídá. Mám ji za to hrozně ráda.

   Teď obě šetříme, aby za mnou mohla přiletět. Už nám zbývá jen pár posledních dolarů, které do letních prázdnin určitě bez problémů splašíme. Šíleně se na ni těším.

   Ačkoli byla noc, venku téměř nesvítily hvězdy. Spánek mě dokonale přešel, takže jsem na sebe hodila mikinu a potichoučku sešla dolů. Skrze mraky slabě prosvítal měsíc, ale přesto nebylo vidět na krok, tak jsem si vzala mobil a svítila si alespoň jím. Pomalu jsem došla až k malé stáji, která stála v cípu naší zahrady.

   „Spíš, Mysty?“ zašeptala jsem.

   Odpovědí mi bylo pohotové zafrkání plné poznání.

   Otevřela jsem vrátka a obratně vklouzla k ní do boxu.

   „Hezké ráno, holčičko,“ špitla jsem jí do ouška a přitiskla se k ní; rukama jsem ji objala kolem krku skoro až u kohoutku, hlavu si položila na její hřbet a zavřela oči. Byla bych tak schopná stát věčnost.

   Uniklo mi tiché zasmání, když jsem cítila, jak mě oždibuje heboučkými pysky. Otočila jsem se k ní a pohlédla do jejích moudrých, ještě trochu hříběcích očí.

    Jak to, že zase nespíš? jako by říkala vyčítavým tónem.

   „Kdyby mi Lorraine dovolila spát tady, žádné zlé sny by se mi nezdály.“ Byla jsem o tom přesvědčená. S Mysterkou jsem se dokázala i smát.

   Začala mi šátrat kolem kapes, jestli jí nenesu nějakou dobrotu. Nerada jsem ji musela zklamat. „Nic nemám, však ti dieta prospěje – poslední dobou jsi trošku nabrala.“ Zamyslela jsem se. „Je čas ty kila shodit, co myslíš?“

   Zafrkala, a dál na mě hleděla s výrazem Kam půjdeš ty půjdu i já. Byla jsem na tom přesně stejně.

   „Co bys řekla krátké noční vyjížďce?“ navrhla jsem a rovnou se natáhla pro parelku.*

   Nasadila jsem jí ohlávku, připnula k ní vodítko a vyvedla Mystery ven. Mobil jsem si strčila do kapsy a dala mé kobči příkaz, aby se nehýbala, a šla se podívat na její zadní nohu. Nedávno si poranila hlezno a neuvěřitelně špatně to srůstalo, takže tohle bude po dlouhé době první vyjížďka, zatím jsem s ní jezdila jen krokem, občas klusem po zahradě, opatrně, aby se jí rána znova neotevřela.

   I při slabém světle měsíce, jenž konečně odkryly mraky, bylo vidět, že už se to skutečně hojí. Vlastně tam byla jen jizva, možná trochu vetší než by měla být. Vzrušeně jsem se narovnala a popadla vodítko. „Dneska si konečně zacváláme, Mysty.“

   Zaržála, jako by rozuměla tomu co říkám. Možná že i ano. Vlastně jsem v tu chvíli neviděla důvod, proč by mi neměla rozumět.

   Naskočila jsem na ni, no, spíš se vydrápala; přece jen byla vysoká a já byla ještě trochu  rozespalá. Pohladila jsem ji po černé hřívě, občas protkané nějakou tou bílou a šedou žíní, načež jsem ji jemně pobídla do kroku.

   Zafoukal vítr a odhodil mi vlasy z levé tváře. Cukla jsem sebou a automaticky jsem je vrátila zpět, než mi došlo, že mne tu nikdo vidět nemůže. Zvyk je holt zvyk.

   Jak mírně fučelo, mraky se daly na ústup a odhalily hvězdy. Rázem bylo světlo jako ve dne… ok, přeháním, ale jako když se stmívá určitě. Měsíc byl v úplňku a plnil funkci baterky, kterou jsem samozřejmě neměla.

   Když jsem se nad tím zamyslela, osvětlení krajiny bylo absolutně jedinečné. Svit měsíce nebyl takový ten stříbřitý, jako bývá za normálních nocí na přelomu jara a léta. Vím, když je v úplňku, má tu nažloutlou záři, která trochu připomíná světla měst, ale dnes to bylo jiné. Tuto noc měsíc působil dojmem, že snad hoří.

   Přestala jsem se tím zabývat a navedla Mysty na cestu k brance. Byla otevřená, takže jsem se nemusela zdržovat sesednutím. Klidným krokem jsme se vydali po cestě lemující vodu. Náš dům stál totiž asi deset metrů od moře.

   Zapřemýšlela jsem, kudy to vzít. Kdybych šla městem, bylo by to asi rychlejší, ale Mysterka by si mohla zničit nohy a taky bychom asi někoho vzbudily klapáním kopyt po asfaltu. Tudy cesta nevedla.

   Nadšeně jsem se usmála a přehodila si vazák do druhé ruky. „Vykoupeme se, co říkáš?“

   Mystery vodu zbožňovala. Nejspíš by se v ní dokázala rochnit celé dny a noci, kdyby nebyla zavřená v zahradě.

   Moje šestiletá kobylka začala nedočkavě pohazovat hlavou. Dalo mi pořádně zabrat, než jsem ji uklidnila natolik, že jsme šly takovým napjatým krokem, při němž si neustále přála naklusat, nejlépe nacválat.

   Na pláži se mi vymkla z ruky. Radostně zařehtala a vzala to klusem do vody, jen částečně vnímajíc moje cukání za vodítko. Možná jsem jí měla dát uzdečku, když já to tak nesnášela, vidět ji svázanou všemi těmi řemínky!

   Nadšeně si vyhodila, věděla jsem, že to nebyl úmysl mě shodit. Jenže ta potvůrka měla spočítáno, že když si vyhodí, trochu povolím vazák. To byla chvíle, na kterou čekala.

   Odskočila bezmála jako dostihový kůň a tryskem to zařízla do vody. Brzdila jsem ji seč mohla a ona po chvíli zvolnila, když se jí kopyta bořila do mokrého písku. To už jsme byly po břicho ve vodě.

   Nejspíš jsem si měla vzít plavky, napadlo mě opožděně.

   Obešly jsme jižní cíp zátoky a vydaly se na druhou strany, ke Greeenwich Point Park. Tam nás nikdo nebude rušit a krásně si zacváláme.

   Byla to nádherná noc, až na to, že jsem se bála každého stínu. Všechno mi připomínalo Alana. Třeba neumřel, třeba Lorraine netrefila – třeba se vrátí, aby dokončil práci, kterou ještě nestačil vykonat. Tedy, tu druhou polovinu. Vlastně čtvrtinu.. podle toho, jak se to vezme. Když se jedná o mě, pak polovinu. A když o něj…

   Závoj slz mi zahalil cestu.

   Nebudu na něj myslet. Na něj ne. Na… Ne.

   Mysterka vycítila mé citové napětí. Účastně zafrkala a zastavila se; obrátila ke mně hlavu a jí v jejích očích četla, že jí se taky strašně stýská. Však byla skoro naše, oba jsme se o ni starali s láskou a oddaností.

   Ne, žal už k sobě znova nepustím. Vždycky nadělá takovou paseku.

   Stačí pomyšlení, že zítra zase musím do školy. Čeká mě obvyklá dávka sebezapření, abych se nerozkřičela, když se ke mně někdo až moc přiblíží. Ten dobře známý pocit marnosti žití, když mi říkají zrůdičko. Přitom jsem jim nic neudělala. Jen si se mnou život odporně pohrál a oni ještě přilévají bolest do už tak velké kádě.

   A nejhorší na tom všem mi přijde, že se blíží první pátek v měsíci. To znamená hodina plavání. Hodina, kdy musím mít vlasy v culíku. Takže nic nezakrývá moji tvář a všichni na mě hledí, jako by tu prokletou jizvu viděli poprvé.

   Ach, bylo by lepší zemřít. Jenže to Lorraine nemůžu udělat, brala by vinu na sebe. Zničilo by ji to.

   „Pojďme, Mysty,“ zahnala jsem myšlenky do ústraní. „Dnešní noc je jenom naše a užijeme si ji!“